Tridentský katechismus na úterý velikonoční z části o víře I,12 otázka 10: Jaká budou vzkříšená těla lidská? I. Nyní nechť věřící poznají, že ačkoliv vzhledem na to, co podstatu těla činí, ono samo a totéž tělo z mrtvých bude vzkříšeno, které umřelo, přece však povaha jeho bude daleko jiná a rozdílná. Neboť abychom jiných věcí pominuli, tím nejvíce lišiti se budou všechna vzkříšená těla od nynějších, že dříve podrobena zákonu smrti, po vzkříšení dosáhnou nesmrtelnosti, a to beze všeho dobrých a zlých rozdílu. A toto předivné přirozenosti naší obnovení zjednalo nám ono slavné vítězství Kristovo, jehož nad smrtí dobyl, jako nás o tom poučují výroky písma svatého. Neboť je psáno Iz 25,8: „Svrhne smrt na věky“‘ a na jiném místě Oz 13,14 „Budu smrt tvá, ó smrti, tato slova Apoštol vykládá 1 Kor. 15, 26: „Nejposlednější pak zničeena bude nepřítelkyně smrt,“ a u svatého Jana čteme Zjev. 21, 4: „Smrti pak více nebude.“ II. Slušelo se zajisté co nejvíce, aby zásluhy Krista Pána, jimiž bylo vyvráceno království smrti, daleko převyšovaly hřích Adamův. Totéž bylo i spravedlnosti Boží velmi přiměřeno, aby dobří na věky života blaženého požívali, zlí pak věčné tresty trpíce, aby Zjev. 9, 6 „smrti hledali a nenalézali jí, zemřít si žádali a smrt od nich utíkala.“ A tato nesmrtelnost bude všem dobrým i zlým společná.

Otázka 11: Jakými úděly budou po vzkříšení ozdobena těla blažených? I. Mimo to vzkříšená těla svatých budou na sobě mít výborné některé vlastnosti, kterými se stanou mnohem ušlechtilejšími než kdy před tím byla. Nejpřednějších z takových ozdob je čtvero, které jsou ze slov sv. Pavla od svatých Otců vybrány, „úděly“ se nazývají. První z nich je netrpnost, takový totiž dar a úděl, který činí, že nic bolestného trpět, ani do žádného trápení neb tísně upadnout nemohou. Nic jim zajisté nebude moci škodit, ani prudkostí zimy, ani plamen ohně, ani bouře vod. „Rozsívá se“ praví Apoštol 1 Kor. 15, 42 „v porušení‚ vstane v neporušitelnosti.” Že pak učenci tuto vlastnost raději nazvali netrpnost, nežli neporušitelnost, toho je příčina ta, aby naznačili, co je tělu oslavenému obzvláštního. Není zajisté netrpnost jim obecné se zatracenými, jejichžto těla, ač jsou také neporušitelná, ohněm však pálena a zimou mořena a jinými mukami soužena být mohou. II. Po tom pak následuje skvělost, kterou skvít se budou těla svatých jako slunce. To sám Spasitel náš dokládá u sv. Matouše 13, 43: „Tehdy skvít se budou spravedliví jako slunce v království Otce jejich. Aby pak nikdo o tom nepochyboval, dokázal to příkladem svého proměnění Mat. 17, 2. Tuto vlastnost Apoštol nazývá někdy slávou, někdy jasnost Fil. 3. 2: „Promění těla ponížení našeho, aby připodobněno bylo k tělu jasnosti jeho.” A jinde 1 Kor. 15, 43: „Rozsívá se nesličné, vstane oslavené.‘ A této slávy podobnost nějakou viděl lid Israelský na poušti, když z rozmlouvání a z přítomnosti Božské „tvář” Exod. 34, 29 Mojžíšova tak se zaskvěla, že na ni synové Izraelští nemohli očima pohlédnout. Je pak jasnost záře, z duše na nejvýš blažené na tělo se rozplývající, tak že je to jakési sdělení oné blaženosti, jíž duše požívá. Podobně jako i sama duše tím se stává blažená, že na ni přechází díl blahoslavenství Božího. A touto vlastností nebudou všickni v rovné míře ozdobeni, jako to platí o první. Všechna zajisté těla svatých rovně beztrpná budou, ale téže jasnosti mít nebudou; neboť jak svědčí Apoštol 1 Kor. 15, 41-42: „Jiná je jasnost slunce‚ jiná jasnost měsíce a jiná jasnost hvězd. I hvězda od hvězdy se liší jasností. Tak bude i vzkříšení z mrtvých.“ III. S touto vlastností spojena je třetí, již hbitostí nazývají, která učiní tělo prosté od všeliké tíže, kterou nyní k zemi se tíží, i s největší snadností bude se moci pohybovat, kamkoli duše bude chtít, a to s rychlostí takovou, že nad ní nemůže býti nic ryhlejšího. Tomu učí sv. Augustin ve své knize o městě Božím, Kniha 13. 18 a 20 sq. a svatý Jeroným cap. 40, lib. 12 ve výkladu k Izaiáši proroku. Tak i Apoštol napsal 1 Kor. 15, 43: „Rozsívá se nemocné, vstane mocné.” IV, K tomu přijde ještě čtvrtá vlastnost, jemnost, jejíž mocí tělo vůli duše naprosto se poddá, a jí sloužit i na pokynutí pohotovu bude. To vyplývá ze slov Apoštolových I Kor 15, 46: “Do země se klade tělo živočišné, vstane však tělo zduchovnělé.” Toto jsou nejhlavnější pravdy, kteréž při tomto článku mají se vykládat.

O desátém článku víry. Odpuštění hříchů. I, 11, otázka 1: Proč se musí se věřit, že v církvi je odpuštění hříchů? Nikdo zajisté, s vědomím, že článek o odpuštění hříchů připočten je mezi ostatní články víry, nebude pochybovat, že v něm obsaženo je nejenom Božské nějaké, ale i k dosažení spasení na nejvýš potřebné tajemství. Již dříve ukázáno, že bez pevné víry všeho, co se ve vyznání Apoštolském k věření předkládá, nikdo přístup nenalezne ke křesťanské zbožnosti. Zdálo-li by se však potřebné to, co samo sebou všem zřejmé být musí, dotvrdit ještě nějakým svědectvím, dostačí to, co Spasitel náš na krátce před svým na nebevstoupením o tom řekl, když učedníkům otvíral smysly, aby porozuměli písmu řekl jim Luk. 24, 46: „Tak musil Kristus trpět, a třetího dne z mrtvých vstát, a kázáno být ve jménu jeho pokání a odpuštění hříchů mezi všemi národy, počnouc od Jerusaléma.” Tato slova když duchovní pastýři uváží, snadno poznají, že je jako i všechno, co se náboženství týká, věřícím mají přednášet. Pán sám to za velikou povinnost ukládá, i tento článek zvláště pilně vysvětlovat. II. Úkolem tedy duchovního pastýře bude, o tomto článku učit, že nejenom odpuštění hříchů nalézá se v církvi katolické, o níž Izajáš předpověděl 33, 24: „Od lidu, který bydlí v ní, odňata bude nepravost”, ale i že v ní je také moc odpouštět hříchy. Této moci když kněží užívají řádně a podle pravidel od Krista Pána daných v pravdě hříchy se odpouštějí a promíjejí. To věřit musíme.

Otázka 2:. Jakým způsobem v církvi se .odpouštějí hříchy? Tohoto pak odpuštění uděluje se nám, jakmile viru vyznávaje obmyti býváme na křtu svatém v takové hojnosti, že ničeho v nás není ani z viny, co by třeba bylo ještě smazat, buď, že ona hříchem prvopočátečným na nás uvalena je, aneb že jsme co vlastní vůlí opominuli aneb spáchali, ani z trestu, co by mělo se ještě podstoupit. Ale milostí křtu nikdo však nebývá zproštěn vší křehkosti své přirozenosti. Jednomu každému proti hnutím své žádostivosti, jež nás k hříchu ponoukat nepřestává, boj podnikat. Sotva bys koho nalezl, jenž by tak silně pokušením odolával, aneb tak bedlivě spasení svého si hleděl, aby se každého poklesnutí mohl vždycky uvarovat. Když tedy nezbytná potřeba je, aby v církvi byla moc hříchy odpouštět, jiným ještě způsobem, než na křtu svatém. Proto odevzdány jsou jí klíče království nebeského, jimiž může prominout hříchy každému kajícímu, byť i byl hřešil až do posledního dne života svého. Nejjasnější o té věci svědectví nalézáme v písmě svatém. U svatého Matouše Pán takto mluví k Petrovi Mat. 16, 19: „Tobě dám klíče království nebeského. Cokoli svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi, a cokoli rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i na nebi.“ A na jiném místě k apoštolům Mat. 18,18: „Cokoli svážete na zemi‚ svázáno bude i na nebi. A co rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi.“ Nad to svědčí svatý Jan, že Pán dechnul na apoštoly a řekl jim Jan 20, 22: „Přijměte Ducha Svatého, kterým odpustíte hříchy, odpouštějí se jim ‚ a kterým zadržíte, zadrženy jsou .“