Křesťanské duchovní hodování je v osvojování pravdy. Největší křesťanské svátky vánoční a velikonoční mají dodatek “hod.” Na Boží hod velikonoční můžeme křesťansky hodovat s tridentským katechismem a jeho naukou. V části o víře I,6 otázka 9: Jak se Kristus nazývat může prvorozeným mezi mrtvými, když se ví, že jiní před ním vzkříšeni byli? Ale i to při Kristu cosi zvláštního bylo, že sám první ze všech poctěn byl Božím dobrodiním zmrtvýchvstání, neboť v písmech nazývá se Kol 1,18 a Zj 1,5 “prvorozený z mrtvých.” A jak je u Apoštola 1 Kor. 15, 20-23 : „Kristus vstal z mrtvých, nejprvnější z těch, kteří zesnuli. Jako zajisté skrze člověka smrt, skrze člověka i vzkříšeni z mrtvých, a jako v Adamovi všichni umírají, tak i v Kristu všichni obživeni budou. Ale jeden každý v svém pořádku; nejprvnější je Kristus, potom ti, kteříž jsou Kristovi.“ A tato slova se patří vykládat o dokonalém zmrtvýchvstání, kterým se k nesmrtelnému životu pozdvihujeme a jímž všeliká nutnost umřít je zrušena. A v té věci má Kristus Pán první místo. Mluvíme-li o vzkříšení, to je o navrácení se k životu, s kterým zase spojena je neodvratná nutnost smrti, tak před Kristem mnozí jiní z mrtvých vzkříšeni byli, kteří však všichni zase umřít museli, ale Kristus Pán smrt překonal a potlačil a tak vstal z mrtvých, že umřít více nemohl, což se velezřejmým oním svědectvím stvrzuje Řim. 6,9: „Kristus vstal z mrtvých již neumírá, smrt jemu už více panovat nebude.“

I,6 otázka 10: Jak a proč Kristus své zmrtvýchvstání na třetí den odložil? I slova „třetího dne”, která přidána jsou k článku, musí pastýř duchovní vysvětlit, aby věřící se nedomnívali, že celé ty tři dni Pán v hrobě byl. Nebo že po celý jeden den přirozený, a po část jak předcházejícího, tak i následujícího dne v hrobě pochován byl, proto docela pravdivě učí se, že po tři dni v hrobě ležel a že třetího dne z mrtvých vstal. A aby dokázal své Božství, nechtěl vzkříšení svého až na konec světa odložit. K tomu zase, abychom uvěřili, že vpravdě člověkem byl a v pravdě umřel a ne hned po smrti obživnul, ale až třetího dne. Této doby a času viděl k dokázání skutečné jeho smrti.

I,6 otázka 10: Proč Otcové Konstantinopolského sněmu k tomuto článku přidali slova: „podle písma“? Otcové prvního Konstantinopolského sněmu tomuto článku přidali slova: „podle písma,” která ovšem od Apoštola 1 Kor. 15, 4 přijali do vyznání víry. To převzali, protože tajemství vzkříšení nejvýše potřebné je, jak tomu týž Apoštol učil slovy 1 Kor. 15, 14.17: „Nevstal-lit Kristus z mrtvých, marné je kázání naše, marná je i víra vaše“ a: „Nevstal-li Kristus z mrtvých, marná je víra vaše, neboť ještě jste v hříších svých.” Proto svatý Augustin obdivuje se pravdě článku tohoto. Takto napsal k žalmu 120: „Není to nic velikého věřit, že umřel Kristus. To i pohané i Židé i všichni bezbožní věří, to všichni věří, že umřel. Vírou křesťanů však vzkříšení Kristovo je. To za věc velikou pokládáme, věříme, že on z mrtvých vstal.“ To bylo příčinou, že tak často Pán mluvíval o vzkříšení svém, a nikdy skoro o utrpení svém s učedníky nerozmlouval, aby nemluvil o vzkříšení. Proto když předpověděl Luk, 18, 32-33 : „Syn člověka vydán bude pohanům, a bude posmíván, a bičován, i upliván a když jej ubičují, zabijí“ na konci přidal: „a třetího dne z mrtvých vstane.” A když Židé na něm žádali, aby nějakým znamením a zázrakem své učení potvrdil, odpověděl Mat. 12, 39-40: „A nebude mu dáno znamení, mimo jediné znamení Jonáše proroka. Neboť jako byl Jonáš v břiše velryby tři dni a tři noci, tak bude Syn Člověka v srdci země tři dni a tři noci.“ Avšak abychom moci a smyslu článku toho lépe vyrozuměli, tři věci ještě je nám zkoumat a poznat: nejprve, proč potřeba bylo, aby Kristus z mrtvých vstal, potom, jaký byl konec a účel vzkříšení jeho, a jaké z toho nám užitky a výhody přišly.

V části o modlitbě IV, 11 otázka 2: Co obsahuje tato druhá prosba? Především pak k důkladnému a úplnému této věci vyložení velikou podporu poskytne to uvážení, že ačkoliv tato prosba spojena je se všemi ostatními, přece však ještě od ostatních oddělenou ji Pán předkládal, abychom, zač prosíme, s největší horlivostí hledali. Učí Mat. 6. 33: „Hledej nejprve království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno.“ A zajisté tak veliká hojnost a mnohost darů nebeských obsahuje se v této prosbě, že zahrnuje všecko, co je potřeba k zachování života tělesného i duchovního. Zdali pak bychom řekli, že hoden je jména královského, kdo by péče neměl o to, co slouží k blahu království? A jestliže lidé starostliví jsou o dobro svého království, s jak velikou pečlivostí a prozřetelností musíme věřit, že král všech králů bude hájit i život i blaha lidí? Touto tedy prosbou za království Boží zahrnuje se všecko, cokoliv nám je potřebné, v tomto putování, aneb spíše vyhnanství a čeho nám Bůh dobrotivě udělit slibuje, neboť hned připojil: „A toto všecko bude vám přidáno.” Tímto zřejmě osvědčil, že on je ten král, který pokolení lidskému všeho podává hojně a bohatě. O této neskončené dobrotivosti dlouho rozjímal a a zapěl David žalm 22, 1: „Hospodin o mne pečuje a nic se mi nedostávat nebude.“

IV, 11 otázka 3: Co činit musí, kdo chtějí dojít účinku této prosby? Avšak zdaleko nepostačí, horlivě prosit za království Boží, jestliže při prosbě své nebudeme užívat všech prostředků, kterými ono se hledá a nalézá. Neboť i oněch pět panen nemoudrých prosilo sice slovy Mat. 25,11: „Pane, Pane, otevři nám,” a přece byly vyloučeny, protože neměly podpor oné prosby a to právem. Neboť máme ústy Božími prohlášenou výpověď Mat. 7, 21: „Ne každý, kdo mi říká Pane‚ Pane, vejde do království nebeského.“

IV, 11 otázka 4: Jakými důvody má se v lidech roznítit touha po království Božím? Proto správcové duchovní z přebohatých studnic písma svatého vážit budou to, co by ve věřících vzbudilo touhu a snahu po království nebeském a jim bídnou povahu našeho pobytu před oči stavělo, co by je tak dojalo, aby prohlédli a pozdvihli se a na mysli měli nejvyšší blaženost a nevyslovitelné statky, jimiž oplývá věčný dům Otce Boha. Jsme jako vyhnanci, ba docela to místo obýváme, v němž se zdržují duchové zlí, jejichž nepřátelství k nám ničím nemůže být zmírněno. Oni jsou nejúhlavnější a neukrotitelní protivníci lidského pokolení. A co pak ty domácí a vnitřní půtky, jež bez přestání mezi sebou vedou tělo a duše, smyslnost a duch? V nich ustavičně je nám třeba se obávat, abychom nepodlehli. Ano, kdyby jen obávat! S jistotou bychom hned podlehli, kdybychom štítem pravice Božské nebyli chráněni. Těchto běd množství když poznával Apoštol, zvolal Řím. 7, 24: „Neštastný já člověk, kdo mě vysvobodí z těla smrti této.“

Na závěr, co není v katechismu, ale je podle katechismu s kropením lidu svěcenou vodou a písní kancionálu: “Pojď, kajícníku, před oltář, zde je zdroj živé vody, jež očišťuje duše tvář a věrným chystá hody; když na křtu v moci Kristově svůj hřích jsme vodou smyli, teď plňme co jsme k obnově svých duší přislíbili. Jestliže chceš za Kristem jít do jeho věčné slávy, pojď ještě dnes, pojď hříchy smýt, ať duši neotráví! Obnov ji zde a posilni, Bůh jí zas vrátí krásu a jako zrno obilní přivede v plnost klasu.”