Tridentský katechismus I,VI. O pátém článku víry. Sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých. Otázka 1: První části tohoto Článku jak se má rozumět?
I. Velmi mnoho ovšem na tom záleží, znát slávu smrti a pohřbu Pána našeho Ježíše Krista, o čemž svrchu řeč byla, ale důležitější je lidu věřícímu poznat slavná vítězství, kterých dobyl Kristus přemožením ďábla a vyprázdněním sídel podzemských. O čemž jako i o zmrtvýchvstání nyní mluvíme. Poslední tento předmět mohl by sice sám o sobě dobře vykládán být, my však dle podstaty a vážnosti svatých Otcův, uznali jsme za dobré, spojit jej s výkladem o sestoupení do pekel. II. V první tedy části tohoto článku předkládá se nám k věření, že když Kristus umřel, duše jeho sestoupila do předpeklí a tam zůstala, dokud tělo jeho odpočívalo v hrobě. Těmito slovy pak vyznáváme zároveň, že táž osoba Kristova za téhož času i v předpeklí byla, i v hrobě odpočívala. Nebuď to, co pravíme, podivné, protože jsme již často učili, ač duše z těla vyšla, nikdy však Božská přirozenost ani od těla ani od duše se neodloučila.
Otázka 2: Co se zde slovem pekel rozumět má? Výkladu tohoto článku velmi mnoho světla přinést může pastýř, bude-li dříve učit, co na tomto místě slovem pekel rozumět. Připomenout sluší, že slovo pekel na tomto místě nebere se za hrob, jak se někteří ne méně bohaprázdně, nežli bludně domnívali. Z předešlého článku, že Kristus Pán pohřben je, poučeni jsme. Proč by při vyučování víře jedna a táž věc jiným a to temnějším způsobem mluvení od svatých Apoštolův opakována nebyla. Slovo pekel znamená skrytá ona sídla, v kterých se duše zdržují, které nebeského blahoslavenství nedosáhly. A tak užívají svatá písma toho slova na mnohých místech. Neboť u Apoštola čteme Fil. 2, 10: „aby každé koleno klekalo, nebeských, pozemských i pekelných,“ a v Skutcích Apoštolských 2,24 svatý Petr svědčí, že Krista Pána Bůh vzkřísil, „zprostiv ho bolestí pekla.“
Otázka 3: Kolik je míst, v nichž se duše po smrti zdržují, které nedosáhly blaženosti? Avšak tato sídla nejsou všecka jednoho a téhož druhu. Je zajisté nejhroznější a nejtemnější žalář, kde ustavičným a nezhasitelným ohněm duše zatracených spolu s nečistými duchy se trápí, který se také věčný oheň, propast a ve vlastním smyslu peklo nazývá. Mimo to je očistcový oheň, kterým se duše zbožných, do určitého času muky trpíce očišťují, aby jim do věčné vlasti volný přístup být mohl, do níž nic nečistého nevstupuje. A o pravdě tohoto učení, které, jak svatí sněmové dosvědčují a svědectvím písem i podáním Apoštolským stvrzeno, tím bedlivěji a častěji duchovnímu pastýři ať mluví, protože jsme se v těch časech ocitli, v kterých lidé zdravého učení nesnášejí. Třetí posléze je ten způsob pobytu, v které se duše svatých před příchodem Krista Pána zdržovaly a zde, beze všeho pocitu bolesti, kojíce se blaženou nadějí vykoupení, pokojného příbytku požívaly. (A toto jinak předpeklí slove). A tyto zbožné duše, které v lůně Abrahamově Spasitele očekávaly, Kristus Pán když sestoupil do pekel osvobodil.
Otázka 4: Duše Kristova nejenom mocí, ale i skutkem do pekel vstoupila, Ale domýšlet se nesluší, jakoby Kristus tak do pekel byl sestoupil, že by toliko jen moc jeho a působení se tam objevilo, nikoli pak i duše. Věřit je třeba, že sama jeho duše podstatou a přítomností svou sestoupila do pekel, o čemž je přejisté Davidovo svědectví žalmu 15, 10: „Nezanecháš duše mé v pekle.”
Otázka 5: Sestoupením do pekel Kristu na důstojnosti nic utrháno není. Avšak ač Kristus Pán sestoupil do pekel, nic tím jemu neubylo ze svrchované moci jeho, ani skvělost svatosti jeho neutrpěla žádné skvrny. Ano spíše skutkem tímto nejpatrněji prokázáno, že nejčistší pravdou je vše, co o jeho svatosti ohlašováno bylo, a že Syn Boží je, jak toho nejprve tolika zázraky dosvědčil. Tomu všemu snadno vyrozumíme, srovnáme-li příčiny, proč Kristus i jiní lidé v ta místa přišli. Jiní zajisté všichni sestoupili tam, jako zajatí, on však, jako „svobodný, žalm. 87,6 mezi mrtvými.“ Jako vítěz tam sestoupil, aby přemohl ďábly, od nichž oni pro vinu hříchu zavření a sevření drženi byli. Mimo to všichni jiní, kteří sestoupili do pekel, dílem trápili se v mukách nejhrůznějších, dílem pak, byť i jiného bolestného pocitu neměli, vidění Božího zbaveni a nadějí věčné slávy, kterou očekávali v nejistotě postaveni, trápili se. Ale Kristus Pán sestoupil, ne aby něco trpěl, nýbrž aby svaté a spravedlivé duše z neblahé té a tesklivé vazby vysvobodil, a jim ovoce svého umučení udělil. To, že tedy do pekel sestoupil, tím naprosto žádného umenšení se nestalo nejvyšší jeho důstojnosti a moci.
Otázka 6: Proč chtěl Kristus sestoupit do pekel? I. Po tomto vyložení buď tomu vyučováno, že proto Kristus Pán do pekel sestoupil, aby odňal kořist ďáblům a svaté ony praotce i jiné duše zbožné z vazby vysvobodil a vzal do nebe. To od něho způsobem předivným a s největší slávou vykonáno je. Neboť ihned přineslo jeho objevení zajatým nejjasnější ozáření a naplnilo duše jich nevýslovnou radostí a veselostí. To přežádoucího blahoslavenství, jež ve vidění Boha záleží, účastné učinilo. Tim vyplněno, co lotrovi na kříži přislíbil slovy Luk. 23, 43: „Dnes budeš se mnou v ráji.“ A o tomto osvobození zbožných duší dávno předtím prorokoval Ozeáš 13, 14: „Z ruky smrti vysvobodím je, z ruky smrti vykoupím je. Budu smrt tvá, smrti, záhuba tvá budu, peklo!” Toto také naznačil Zachariáš prorok 9, 11: „Ty jsi také krvi úmluvy tvé vyprostil vězné své z jámy, v níž není vody.” Totéž konečně vyjádřil Apoštol těmito slovy Kol. 2, 15: „Oloupil knížetstva a mocnosti, vedl je směle na odiv, zjevně slavil nad nimi vítězství skrze sebe samého.“ II. Avšak abychom mocnosti tohoto tajemství lépe vyrozuměli, často to na mysli rozbírat máme, že všickni zbožní lidé, nejenom ti, kteří po narození Páně na tom světě se zrodili, ale i, kteří před ním po Adamovi byli anebo kteří až do skonání světa ještě živi budou, spasení došli dobrodiním jebo utrpení. Proto dříve než on umřel a z mrtvých vstal, brány nebeské nikomu nikdy se neotevřely, nýbrž duše zbožných, když z tohoto života vykročily, neseny byly buď do lůna Abrahamova, buď co se i nyní těm přihází, které se z něčeho očistiti a kát mají, ohněm očistce se očisťují. Je ještě ta příčina, proč sestoupil do pekel Kristus Pán, aby, jako na nebi a na zemi, tak i tam ukázal svou moc a vládu, a „aby ve jménu jeho každé koleno klekalo, nebeských, pozemských i pekelných Fil. 2. 10.” A tuto kdo by neužasl a podivením neustrnul nad svrchovanou Boží dobrotivostí k pokolení lidskému, který nejenom za nás nejtrpčí smrt podstoupiti, ale i nejhlubší strany země proniknout ráčil, aby předrahé sobě duše odtud vytrhl a k blahoslavenství uvedl?
Římský katechismus 1992 s citací starobylé homilie z pokoncilního breviáře na Bílou sobotu: „Na zemi je dnes veliké ticho. Veliké ticho a samota. Veliké ticho, protože Král spí. Země se zatřásla a zlmkla, protože vtělený Bůh usnul a vyburcoval ty, kteří od věků spali … Jistě jde hledat praotce lidstva jako ztracenou ovci. Jistě chce navštívit ty, kdo se nacházejí v naprostých temnotách a ve stínu smrti; jistě přichází ten, který je jejich Bůh a jejich syn, vysvobodit z bolestí uvězněného Adama spolu s uvězněnou Evou … Já jsem tvůj Bůh a pro tebe jsem se stal tvým synem … Probuď se, spáči, přece jsem tě neučinil proto, abys prodléval spoutaný v podsvětí. Vstaň z mrtvých, neboť já jsem život těch, kdo zemřeli.“