Úvod tridentského katechismu otázka 9: Zde nejsou zcela a všechnyy články našeho náboženství pojednány. A poněvadž mnoho je věcí, které se zdají, že do tohoto oboru náležejí, nikdo nemysli, že to svatý sněm měl v úmyslu, aby všecky články víry křesťanské v jedné knize zahrnuty byly a zevrubně vyloženy, jako se to činívá od těch, kteří jsouce na veřejných učilištích, o veškerém náboženství přednášejí a vyučují. To zajisté bylo by i neskonalá téměř práce a s vytknutým účelem méně srovnávalo je jasné. Ale když již to na se vzal, aby faráře a kněží, péči o duše vedoucí, známostí toho opatřil, co k pastýřskému úřadu nejvíce přísluší a k pochopení věřících přiměřené, tedy zamýšlel jen takové věci na světlo přinést, které by ve zbožné snaze pastýře, nebyl-li by v nesnadnějších o Božských věcech úvahách dost zběhlí napomoci mohly. Tudíž dříve než přistoupíme k podrobnému pojednání toho, na čemž hlavní stránka učení záleží, pro pořádek věci předsevzaté, něco málo vyložíme čeho pastýři dbát a před očima mít. Především povinni jsou, aby věděli, kam, jako ku svému cíli, všecky jejich rady, práce, snahy se vést mají a jakým činem žádosti své snadněji dojít a ji v skutek uvést.

Otázka 10: Pastýřům duchovním‚ k jejichž poučení tato práce se podniká, především pomoci je, aby úřad svůj řádně vykonávali. I. To tedy je nejpřednější, aby vždy na paměti měli, že všechny vědomosti křesťana v této hlavní větě zahrnuta, jak Spasitel náš učí Jan 17, 3: „Toto je pak život věčný, aby poznali tebe, jediného Boha pravého, a jehož jsi poslal, Ježíše Krista II. Za touto příčinou v tom hlavně práce církevního učitele záležet bude, aby věřící ze srdce sobě žádali poznat Ježíše Krista a to ukřižovaného 1 Kor. 2,2. A o tom se s jistotou přesvědčili a s nejvroucnější srdce zbožností a upřímností věřili, že není, Skutky Ap. 4,12 jiného jména pod nebem dáno lidem, skrze něž bychom měli být spaseni, protože on je smíření za hříchy naše. Avšak poněvadž podle toho víme 1 Jan 2,3, že jsme ho poznali, jestliže přikázání jeho zachováme. Druhé je a s tím, co jsme řekli, nejvíce spojené, aby ukázal, že věřící život ne v prázdnotě a zahálce mají trávit, nýbrž že se sluší, abychom, jako on chodil 1 Jan 2, 6 i my chodili, a následovali 2 Tim. 2, 22 ze vší síly spravedlnosti, zbožnosti, víry, lásky, ctnosti. Neboť dal Tit. 2, 14-15 sebe samého za nás, aby nás vykoupil od všeliké nepravosti a očistil sobě lid vzácný, následující dobrých skutků. O tom Apoštol pastýřům přikazuje, aby mluvili a napomínali. III. Poněvadž pak Pán a Spasitel náš nejenom učil, ale také příkladem svým ukázal, že zákon a proroci na milování se zakládají, Apoštol potom toho potvrdil 1 Tim. 1,5‚ že láska je konec přikázání a plnost zákona Řím. 13, 10. Pochybovat nikdo o tom nemůže, že o to jako přední povinnost třeba se starat, aby lid věřící k milování neskonalé Boží k nám dobrotivosti povzbuzen a Božským jakýmsi zápalem roznícen, k svrchovanému tomu a nejdokonalejšímu dobru povznesen byl, k němuž přilnout je trvalou a pravou blažeností. Ten pocítí, že s prorokem zvolat může žalm 72,25: „Co mi je na nebi bez tebe co bych chtěl na zemi.“ To zajisté je ona cesta vznešenější, kterou týž Apoštol ukázal, když při všem způsobu učení a vyučování svého lásky 1 Kor. 13, 8, která nikdy nepomíjí, se držel. Bude tedy k věření, bude k doufání, bude k vykonávání něčeho vždycky lásku Pána našeho schvalovat! Každý má porozumět, že všecky skutky dokonalé křesťanské ctnosti ne odjinud, než z milování původ berou a že jich k jinému konci, než k milování, vztahovat nesluší.

I,3 Otázka 1: I. O druhém článku a o užitku z vyznávání jeho. Jak předivný a přehojný je užitek, jenž z víry a vyznávání tohoto článku vyplynul pokolení lidskému, ukazuje i ono svědectví svatého Jana 1 Jan 4,15: „Kdokoli by vyznával, že Ježíš je Syn Boží, Bůh v něm zůstává, a on v Bohu” i blahoslavení dosvědčuje, které Kristus Pán učinil knížeti Apoštolů Mat. 16,17 : „Blahoslavený jsi Simone, synu Jonášův, neboť tělo a krev nezjevily to tobě, ale Otec můj, který je v nebesích.” To zajisté nejpevnější základ je našeho spasení a vykoupení.

Otázka 2: Z čeho poznává se nejvíce velikost dobrodiní v tomto článku předloženého. Ale poněvadž se velikosti předivného tohoto užitku nejlépe porozumí ze ztráty přeblaženého onoho stavu, v kterémž Bůh první lidi postavil, o to péči měj farář, aby věřící příčinu obecných běd a strastí poznali. Neboť když Adam poslušnosti Boha se zřekl, a zákaz porušil Gen. 2,16-17: „Ze všelikého dřeva rajského jez, ze dřeva pak vědění dobrého a zlého ať nejíš, neboť v kterýkoli den bys z něho jedl, smrtí umřeš.“ Tak upadl do svrchované oné bídy, že svatosti a spravedlnosti, v níž byl postaven, pozbyl, a ostatní strasti na sebe uvalil, které svatý sněm Tridentský obšírněji vyložil (dne 17. 6 1546) v decretu, de peccato originali. A proto bude na to poukázáno, že hřích a pokuta hříchu na jediném Adamovi nezůstaly, ale že od něho, jako ze semene a původu, na veškeré potomstvo právem přešly.

Římský katechismus 1992 s citací tridentského koncilu č. 1366: “Kristova oběť a oběť eucharistie je jedna jediná oběť: „Vždyť jde o jednu a tutéž oběť a sám Ježíš ji přináší skrze službu kněží, on, který jednoho dne obětoval na kříži sám sebe: různý je pouze způsob, jímž se oběť přináší.“ „A protože v této božské oběti, která se koná ve mši svaté, je přítomen a nekrvavým způsobem obětován sám Kristus, který se obětoval jen jedenkrát krvavým způsobem na oltáři kříže …, [je] tato oběť vpravdě smírnou obětí.“