Tridentský katechismus II, 4 otázka 42: Odkud se bere toto účení o oběti a kněžství nového zákona? Toto pak, co o pravosti této oběti církev katolická předkládá, přijala ze slov Páně, který v poslední onu noc tato přesvatá tajemství apoštolům odevzdávaje, řekl Luk. 22, 19 1 Kor. 11, 24. sq.: „To čiňte na mou památku.” Tenkráte, jak to učí svatý sněm, ustanovil je za kněze a uložil jim, aby sami, i kdo po nich v úřadu kněžském budou nastupovat, tělo Páně Bohu přinášeli a obětovali. Totéž i slova Apoštolova psaná ku Korintským plně dosvědčují, jenž 1 Kor. 10, 20-21: „Nemůžete kalicha Páně píti a kalicha zlých duchů; nemůžete být účastnici stolu Páně i stolu zlých duchů.” Jako totiž stolem zlých duchů rozumět se musí oltář, na němž se jim obětovalo, podobně i (má-li to, co Apoštol přednáší, zakládat se na pravdivém dokazování) stůl Páně nic jiného nemůže znamenat než oltář, na němž se Bohu oběť přinášela.

II, 4 otázka 42: Kterými hlavně obrazy a proroctvími byla tato oběť napřed naznačena? Ale vyhledáme-li ze Starého Zákona této oběti obrazy a předpovědi, nejprve Malachiáš 1, 11 o ní nejzřejměji prorokoval těmito slovy: „Od východu slunce až na západ veliké je jméno mé‚ a na každém místě kadidlo se pálí a obětována bývá jménu mému oběť čistá. Neboť veliké je jméno mé mezi národy, praví Hospodin zástupů.“ Mimo to byla tato oběť jak před tak po daném zákonu Mojžíšově rozličnými druhy obětí předznamenána. Neboť všecky dobré účinky, které v oněch obětech se naznačovaly, v sobě obsahuje tato jedna oběť, jež je jako dokonání a dovršení všech. Ale v žádné věci jejího předobrazení nevidíme jasněji vytisknuté, než v oběti Melchisedechově. Neboť Spasitel náš sám knězem podle řádu Melchisedechova na věky ustanoveným se být osvědčil, při poslední večeři tělo a krev svou pod podobami chleba a vína Bohu Otci obětoval.

II, 4 otázka 43: Táž obět, jež na kříži byla přinesena, koná se ve mši svaté. Že tedy je to jedna a táž oběť, která ve mši se koná a která na kříži byla přinesena, vyznáváme a tak věřit se musí. Stejně i to, co se obětuje, je jedno a totéž, totiž Kristus Pán náš, jenž sebe samého krvavým způsobem jednou toliko jen na oltáři kříže obětoval. Aniž pak oběť krvavá a nekrvavá dvě jsou oběti, nýbrž jedna toliko, jejíž obětování se ve mši svaté každodenně obnovuje, jak to ustanovil Pán Ježíš: „To čiňte na mou památku.“

I,11 otázka 7: Před Kristem žádnému člověku nebyla propůjčena moc hříchy odpouštět. Tento pak předivný a Božský úřad nebyl žádné stvořené bytosti udělen dříve než se Bůh stal Člověkem. První ze všech byl Kristus Spasitel náš, jenž jako člověk byl zároveň i pravý Bůh a tuto moc z rukou nebeského Otce přijal. Řekl fariseům Mat. 9, 6, Mar. 2, 9.: „Abyste věděli, že má Syn člověka moc na nebi odpouštět hříchy, řekl ochrnutému: “Vstaň, vezmi lože své, a jdi do domu svého.” Poněvadž tedy Kristus člověkem se stal, aby lidem zjednal toto hříchů odpuštění, proto dříve než vstoupil na nebesa, aby tam na pravici Boží věčně seděl, tuto moc biskupům a kněžím v církvi zanechal. Ačkoli, jak jsme již řekli, Kristus svou vlastní mocí, ostatní jako jeho služebníci hříchy odpouštějí. Proto jestliže to, co neskonalou mocí Boží je učiněno, největšího podivení a pozorování zasluhuje, tehdy dostatečně rozumíme, že nejvzácnější to dar je, který dobrotivostí Krista Pána církvi udělen je.

I,11 otázka 8: Jakou mocí lidé odpuštění hříchů svých docházejí? Ale i sám ten způsob, jakým Bůh, nejdobrotivější Otec, ustanovil zhladit hříchy světa, mysli věřících k uvažování velikého tohoto dobrodiní velmi povzbudí; neboť krví jednorozeného Syna svého ráčil smazat nepravosti naše, tak že trest, jehož my za hříchy zasloužili, on dobrovolně trpěl, spravedlivý za nespravedlivé byl odsouzen, nevinný za viníky nejtrpčí smrt podstoupil. Proto když v mysli rozvážíme, 1. Petr 1,18 „že ne porušitelnými věcmi, zlatem nebo stříbrem, vykoupeni jsme, nýbrž drahou krví Krista, jako beránka nevinného a neposkvrněného“, snadno se přesvědčíme, že nic spasitelnějšího nemohlo nám uděleno být nad tuto moc odpuštění hříchů, v níž se jeví nevypravitelná prozřetelnost Boží a neskonalá jeho k nám láska. Z takového pak rozvažování nemůže než všem nejhojnější užitek plynout.

I,IV otázka 11 III. Mimo to varovat se toho, aby se to k větší naší škodě nestalo, jak se mu v Betlémě, kde se narodil místa nedostávalo, tak i nyní, když již tělesně se nerodí, místa v srdcích našich nalézti nemohl, kde by se duchovně zrodil. Toho zajisté, spasení našeho přežádostivý, vroucně si přeje. Neboť jako on mocí Ducha Svatého nad přirozený běh člověkem učiněn a narozen je a svatý až i svatost sama byl, podobně i my máme se Jan 1, 13 „narodit ne z krve, ani z vůle muže, ale z Boha a potom jako nové stvoření „v novosti Ducha, Řím. 6, 4“ chodit, a zachovat svatosti té a neporušenost mysli, která pro lidi duchem Božím znovu zrozené nejvíce přísluší. Takovým zajisté způsobem vytiskneme v sobě samých nějaký obraz svatého tohoto početí a narození Syna Božího, v něž s věrnou myslí věříme, a věříce 1 Kor. 2, 7 “na Boži moudrost v tajemství, která ukryta je,“ hledíme a ji se koříme.

Římský katechismus 1992 s citací tridentského koncilu č. 1366: “Eucharistie je tedy obětí, protože zpřítomňuje oběť kříže, protože je její památkou a protože přivlastňuje její ovoce: „[Kristus] Bůh a náš Pán předtím, než se obětoval Bohu Otci jednou provždy svou smrtí na oltáři kříže, aby (jim) zjednal věčné vykoupení; vzhledem k tomu, že jeho kněžství nemělo vyhasnout jeho smrtí (Žid 7,24.27), při Poslední večeři, v noci, kdy byl zrazen (1 Kor 11,23), [chtěl] zanechat církvi, své milované nevěstě, viditelnou oběť (jak vyžaduje lidská přirozenost), kterou by byla zpřítomňována ona oběť krvavá, kterou měl přinést jednou provždy na kříži a jejíž památka by se prodlužovala až do konce světa (1 Kor 11,23); spasitelná síla téže oběti by se pak vylévala na odpuštění hříchů, kterých se každodenně dopouštíme.“