Tridentský katechismus ze slov evangelia sv. Matouše 21,1-9 a verše: “Hle král tvůj bere se k tobě tichý” volí eucharistické téma.
II, 4 otázka 2: Za jakou příčinou a kdy ustanovena je svátost oltářní? V té věci bude zapotřebí, aby za příkladem svatého Pavla apoštola, který vyznává, že to, co od Pána přijal, předal 1 Kor. 11, 23, především ustanovení této svátosti věřícím se vyložilo. Známo je dobře z evangelií, že se to stalo. Neboť Pán, “když Jan 13, 1, miloval své, až do konce je miloval”, lásky Božské základ ukázal. Věděl, že přišla hodina jeho, aby šel z tohoto světa k Otci, nevypravitelnou moudrostí, jež všechen přirozenosti řád a obyčej převyšuje, to způsobil, aby od svých vyvolených za žádné nikdy doby vzdálen nebyl. A zajisté když s učedníky vykonal večeři beránka velikonočního, aby obraz skutečnosti a stín pravdě ustoupil, vzal Mat. 28, 26.28 ; Luk. 22, 19. sq; Marek 14, 22; 1 Kor. 11, 14. sq. chléb, a Bohu díky učinil, požehnal a lámal a dával učedníkům svým, řekl: Vezměte a jezte: toto je tělo mé, které za vás vydáno bude; to čiňte na mou památku. Podobně vzal i kalich, když povečeřel, řekl: Tento kalich nová úmluva je v mé krvi. To čiňte, kolikrátkoli píti budete, na mou památku.

II, 4 otázka 53: Kolikerým způsobem přijímat lze tělo a krev Páně? I. Avšak poučit třeba, kdo účastným býti může neskonalých těch užitků svátosti oltářní, o nichž jsme právě mluvili; jako také, že není jen jednoho přijímání způsob, aby takto věřící se naučili po lepších milostech toužit. Dobře tedy a moudře předkové naši, jak čteme ve sněmu Tridentském Sess. 13. de euch. c. 8. , rozeznávali trojí způsob této svátosti přijímání. Někteří totiž pouze svátost přijímají jako hříšníci, kteří se nehrozí svatých tajemství nečistým srdcem a nečistými ústy přijímat; o nichž Apoštol v 1 Kor. 11, 29 „nehodně jí a pijí těla Páně.“ O takových napsal svatý Augustin tract. 26. in Joan. : „Kdo nezůstává v Kristu, a v kom, nezůstává Kristus, ten s jistotou nejí duchovně jeho těla‚ třeba tělesně a viditelně ústy požíval svátost těla a krve Páně.“ Kdo tedy takto nepřipraveni přijímají svatá tajemství, nejen že z nich žádného nemají prospěchu, ale jak svědčí Apoštol 1 Kor. 11, 29: „odsouzeni sobě jí a pijí.“ II. O jiných pak říkáme, že jen duchovně přijímají svátost oltářní. To jsou ti, kteří toužebností a přáním svým požívají předloženého tohoto nebeského chleba, roznícení živou Gal. 5 -6 „vírou, která skrze lásku působí“ ; a odtud, ne-li všech, zajisté přemnohých užitků nabývají. III. Třetí konečně jsou, kteří svátostně i duchovně svátost oltářní přijímají. Tito, poněvadž dle napomenutí Apoštolova 1 Kor. 11. 28 „dříve sami sebe zkoušeli, a oděni rouchem svatebním k Božskému tomuto stolu přistupují, ze svatého přijímání všechny ty přehojné berou užitky, jež jsme dříve vypočetli. Z toho vysvítá, že největších a to nebeských statků zbavují se ti, kteří, ač by i k přijetí svátosti těla Páně mohli být připraveni, na pouhém duchovním těla Páně přijímání trvají.

II, 4 otázka 60: Dětem nedospělého rozumu nemá se nejsvětější svátost podávat. Ačkoliv pak tento zákon, Boží i církevní autoritou stvrzený, zavazuje všecky věřící, přece musí se připomenout, že vyňati jsou ti, kdo pro nedospělost věku nemají ještě užívání rozumu. Neboť takoví ani nejsvětější svátosti nedovedou rozeznat od prostého obyčejného chleba, ani nemohou k jejímu přijetí přinést mysli připravené a zbožné. Toto pak též patrně je proti ustanovení Krista Pána, neboť řekl Mat. 26. 26: „Vezměte a jezte;“ ale že děti nejsou schopny brát a jíst, je zjevné. Býval sice za starodávna na některých místech ten obyčej, že i dětem podávali nejsvětější svátost, avšak jednak z příčin nahoře uvedených, jednak z jiných, jež velice s křesťanskou uctivostí se snášejí, již dávno se to po ustanovení církve svaté dít přestalo.

II, 4 otázka 61: V kterém věku se mají svatá tajemství dětem podávat ? V kterém však věku by se děti měly připustit k svatému přijímání, nikdo lépe nemůže ustanovit, než otec a kněz, jemuž se z hříchů zpovídají. Těm náleží zkoumani a na dětech zvědět, zdali o této předivné svátosti nějakých vědomostí nabyly a mají-li po ní touhu.”
K tomuto jsou směrnice za sv. Pia X., o častém a časném svatém přijímání. Dekret ze dne 20. prosince 1905 o podmínkách k častému a dennímu sv. přijímání: “Posvátná Kongregace koncilu tedy podrobila na své valné schůzi dne 16. prosince 1905 tuto věc co nejpečlivějšímu prozkoumání a poctivě a zrale uvážila důvody z té i oné strany uváděné, stanovila a prohlásila to, co následuje:
1. Časté a každodenní sv. přijímání buď, protože si ho Kristus Pán a církev katolická velesnažně přejí, volno všem věřícím kterékoliv třídy nebo stavu; takže se v něm nemůže bránit nikomu, kdo je ve stavu milosti a přistupuje k posvátnému stolu s pravým a zbožným úmyslem.
2. Pravý úmysl však záleží v tom, aby ten, kdo ke stolu Páně přistupuje, to činil ne ze zvyku nebo z marnivosti nebo z důvodů a ohledů lidských, nýbrž protože tím chce splnit zalíbení Boží, s Bohem se láskou více spojit, a božským tím lékem léčit své neduhy a chyby.
3. Ačkoliv je převelice prospěšné, aby ti, kdo často a denně ke sv. přijímání přistupují, byli prosti všedních hříchů, aspoň plně rozvážených a náklonnosti k nim, přece stačí, jsou-li bez vin smrtelných, a mají-li předsevzetí, že v budoucnosti nikdy [těžce] nezhřeší. Mají-li ti, kdo denně přijímají, toto předsevzetí upřímně v srdci, pak není možno jinak, než že se jím znenáhla oprostí i od všedních hříchů a od náklonnosti k nim.
4. Poněvadž však svátosti Nového Zákona, třebas působí svůj účinek samým úkonem (ex opere operato), přece mají účinek tím větší, čím lépe je ten, kdo je přijímá připraven, je proto třeba dbát, aby předcházela pečlivá příprava na sv. přijímání a po něm následovalo přiměřené díkůvzdání, podle sil, stavu a povinností jednotlivců.
5. Aby se časté a denní sv. přijímání dělo s větší obezřelostí a bylo spojeno s větší zásluhou, je třeba, aby se k němu nepřistupovalo bez porady se zpovědníkem. Zpovědníci však ať se chrání odvracet od častého nebo denního sv. přijímání někoho, kdo je shledán ve stavu milosti a přistupuje s pravým úmyslem.
6. Poněvadž pak je zřejmé, že se častým nebo denním přijímáním Nejsv. Svátosti spojení s Kristem utužuje, duchovní život vzkvétá, duše se hojněji ctnostmi zdobí, a přijímacímu se dostává pevnější záruky věčné blaženosti, proto nechť’ faráři, zpovědnici a kazatelé, podle osvědčené nauky Římského katechismu (část II,hl. 4, n. 60), křesťanský lid častým připomínáním a s velkou horlivostí navádějí k tomuto tak zbožnému a tak spasitelnému zvyku (CIC 1917 „Can. 863. Věřící ať jsou nabádáni, aby se, podle směrnic daných v dekretecb Apoštolské Stolice, často, i denně, posilovali svátostným Chlebem a aby, když jsou na mši sv., nejen duchovní touhou, nýbrž i, náležitě jsouce disponování, svátostným přijetím Nejsvětější Svátosti oltářní přistupovali ke stolu Páně“).

Dekret posv. Kongregace pro svátosti Quam singulari ze dne 8. srpna 1910 o tom, ve kterém věku mají být děti připuštěny k prvnímu sv. přijímání: “I. Věk rozeznávání jak ke zpovědi, tak ke sv. přijímání je ten, v kterém dítě začíná usuzovat, to je kolem sedmého roku, třebas o něco později nebo i o něco dříve. Od té doby začíná povinnost plnit obojí příkaz o zpovědi i přijímání.”
Předpisy CIC 1917 odpovídající osmi bodům dekretu:
CIC „Can. 88.3. U nedospělého…se po dovršení sedmého roku předpokládá, že má užívání rozumu.“
„Can. 854.1 Dětem, které pro věkovou neschopnost ještě nemají poznání této svátosti a touhy po ní, nebuď Nejsv. Svátost podávána.
854.2 Aby se v nebezpečí smrti Nejsv. Svátost mohla a musila dětem podat, stačí, aby dovedly Tělo Kristovo od obyčejného pokrmu rozlišit a uctivě se mu klanět.
854.3 Mimo nebezpečí smrti se právem požaduje plnější znalost křesťanské nauky a pečlivější příprava, ta totiž, z které děti aspoň tajemství víry ke spasení naprosto nutná podle své chápavosti chápou a podle měřítka svého věku zbožně k Nejsvětější Svátosti přistupují.
854.4 Soud o postačující dispozici dětí k prvnímu přijímání náleží knězi zpovědníkovi a jejich rodičům anebo těm, kdo jsou na místě rodičů.
854.5 Farář však má povinnost bdít i zkouškou, uzná-li to obezřele za vhodné, nad tím, aby děti nepřistupovaly ke stolu Páně, než nabudou užívání rozumu anebo bez postačující dispozice; rovněž povinnost postarat se, aby když dospějí užívání rozumu a jsou dostatečně disponovány, co nejdříve tímto božským pokrmem posílily.“
Can. 860: “Závazek z příkazu o sv. přijímání, jímž jsou nedospělí zatížení, spadá také a především na ty, kdo mají o ně míti péči, to je na rodiče, poručníky, zpovědníka, učitele a vychovatele, faráře.“
Can. 1330: “Farář je povinen: 1. Ve stanovené doby souvislým několikadenním poučením, každý rok děti připravit k náležitému přijetí svátosti pokání a biřmování; 2. Se zcela zvláštní péčí, především, jestliže tomu nic nepřekáží, v době čtyřicetidenního postu, děti tak poučiti, aby svatě Svátost oltářní poprvé přijaly.“
Can. 1331: “Kromě poučování dětí, o kterém je řečeno v kán. 1330, ať farář neopomíjí děti, které nedávno přistoupily k prvnímu sv. přijímání, plněji a dokonaleji v katechismu vzdělávat.“

Tridentský katechismus vážně řeší u sv. přijímání možnost svatokrádeže. Zamezit svatokrádežím je velmi chvályhodné! Není již některé první svaté přijímání svatokrádežné? A nejsou častá svatá přijímání řetězem svatokrádeží? Děti neužívající rozum nemají závazek účasti na mši svaté. Pokud se účastní s rušivým chování nekladou tak základ pro svatokrádežné svaté přijímání sobě v budoucnosti a v přítomnosti druhým?

Katechismus římský 1992 č. 2118: “První Boží přikázání odsuzuje hlavní hříchy proti úctě k Bohu: jednání, jímž člověk slovy nebo skutky pokouší Boha, svatokrádež a simonii (svatokupectví).”
Č 2120: “Svatokrádež spočívá ve znesvěcování nebo nedůstojném zacházení se svátostmi a jinými liturgickými úkony, jakož i s osobami, předměty a místy zasvěcenými Bohu. Svatokrádež je těžký hřích, zvláště je-li spáchána proti eucharistii, protože tato svátost nám podstatně zpřítomňuje tělo samého Krista.”
Č. 2139: “Jednání, jímž je Bůh pokoušen slovy nebo skutky, svatokrádež a svatokupectví jsou jako hříchy proti úctě k Bohu zakázané prvním přikázáním.”

Mezi modernistické nápady se svatokrádežnými důsledky patří snahy o sňatky osob stejného pohlaví, svěcení žen a přístup ke svátostem osob porušující svátost manželství dalším vztahem.