Tridentský koncil byl dogmatický. Nebyl ovšem dogmatický zcela. Jeho pastorační záměry máme např. v 24 zasedání, 3: “Jakým způsobem mají preláti postupovat při vizitaci“: “…Všechny tyto vizitace ať mají za hlavní cíl po vypuzení bludů zavést zdravou a pravověrnou nauku, chránit dobré mravy, napravovat chybující a lid povzbuzováním a napomínáním podněcovat ke zbožnosti, pokoji a nevinnosti, jakož i s ohledem na místo, čas a poměry moudrým uvážením vizitátorů pořádat ostatní záležitosti k užitku věřících. A aby se to snáze a šťastněji dařilo, jsou řečení, všichni i jednotlivě, jichž se vizitace týká, napomínáni, aby všechny zahrnovali otcovskou láskou a křesťanskou horlivostí. A proto spokojeni se skromným doprovodem a služebnictvem, ať se snaží co nejrychleji, nicméně pečlivě onu vizitaci provést. Přitom nechť se varují, aby nikomu nebyli na obtíž a nezatěžovali jej neužitečnými náklady, a aby nepřijímali jako odměnu za vizitaci nebo i z testamentu pro zbožné účely (s výjimkou toho, co jim ze zbožného odkazu právem náleží) nebo z jakéhokoli jiného důvodu ani peníze ani dary, ať by šlo o cokoli a také ať by to bylo jakkoli nabízeno a tomu nechť není na překážku žádný právní obyčej, ani nepamětný. Výjimku tvoří strava, která bude vizitátorovi a jeho lidem střídmě a uměřeně poskytována, a to pouze po dobu nezbytně nutnou, a nikoli po ní.”

K splnění požadavků vizitace nutně patří otázky, zda a jak se užívá tridentský katechismus, protože upotřebení v kázání při nedělích a svátcích požaduje. Ovocem ne zcela dogmatického tridentského koncilu byla obnova katolicismus. II. Vatikánský koncil byl zcela pastorační. Textů stran má nejvíce ze všech koncilů, ale nemá dobré pastorační výsledky. Za důvod lze rovněž považovat nepřevzetí jasných pastoračních směrnic pro vizitace a upotřebení katechismu. Vyprázdněné kostely a semináře svědčí o opaku KKC 1992 č. 1324 s citací II. VK LG 11 a PO 5: “Eucharistie je „zdrojem a vrcholem celého křesťanského života“. „Ostatní svátosti a také všechny církevní služby a apoštolská díla souvisejí s posvátnou eucharistií a jsou k ní zaměřeny. Vždyť nejsvětější eucharistie obsahuje celé duchovní dobro církve, Krista samého, našeho velikonočního Beránka.“ Na tyto nadčasové požadavky se vizitace po II. VK důrazně neptají. Tridentský katechismus k nim vede v neděli IV. v postě s evangeliem Jan 6,1-15 takto: “Zde může se příhodně vyložit prosba modlitby Páně: Chléb náš vezdejší dej nám. IV, 13 otázka 1 Jaký v modlitbě Páně je zachován pořádek? Čtvrtá prosba a ostatní následující, v nichž vlastně a výslovně žádáme za potřeby duše i těla, souvisí s prosbami předešlými. Má modlitba Páně ten pořádek a způsob, že po žádání věcí Božských následují prosby za to, čehož k zachování těla a vezdejšího života je potřeba. Neboť jako se lidé k Bohu nesou jako k poslednímu cíli, tak v témže poměru statky života lidského řídí se podle věcí Božských.
V, 13 otázka 2: Proč za statky života lidského smíme Boha žádat a prosit? A těchto věci náleží proto si přát a žádat, buď že tak toho vyžaduje řád Boží, buď že těchto pomůcek potřebujeme k dosažení statků Božských, abychom s jejich pomocí došli určeného cíle, jež obsahuje království a slávu nebeského Otce. Plnění a zachování těch přikázání, v nichž je vůle Boží, nám není tajeno. Proto všechen význam a obsah této prosby vztahovat povinni jsme na Boha a jeho slávu.

V, 13 otázka 3: V jakém úmyslu a způsobu má se žádat statků časných? 1. Duchovní správcové prokáží tedy věřícím posluchačům svou službu, aby porozuměli, že při prošení těch věcí, které náležejí k potřebě a užitku záležitostí pozemských, obrátit přísluší srdce i úmysl náš na předpis Boží a od něho na žádnou stranu snáze neuchylovat. Neboť v tom, co praví Apoštol Řím 8, 26: „Zač bychom se měli modlit‚ jak sluší, nevíme,“ nejvíce hřeší se právě při prosbách za věci pozemské a pomíjející. Máme tedy za tyto statky prosit, jak se sluší, abychom nesprávně za něco žádajíce, neobdrželi od Boha odpovědi Mat. 20,22: „Nevíte‚ zač prosíte.“
II. Ale bezpečné znamení k posouzení, která prosba je nepravá, která dobrá, bude úmysl a předsevzetí prosícího. Neboť prosí-li kdo za věci pozemské s takovou myslí, že je považuje za pravé dobro a na nich, jako na žádoucím cíli přestává a ničeho více nevyhledává, ten jistě se nemodlí, jak sluší. „Neboť,“ praví svatý Augustin De sermo. Dom. in monte 9,16 „za věci časné neprosíme jako za své statky‚ nýbrž jako za své potřeby.“ Tak Apoštol v listu ke Korintským 1 Kor. 10, 31 učí, že všecko, co náleží k nutným potřebám života, k slávě Boží sluší vztahovat: „„Ať jíte, nebo pijete, nebo jiného něco činíte, všecko k slávě Boží čiňte.“

II, 4, otázka 63: Mimo kněží nesmí nikdo pod obojí podobou přijímat. Co se pak týče obřadu přijímání, budiž učeno, že je zákonem církve svaté zakázáno, aby kdo bez zvláštního církve svaté dovolení nejsvětější svátost přijímal pod obojí podobou, kromě kněží, když tělo Páně při oběti posvěcují. Neboť jak to vysvětlil sněm Tridentský Sess. 21. de com. cap. 1—3, can. 1—3, ačkoliv Kristus Pán nejvelebnější tuto svátost při poslední večeři v podobách chleba a vína ustanovil a apoštolům podával, z toho přece nenásleduje, že by to od Spasitele za zákon bylo určeno, aby se všem věřícím svatá tajemství podávala pod obojí podobou. Neboť týž Pán náš, když o této svátosti mluví, častěji jen jednu podobu jmenuje; tak řekl Jan 6, 51. 58: „Bude-li kdo jíst z chleba tohoto‚ živ bude navěky” a: „chléb‚ který já dám, je mé tělo mé za život světa* a: „kdo jí tento chléb‚ živ bude na věky.”

II, 4 otázka 64: Příčiny proč církev přijímání jen jedné způsoby připouští. Je známo, že církev mnohými a to velevážnými důvody k tomu byla přivedena, aby tento obyčej pod jednou podobou přijímat, nejen schválila, ale i mocí předpisu stvrdila. Především totiž potřebí bylo co nejpečlivěji toho se střežit, aby krev Páně nebyla rozlita na zem, čehož těžko dalo by se uvarovat, kdyby příslušelo krví Páně přisluhovat velikému lidí zástupu. Mimo to, poněvadž velebná svátost vždycky pro nemocné musí být připravena, velice bylo by třeba se obávat, kdyby způsoba vína delší čas se uchovávala, aby nezkysala. Také jsou přemnozí, kteří vína chuť ba ani vůně jeho nikterak snést nemohou. Proto aby to, co se pro duchovní spasení má dávat neškodilo zdraví těla, velmi opatrně nařídila církev, aby věřící jen pod podobou chleba přijímali. K jiným důvodům přichází i ten, že v mnohých krajinách o víno je převeliká nouze, a že odjinud se dovážet nemůže bez největších výloh a to jen po cestách velmi vzdálených a obtížných. Potom, a tento důvod nejvíce ze všech věci se dotýká, mělo být vyvráceno kacířství těch, kteří popírali, aby pod jednou každou podobou byl celý Kristus a tvrdí, že pod podobou chleba je pouhé tělo bez krve, pod podobou vína že obsažena je samotná krev. Aby tedy pravda víry katolické tím jasněji postavena byla před oči všech, proto velemoudrým usnesením zavedlo se přijímání pod jednou toliko, a to pod podobou chleba. Jsou ještě jiné příčiny, sestavené od těch, kdo o tomto předmětu jednají, které, bude-li se toho zdát třeba, mohou též uvést pastýři duchovní.”