Neděle III. v postě má při tradiční liturgii úryvek evangelia Luk. 11,14-28, který končí oslavou Marie Panny. Tridentský katechismu vybízí duchovní pastýře, aby mluvil o Panně Marii. I, 4. otázka 7: “Narodil se z Marie Panny. Co to znamená, že Kristus z Marie Panny se narodil.
I. To je druhá část tohoto článku, s jejímž výkladem farář bedlivě se zabývat má, jelikož věřícím věřit náleží, že Pán Ježíš nejenom počat je mocí Ducha Svatého, ale i že z Marie Panny narozen a na světlo vydán je. S jakou radostí a veselostí mysli rozjímat víru tohoto tajemství, ukazují slova andělova, který první přeblahé toto poselství světu přinesl, Luk. 2, 10: „Aj, zvěstuji vám radost velikou‚ která bude všemu lidu.“ Potom snadné je vyrozumět z onoho chvalozpěvu vojska nebeského: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle“ co andělé prozpěvovali.
II. Tím také počalo se veliké ono Boží zaslíbení učiněné Abrahamovi vyplňovat, jemuž řečeno Gen. 22, 18, že jedenkráte „v jeho semeni požehnáni budou všickni národové.” Maria zajisté, kterou v pravdě za matku Boží velebíme a ctíme proto, že porodila toho, který spolu Bůh i člověk byl, rodem svým pocházela od Davida krále.”

IV, 6 otázka 8: Ze všech díkůčinění, jež Bohu vzdáváme skrze svaté, které v církvi obdrželo přední místo?
I. Sem náleží první ona část pozdravení andělského, co k modlení používáme: „Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s tebou, požehnána jsi mezi ženami.” Neboť Boha nejvyšším chvalořečením a díkůčiněním oslavujeme, že nejblahoslavenější Pannu naplnil hojností všech darů nebeskýcha a samé Panně přejeme velikého tohoto štěstí.
II. Právem pak svatá církev k tomuto díkůčinění připojila též prosbu a vzývání nejsvětější matky Boží, abychom se k ní zbožně a zkroušené utíkali, aby nám hříšníkům svou přímluvou usmířila Boha a vyprosila nám statků potřebných k vezdejšímu i budoucímu životu.
III. Proto my vyhnaní synové Evy, kteří přebýváme v tomto slzavém údolí, bez přestání tuto matku milosrdenství a orodovnici věřícího lidu máme vzývat, aby prosila za nás hříšné, a touto modlitbou od ní si pomoci a přispění vyprošovat. Neboť nikdo, leč bezbožně a bohaprázdně, nemůže pochybovat, že zásluhy její před Bohem jsou nejpřednější a ona je nejvíce nakloněna pomáhat pokolení lidskému.

Ďáblovi je vlastní, toho, jehož posedne, učinit němým tj. od vyznání hříchu odvrátit. Avšak není jiné cesty k vypuzení ďábla, než abys jazyk rozvázal k odkrytí hříchu před knězem. II, 5 otázka 37: Zpověď doplňuje lítost. Bylo tedy potřeba, aby nejdobrotivější Bůh pro obecné lidí spasení snadnější nějaký učinil prostředek. To předivným zřízením způsobil, odevzdáním klíče království nebeského Církvi. Podle učení víry katolické musí každý věřit a pevně za jisto mít, že když někdo tak je v duchu uspořádán, že hříchů spáchaných lituje a nehřešit v úmyslu má, byť i nebyl roznícen takovou lítostí, která by k dosažení odpuštění postačila, takovému že se však mocí klíčů všecky nepravosti promíjejí a odpouštějí, když hříchy své knězi náležitě vyzná. Pravdivě nejsvětější muži, naši předkové říkali, že se klíči církve přístup do nebe otvírá. O tom pak nikdo nesmí pochybovat, neboť v usnesení sněmu Florentského čteme, že účinek pokání je rozhřešení od hříchů.

Ale jaký užitek přináší zpověď, lze mimo to poznati z toho, co ze zkušenosti vidíme, že lidem, jejichž způsob života je pokažený, nic tak neprospívá k napravení mravů, jako, když časem všecky tajné myšlenky srdce, řeči a skutky svěří příteli moudrému a věrnému, který jim radou i skutkem může jít na pomoc. Proto k tomuto účelu musí se to pokládat za velice spasitelné, aby ti, které svědomí jejich z hříchů viní, neduhy a rány duše své odkryli před knězem, jako Krista Pána zástupcem, jemužto nejpřísnějším zákonem ukládá se mlčenlivost ustavičná. Tu hned naleznou léky sobě připravené, které nebeskou jakousi moc do sebe mají, nejen od přítomné nemoci duši zhojit, ale ji tak vybavit, že potom tak snadno opět neupadne v neduh a nepravosti podobné. Ale ani toho zpovědi užitku nesmí se zapomenout, který se vztahuje na společenství života a společné spojení. Neboť je patrné, že kdyby se ze života křesťanského odstranila svátostná zpověď, všechno by plno bylo neřestí tajných a ohavných, kterých pak a jiných ještě horších nepravostí by se potom lidé návykem hříchu zcela zkaženi, neostýchali páchati veřejně. Neboť bázeň před zpovědí takřka na uzdě drží hříchu žádostivost a bujnost a bezbožnosti meze staví. A tak prospěšnost zpovědi vyloživše, třeba bude, aby pastýři duchovni ukázali, co je její povaha a moc.”

Římský katechismus 1992 č. 1488: “Z hlediska víry není horší zlo než hřích; nic nemá zhoubnější důsledky pro samotné hříšníky, pro církev a pro celý svět.” Č. 1492 Lítost (nazývaná také kajícnost) má být inspirována důvody vyvěrajícími z víry. Vzniká-li lítost z lásky k Bohu, říká se jí „dokonalá“; má-li základ v jiných důvodech, nazývá se „nedokonalá“.

Kardinál Tomášek píše v katechismu: “Jestliže jsi byl tak nešťasten, že jsi upadl do těžkého hříchu, vzbuď ihned dokonalou lítost a jdi co nejdříve ke svaté zpovědi. Dokonalá lítost je jako první pomoc při těžkém zranění.”

Sv. Tomáš Akvinský, Summa teologická III,40 článek 2 zda se vhodně určují části pokání lítost, vyznání a zadostiučinění: “Tak tedy, ze strany kajícníkovi se vyžaduje nejprve vůle nahradit, což se nazývá lítost. Za druhé, aby se podrobil rozhodnutí kněze místo Boha, což nastává ve vyznání. Za třetí, aby nahradil podle rozhodnutí služebníka Božího, což nastává v zadostiučinění. A proto lítost, vyznání a zadostiučinění se udávají jako části pokání.” ST III, 40 článek 4: “Náleží pak pokání, aby si ošklivilo minulé hříchy s předsevzetím změnit život k lepšímu, což je cíl pokání.”