Při katolické liturgii se od počátku Církve čte evangelium. Evangelium se čte s dalšími knihami Nového a Starého zákona a tím se doplňuje jeho chápání. To, jak evangelium chápat a hlásat vysvětluje katechismus. Tridentský katechismus tak činí na všechny neděle a významné dny liturgického roku. Na první neděli postní s evangeliem o pokoušení Krista od ďábla Mat. 4,1-11 takto:
IV, 15 O šesté prosbě. A neuveď nás v pokušeni. Otázka 1: Jak veliké je nebezpečí, abychom po obdrženém hříchů odpuštění nepadli opět do hříchů? Není pochybnosti, že, když synové Boží, obdrželi odpuštění hříchů a jsou rozníceni horlivostí prokazovat Bohu službu a úctu, žádají si království nebeského a přisuzují Božské velebnosti všecky skutky zbožnosti, celí se odevzdávají do jeho vůle a prozřetelnosti, že tu tím více nepřítel pokolení lidského proti nim vymýšlí všechny lsti a strojí všeliké úskoky, jimiž by obklíčeni byli tak, že je obava, aby se nerozviklal a nezměnil úmysl jejich a oni neklesli opět do nepravostí a nestali se daleko horšími, než byli dříve. O takových může se právem říci slovo knížete apoštolů 2 Petr 2,21: „Lépe by zajisté jim bylo, neznát cesty spravedlnosti, nežli po poznání zpět se obrátit od toho svatého přikázání, které jim je dáno.“

IV, 15 otázka 2: Jak nás Kristus touto prosbou chtěl ozbrojit proti nejhoršího nepřítele úkladům? Proto nám Kristus Pán dal ustanovení této prosby, abychom se každodenně Bohu odevzdávali a za jeho otcovskou péči a pomoc prosili, jsouce přesvědčeni, že ochrany Boží opuštěni v osidlech nejlstivějšího nepřítele bychom uvázli. A nejenom ve slovech této modlitby velel nám Spasitel od Boha prosit, aby nám nedal uvedení do pokušení, ale i v oné řeči, kterou měl k svatým apoštolům na konec života, když jim řekl, že jsou čisti, tuto povinnost jim uložil ve slovech Mat 26,41: „Modlete se, abyste nevešli v pokušení.” A toto od Krista Pána učiněné napomenuti opět duchovním správcům velikou ukládá pilnost v povinnosti, aby věřící lid povzbuzovali k častému užívání této prosby. Když od nepřítele ďábla každou hodinou se lidem strojí tak veliká nebezpečí, k Bohu, jenž jediný je může odvrátit, se modlili ustavičně: „Neuveď nás v pokušení.”

III, 2 otázka 2: S jakými myšlenkami mají věřící k poznání těchto přikázání přistupovat? Proto mají věřící všem pokušením jako štít postavit slovo Apoštola Řím 6,2: „Kteří jsme hříchu zemřeli, kterak v něm ještě živi budeme?” Již nejsme svoji, ale toho, který pro nás umřel a z mrtvých vstal. On je Pán Bůh náš, jenž si nás krví svou vydobyl. Jak bychom hřešit mohli proti Pánu Bohu svému a jej opět na kříž přibíjet? V pravdě jsme svobodni, a to tou svobodou, kterou nás Kristus osvobodil. Řím 6, 19 jako jsme vydávali údy své v službu nepravosti, tak nyní vydávejme údy své v službu spravedlnosti ku posvěcení. Nebudeš mít Bohů jiných mimo mne.

III,2, otázka 3: Co podle obsahu tohoto prvního přikázání plnit, čeho se varovat máme? I. Přední místo v desateru mají ta přikázání, jež se Boha týkají, zadnější pak místo ta, která bližního. I vyloží duchovní pastýř, to že je proto, poněvadž těch věcí, jež bližnímu činíme, příčinou je Bůh. Neboť tehdy podle zákona Božího bližního milujeme, když jej pro Boha milujeme. A to je na první desce vypsáno. II. Potom pak vysvětlí, že v předložených nahoře slovech dvojí se obsahuje přikázání, z nichž první moc rozkazu, druhé moc zákazu do sebe má. Neboť když se učí: „Nebudeš míti Bohů jiných mimo mne” v tom leží tento smysl: Mně pravému Bohu budeš sloužit, ale jiným bohům nebudeš sloužit.

III,2, otázka 4: Jak v tomto přikázání víra, naděje a láska obsaženy jsou? A v první této části uzavřeno je přikázání víry, naděje a lásky. Neboť pravíce, že je Bůh nepohnutelný, nezměnitelný, vždycky týž zůstávající, vyznáváme, že je věrný beze všeho poklesku, a proto je třeba, abychom jeho výrokům přisvědčujíce, jemu všechnu víru dali. Á kdo uvažuje Boží všemohoucnost, jeho milostivost, jeho k dobročinění náchylnost a ochotu, zda nemusí všechnu svou naději v něm skládat? A jestliže pak rozváží tu hojnost jeho dobrotivosti a lásky na nás vylitou, může-li jeho nemilovat? Odtud ten úvod, odtud ten závěr, kterého při poroučení a rozkazování svém užívá Bůh: „Já jsem Hospodin.”