Tridentský katechismus (římský roku 1566) má jako světové strany čtyři směry. O víře podle nicejského vyznání víry. O sedmi svátostech. O mravech podle Desatera a o modlitbě podle Otče náš. Toto členění přebírá římský katechismus z roku 1992. Podle uvedených katechismů jsou základní otázky: Věříš podle nicejského vyznání víry? Přijímáš všechny svátosti? Dodržuješ celé Desatero? Proč, co a jak se modlíš? Čtyři části katechismu tvoří jeden celek, abychom se ve svém tázání neptali jen na jednu část (směr) křesťanského života. Jednotlivé části dávájí otázky a odpovědi vedoucí k tomu, abychom nezůstali jen u neurčité všeobecnosti.

Neděle 2. po Devítníku s evangeliem podle Lukáše 18,31-43 spojuje tridentský katechismus s několika modlitebními otázkami. Část IV. , I. otázka 2 Vykonávání modlitby je k spasení potřebné. I. Nejdříve buď hlásáno, jak je modlitba potřebná. Není předepsána jenom jako rada, nýbrž je nařízena jako nutná. To je vysloveno od Krista Pána ve slovech Luk. 18,1: „Je třeba se stále modlit.“ Modlitby potřebnost také sama církev úvodem k modlitbě Páně vyjadřuje v misálu: “Spasitelnými nařízeními povzbuzeni a Božským naučením poučeni odvažujeme se říkat.” Poněvadž křesťanům modlitba potřebná byla, a za to prosen byl sám od učedníků: „Pane nauč nás modlit” (Luk 11,1) sdělil jim Syn Boží způsob modlení a naději jim dal, že obdrží, o co budou prosit. A on sám byl příkladem v modlení, které nejen ustavičně vykonával, ale i přes noc na modlitbě trvával, Luk. 6, 12. A předpis této povinnosti neustali apoštolé předkládat těm, kteří se na víru Ježíše Krista obrátili. Neboť svatý Petr (1 Petr 3, 7 a 4, 7) a Jan (1 Jan 3,22 a 5,14) velmi důtklivě k tomu napomínají věřící. Na stejné pamatoval svatý Pavel a na mnohých místech křesťany povzbuzuje k potřebě spasitelné modlitby.

IV,I, otázka 3: Jakým hlavně způsobem mohou být lidé přivedeni k poznání této nutné povinnosti? K zachování duše i těla máme zapotřebí mnoha dobrých věcí a prostředků. K modlitbě se musíme utíkat jako k nejlepší tlumočnici našich potřeb i zjednatelky všeho, čeho se nám nedostává. Neboť když Bůh nikomu ničím není povinen, zbývá zajisté, abychom si od něho, co zapotřebí máme, vyprošovali modlitbou. Modlitbu dal nám Bůh jako prostředek potřebný k dosažení toho, čeho si přejeme.

Otázka 4: Není jiné cesty ve všech potřebách i dostiučinění, než modlitba. To platí tím více, poněvadž jsou mnohé věci, které dosáhnout nelze jinak, než pomocí modlitby. Má svatá modlitba velikou onu moc do sebe. Jí se nejvíce zapuzuji zlí duchové. Neboť je dle písma jistý rod zlých duchů, kteří se Mat. 17, 20 nevymítají, než postem a modlitbou. Proto velikého množství výtečných darů se zbavují ti, kdo nezachovávají toho obyčeje a úkolu, pilně a zbožně se modlit. Neboť nejenom náležité, ale též ustavičné modlitby je třeba k dosažení toho, co žádáme. Učí svatý Jeroným ke kap. 7. Mat.: „Psáno je: „Každému prosícímu bude dáno. Jestliže se ti tedy nedává, proto se ti nedává, že neprosíš; tedy proste a dostanete.“

IV, II. O užitečnosti modlitby otázka 1: Jaký je první užitek, jejž plodí nutnost modlitby? Má pak tato potřebnost do sebe velmi útěšnou užitečnost a vydává ze sebe ovoce nejhojnější. Z této hojnosti vezmou pastýři ze svatých spisovatelů, bude-li zapotřebí jich poskytnouti lidu věřícímu. My z toho množství několik jsme vybrali, jež této době zdají se býti přiměřeny. První tedy užitek, jejž odtud bereme, je ten, že modlitbou čest Bohu prokazujeme. Modlitba je nějaké projevení zbožnosti, které v písmě svatém přirovnává se kadidlu. Má Prorok v Žalmu 140, 2: „Vznášej se modlitba má jako zápal kadidla před obličejem tvým.“ Tímto způsobem vyznáváme, že jsme Bohu poddáni a jeho původcem všeho dobrého uznáváme a velebíme, na něj jediného vzhlížíme, poněvadž jeho jediného máme za ochranu a útočiště svého blaha a spaseni. Tento užitek nám dávají na paměť také ona slova Žalmu 49,15.: „Vzývej mne v den soužení‚ a já tě vytrhnu, a ty mě budeš oslavovat,”

Výzvu TK “vzít ze svatých spisovatelů” plní na mnoha místech římský katechismus z roku 1992. V části o modlitbě najdeme:
Č. 2616 svatý Augustin obdivuhodně shrnuje tři rozměry Ježíšovy modlitby, ve výkladu žalmů: „On se za nás modlí jako náš kněz, modlí se v nás jako naše hlava; my se modlíme k němu jako k svému Bohu. Poznávejme tedy naše hlasy v něm i jeho hlas v nás.“

Č. 2690: Duch Svatý dává některým věřícím dary moudrosti, víry a rozlišování s ohledem na obecné dobro, kterým je modlitba (duchovní vedení). Muži a ženy, kterým se takových darů dostalo, jsou opravdoví služebníci živé tradice modlitby: Proto duše, která chce postupovat v dokonalosti, musí podle rady svatého Jana od Kříže „pozorně hledět, do jakých rukou se svěřuje, protože jaký bude učitel, takový bude učedník, a jaký bude otec, takový bude syn“. A ještě: „Je nutné, aby duchovní vůdce byl nejen učený a rozvážný, ale i zkušený … Proto, jestliže (duchovní vůdce) nemá zkušenost s tím, co je čistá a opravdová duchovnost, nikdy nedokáže do ní uvést duše, když je Bůh k ní volá, ba vůbec je nepochopí.“ (citace sv. Jan od Kříže, Plamen lásky žhavé)

Č.. 2697 sv. Řehoř Naziánský v Orationes theologicae: “Je třeba si vzpomenout na Boha častěji než se dýchá.”

Č. 2700 sv. Jan Zlatoústý Eclogae ex diversis homilis: „Vyslyšení naší modlitby nezávisí na množství slov, nýbrž na horlivosti našich duší.“

Č. 2709 Co to je vnitřní (kontemplativní) modlitba? Svatá Terezie, Vlastní životopis 8: „Vnitřní modlitba, podle mého názoru, není nic jiného než důvěrný vztah přátelství, v němž člověk důvěrně hovoří s tím, o němž ví, že je jím milován.“

Č. 2737 sv. Evagrius Ponticus, De oratione 34: „Ať tě nemrzí, že hned nedostáváš od Boha to, oč prosíš; za tvou vytrvalost, že zůstáváš s ním v modlitbě, ti chce dát mnohem víc.“

Č. 2744 sv. Alfons z Liguori, Stupně modlitby „Kdo se modlí, jistě se spasí; kdo se nemodlí, jistě se zahubí.“

Č. 2763 sv. Tomáš Akvinský, Summa Teologická II-II, 83,9 „Modlitba Otče náš je nejdokonalejší ze všech modliteb … V modlitbě Páně nejen prosíme o všechny věci, po kterých můžeme náležitě toužit, nýbrž i v pořadí, v němž po nich máme toužit: takže tato modlitba učí nejen prosit, nýbrž i řídí všechny naše náklonnosti.“

Č. 2784 sv. Cyprián, O modlitbě Páně„Když nazýváme Boha ‘naším Otcem’, je třeba, abychom si vzpomněli, že se máme chovat jako Boží děti.“

Č. 2834 sv. Benedikt, Řehole 20,48: „Modli se a pracuj.“ Sv. Ignác z Loyoly: „Máme se modlit, jako by všechno záviselo na Bohu, a jednat, jako by všechno záviselo na nás.“

Č. 2852 sv. Ambrož, O svátostech: „Pán, který smazal hřích a dopustil vaše viny, je s to chránit vás a střežit proti nástrahám ďábla, který proti vám bojuje, aby vás nepřekvapil nepřítel, který obyčejně zplodí vinu. Kdo se však svěří Bohu, ten se nebojí ďábla. ‘Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?’ (Řím 8,31).“

John A. Schug pracoval sedm let na knize Otec Pio kapucín. Je tam: “Otec Pio projevoval oddanost Panně Marii tím, že se modlil růženec. Nikdy ho nevypustil z rukou. Jeden z jeho spolubratří mi řekl: „Divím se, že růženec nezapustil kořeny přímo do jeho prstů.“ Pouhé dva dny před smrtí řekl Pio jedné z duchovních dcer: „Miluj Madonu. Dbej na to, abys ji milovala, a odříkávej její růženec. Je to zbraň proti všem projevům zla v dnešním světě.“ Když se ho ptali, kolik růženců denně se modlí, odpověděl: „Spokojený jsem až tehdy, když si odříkám svých šedesát růženců.“ Jeho přítel, ohromený tou odpovědí, se ho zeptal: „Ale, Otče Pio, jak se můžete tak moc
modlit?“ Otec odpověděl: „Jak se můžete tak moc nemodlit?“ Jeho přítel, ohromený tou odpovědí, se ho zeptal: „Ale, Otče Pio, jak se můžete tak moc modlit?“ Jednoho dne navštívil Otce Pia v jeho cele Otec Eusebio, dost hrdý na to, že se pomodlil tři růžence o pěti desátcích. „Myslel jsem si, že jsem se pomodlil dost, abych si od něho zasloužil slovo pochvaly, řekl Otec Eusebio. „Zeptal jsem Otce Pia, kolik růženců to tehdy říkal, čtyřicet? Myslel jsem na to číslo, jež uvedl před několika dny.“ Otec Pio mu odpověděl: „Víc, než jsem ti říkal.“
„Víc než čtyřicet?“ vyzvídal Otec Eusebio. „Odříkal jsem šedesát růženců o patnácti desátcích. Ale nech si to pro sebe.“ Mohli bychom se podivit, jak se to dalo zvládnout fyzicky. Když si ale uvědomíme, že nikdy nepromarnil ani okamžik, že stále přebíral prsty růženec, i když se kolem pohybovali lidé, a když připomeneme, že téměř vůbec nespal, možná začneme chápat, jak ho mohl jeho duch modlitby vést k odříkání tolika růženců.”