Je možné být dobrým katolickým křesťanem podle tridentského katechismu (TK)? K popírání by bylo nutné dokázat, že podle něj nebyli dobří, ale špatní katolíci. Jeho nauku víry a mravů chválí katechismu vydaný v Římě v roce 1992 a schválený Janem Pavlem II. v předmluvě. č. 9: „Katechetická služba čerpá vždy novou sílu z koncilů. V tomto ohledu je zvlášť výrazným příkladem tridentský koncil. Ve svých dekretech vyzdvihl prioritu katecheze. Stojí u kolébky Římského katechismu, jenž je podle něho pojmenován a představuje prvořadé dílo jako souhrn křesťanského učení.” Toto jsou slova pro ty, kdo proti sobě chtějí postavit Tridentský a II. Vatikánský koncil a nechtějí je harmonizovat. To, že snaha harmonizovat Trident a II. Vatikán má dobrou logiku, kterou postrádají zastánci opaku lze dovodit i z 82 citací tridentského koncilu v katechismu 1992. Vydání TK 1566 o čtyři roky předcházelo vydání misálu. Proč? Nejprve třeba ujasnit učení víry a mravů a pak na tomto základě konat liturgii. Po II. VK je tomu naopak: nejprve misál a potom katechismus. Ten, kdo s vědomím, že i po skončení II. VK platí předkoncilní katechismus se mohl stát náležitě skeptickým k různým pokoncilním změnám. Jde zejména o oltář čelem k lidu a výlučné zavedení národního jazyka. Změny oproti TK nejsou projevem zdravé nauky.
TK “prvořadé dílo souhrnu křesťanského učení” má na neděli I. po devítníku evangelium o rozsévači, co rozsévá semeno Luk. 8.4-15. Semeno v zemi zaseté je podle výkladu Páně slovo Boží.
V části o modlitbě a prosbě z modlitby Páně “chléb náš vezdejší dej nám dnes” otázka 18: “Co se zde vyrozumívá duchovním chlebem, který se v obsahu této prosby též zahrnuje? … Zbývá ještě o chlebě duchovním, za nějž také na tomto místě prosíme. Tim naznačuje se všechno, čehokoliv v tomto životě je zapotřebí k spaseni a k štěstí ducha a duše. Neboť jako mnohonásobný je pokrm, kterým se tělo živí a zachovává, tak i není jednoho způsobu potrava, která udržuje život ducha a duše. Je i slovo Boží pokrmem duše. Praví Moudrost Přísl. 9. 5: „Pojďte, jezte chléb můj, a pijte víno, které jsem nalila vám.“ A když tohoto slova svého dostatek odnímá Bůh lidem, což činí, když přetěžce urážen bývá našimi nepravostmi, tak se tvrdí, že hladem stíhá pokolení lidské. Tak zajisté čteme u Amose 8,11: „Praví Hospodin: pošlu na zem hlad, ne hlad chleba, ani žízeň vody, ale slyšení slova Hospodinova.“ Jako pak to je znamením blízké smrti, když nemohou lidé jídla požívat aneb požité strávit, tak je to veliký důkaz beznadějnosti spasení, když lidé buď nehledají slova Božího, aneb když zde je, jeho nesnášejí a ona slova bezbožná proti Bohu vyslovují Job 21,14.; „Odejdi od nás‚ poznat cest tvých nechceme.” V této šílenosti ducha a mysli zaslepenosti trvají ti, kteří katolickými biskupy a kněžími, co jsou řádnými jejich představenými pohrdají a od svaté římské církve odpadají a kacířským slova Božího porušovatelům v poslušnost se poddají.

IV, 14 otázka 4: V jak mnohých a jak velikých nebezpečích pokušení je postaven život lidský? Proto předloží duchovní pastýř lidu věřícímu tyto boje a nebezpečenství, v nichž ustavičně jsme, dokud duše je v tomto smrtelném těle. Ze všech stran proti nám boj vedou tělo, svět a ďábel. Co hněv a žádostivost nad námi zmůže? Kolik lidí to z veliké své vlastní škody nemusí přiznávat? Kdo není drážděn těmito ostny? Kdo necítí toto popichování? Kdo těmito podloženými hořícími pochodněmi nebývá popálen? I jsou ty rány tak rozličné a útoky tak mnohonásobné, že velmi nesnadno je nemít těžkého poranění. A mimo tyto nepřátele, kteří bydlí v nás a žijí s námi, jsou ještě ti nejsilnější protivníci, o nichž psáno v Efes. 6, 12: „Není bojování naše jen proti tělu a krvi, ale proti knížatům a mocnostem, proti správcům světa této temnosti‚ proti duchům zlým v povětří. “

IV, 14 otázka 5 Jak těžké jsou ďábelské proti nám útoky, vykládá se ze slov svatého Pavla. K vnitřním bojům tedy přicházejí vnitřní útoky a útlaky od duchů zlých, kteří i zjevně proti nám se staví, i pokradmu i úkladně vlivu hledají na duše naše, tak že jen stěží se můžeme ubránit. Je nazývá Apoštol knížaty, pro přednost přirozenosti jejich, neboť přirozeností svou dokonalejší jsou nad člověka a všeho ostatního viditelného stvoření. Jmenuje je mocnosti, poněvadž nejen přirozeností, ale i mocí vynikají. Nazývá je správci světa této temnosti, neboť nespravují světa jasného a skvějícího se, to je dobrých a zbožných, nýbrž svět tmavý a zatemnělý, totiž ty, kteří skvrnami a temnostmi svého hanebného a neřestného života zaslepeni, v ďáblu knížeti temností mají své zalíbení. Jmenuje ďábly též duchovní nepravosti. Je zajisté nepravost těla a nepravost ducha. Nepravost tělesná rozpaluje žádostí po chlípnostech a rozkoších, které se pojímají smysly. Duchovní nepravosti jsou zlé snahy a bezbožné žádosti, které ve vyšší obor duše náleží. Jsou tím horší než ostatní, čím je duše sama a rozum vznešenější a výtečnější. Poněvadž pak zloba satanova nejvíce k tomu směřuje, aby zbavila nás dědictví nebeského, proto řekl Apoštol v povětří. A z toho lze porozumět, že veliké jsou nepřátel našich síly, nezlomná odhodlanost, nesmírná a nekonečná proti nám nenávist. Ustavičný vedou s námi boj, tak že s nimi žádného pokoje míti, žádného příměří učinit nemůžeme.”

V III,10 otázka 21 k desátému přikázání Desatera: “Vedle toho, co se zapovídá, co se v tomto přikázání poroučí? I. Ale aby duchovní pastýř též prostředky ukázal, které přiměřeny jsou k vyplenění této bezbožné žádostivosti, musí vyložit druhou přikázání stránku, která v tom záleží, abychom, když nám bohatství přibývá, srdcem k němu nepřilnuli, ale vždycky byli hotovi, z lásky k Bohu a věcem Božským se jich vzdávat a na ulehčení bídy chudých rádi peníze vynakládali. Pokud však majetku se nám nedostává, abychom nuznost nesli s myslí pokojnou a veselou. A zajisté, budeme-li v rozdávání věcí svých dbát štědrosti, žádosti po cizích věcech v sobě udusíme. O chválách chudoby a opovrhování bohatstvím snadno v písmě svatém i ve svatých Otcích mnoho míst nalezneme a věřícím ukážeme. V tomto přikázání se též velí, abychom s horlivou snahou a největší žádostí si přáli, aby se především stalo, ne co my žádáme, ale co Bůh chce, jak je to vysloveno v modlitbě Páně Matouš 6, 10. Vůle pak Boží nejvíce k tomu jde, abychom my v obzvláštní nějaké míře svatými se stali, a duši svou zachovali upřímnou a ode vší poskvrny čistou a bezúhonnou, a cvičili se v takových ducha a mysli úkonech, jež odporné jsou smyslům tělesným. A vyhubivše smyslné žádosti, vedeni jsouce duchem a rozumem abychom pravý života běh zachovávali, a nejvíce těch smyslů moc utlačovali, kteří látku poskytují naší žádostivosti a chlípnosti.

V III,10 otázka 21 Co mají křesťané zvláště uvažovat, aby udrželi na uzdě moc žádostivosti? K potlačení tohoto plamene žádostí velmi mnoho vede, když nehody, jež z nich pocházejí, sobě před oči představíme. První zlý následek je, že, posloucháme-li těchto žádostí, v duši naší panuje moc a vláda hříchu. V té věci napomíná Apoštol Řím. 6,12: „Nepanuj hřích ve vašem smrtelném těle, tak že byste poslouchali žádostí jeho.” Neboť jako když žádostem odpíráme, síly hříchů sklesnou, tak, když se jim poddáváme, Pána Boha z jeho panství vyháníme a na jeho místo hřích uvádíme. Druhý pak zlý následek je, že z této žádostivosti, jako z nějakého zřídla, vychází všechny hříchy, jak tomu učí svatý Jakub 1,14 a svatý Jan píše 1 Jan 2,16: „Všecko, co je na světě, je žádostivost očí a pýcha života.” Třetí nehoda v tom spočívá, že těmito žádostmi se zatemňuje pravý úsudek ducha, neboť lidé temnotou žádostí zaslepeni, za počestné a šlechetné považují všecko, co požadují. Mimo to mocí žádostivosti dusí se slovo Boží, jež do duší našich zaseto je od velikého onoho rozsévače. Tak zajisté stojí psáno u svatého Marka 4,18-19: „Jsou jiní, u nichž je jako mezi trní zaseto. To jsou ti, kteří slovo Boží slyší, ale starosti světa a klam světských žádostí udusí slovo, a bývá bez užitku.”