Dogmatický Tridentský koncil ve svém 25. zasedání odkazuje k autoritě papeže při vydání misálu, breviáře a katechismu. Tímto způsobem přechází teorie do praxe, dogmata v pastoraci. U katechismu práce započaly za Pia IV. a katechismus byl v roce 1566 vydán za Pia V. V předmluvě píše: …otcové Tridentského ekumenického koncilu s živou touhou přijmout nějaký spasitelný lék na tak závažné a zhoubné zlo, neomezili se na to, že by objasnili svými definicemi hlavní body katolické nauky proti všem bludům naší doby, ale stanovili také, aby byla nabídnuta určitá formulace a metoda ke vzdělávání křesťanského lidu v základech víry, jež si mají osvojit ve všech místních církvích ti, kteří mají úřad legitimních pastýřů a učitelů.“ Katechismus má návod jak se má uplatnit při kázáních na evangelium během celého církevního roku. Katechismus po II. Vatikánském koncilu nevyšel jako tridentský rok, ale 27 roků po skončení koncilu a tuto aplikaci k liturgii nemá. Neposkytuje tudíž vedení, jak konat systematické katecheze při nedělní mši svaté.. Nadčasovým a zásadním příspěvkem k tradičnímu katolickému pojetí víry a mravů jsou systematické katecheze podle tridentského katechismu.

Na neděli Devítník se začátkem doby předpostní je evangelium o dělnících na vinici Páně z evangelia sv. Matouše 20. kapitola, verš 1-18. “Podobné je království nebeské člověku hospodáři.” Tridentský katechismus uvádí deset míst z katechismu k tomuto evangelium. Patří mezi ně následující dvě místa s třemi otázkami: “V části o víře XIII, otázka I. : “Proč tento článek (život věčný) klade se na místě posledním, a jak mnoho na tom záleží, aby se často lidu vykládal? Svatí apoštolové, vůdcové naši, chtěli své Vyznání, v němž se vypisuje celý obsah víry naší, uzavřít a skončit článkem o životě věčném. Z části proto, že po těla vzkříšení věřící jiného neočekávají, než odměnu života věčného a z části proto, aby nám dokonalá ona a všemi dobrými věcmi oplývající blaženost ustavičně před očima byla, a my se naučili na ni obracet a poutat všecky své smysly i myšlenky. Proto pastýři duchovni při vyučování ať nikdy neopomenou, odměnami života věčného, jež nám vyměřeny, rozněcovat mysli věřících, tak aby všecko, co pro jméno křesťanské mají na sebe vzít, byť to bylo sebe těžší, za lehké a k tomu příjemné pokládali, i odhodlanější a ochotnější v poslouchání Boha se stávali.”

V části III o Desateru kapitola I., otázka IX.: “Jakých užitků docházejí, kdo zákon Boží zachovají? Konečně pak, aby ničeho neopoměl duchovní pastýř, čím by věřící lid přivedl k zákona zachování, vyloží, jak hojné a sladké jsou jeho účinky. A to snadno dá se dokázat z toho, co psáno je v žalmu osmnáctém. V něm se velebí chvála zákona Božího, mezi nimiž je nejpřednější, že slávu a velebnost Boží mnohem více zjevuje, než krásou svou a řádem činí sama nebeská tělesa, které všechny i nevzdělané národy v obdivování uchvacují, a tak i působí, že z nich poznávají všech věcí Stvořitele a původce, jeho slávu, moudrost a moc. A „zákon Hospodinův obrací duše k Bohu” žalm 18, 8., neboť poznávajíce v zákoně cesty Boží a jeho nejsvětější vůli, obracíme nohy své na cesty Páně. A poněvadž jedině bojící se Boha v pravdě moudří jsou, to se dále zákonu připisuje, že moudrost dává maličkým. Odtud pravými radostmi, a poznáním Božských tajemství, a nad to nesmírnými rozkošemi a odměnami i v tomto životě i v budoucím věku bývají obdařeni ti, kdo zákon Boží zachovají.”

V části III o Desateru kapitola I, otázka X: “Když všecky věci činí vůli Boží, je zajisté velice spravedlivé, aby i člověk touto vůlí se řídil. Avšak ne tak pro náš užitek, jako pro Boha, je nám plnit zákon, v němž vůli svou pokolení lidskému zjevil. Když všechno ostatní stvoření Boží vůli následuje, tím více spravedlnost toho žádá, aby i člověk podle ní se řídil. A ani to nebuď zamlčeno, že právě v tom ukázal Bůh nejvíce svou k nám milostivost a bohatství nejvyšší dobrotivosti své, že mohl bez jakékoliv odměny nás přinutit, abychom slávě jeho sloužili, přece však volill svou slávu s naším prospěchem spojit, aby co člověku prospěšné je, totéž bylo Bohu k oslavě. A poněvadž toto je to největší a nejvznešenější, vyloží duchovní, co prorok ku konci žalmu 18,12 říká: „V zachování jejich odplata mnohá.‘‘ Neboť nám zaslíbena jsou nejenom ona požehnání, která více směřují k pozemskému štěstí, abychom podle Deut. 28,3 “požehnáni byli v městě, požehnáni na poli”, nýbrž předložena je nám Mat. 5, 12 „odplata hojná v nebesích” a Luk. 6,38 “míra dobrá, natlačená, natřesená a vrchovatá,“ kterou si, podporováni milosrdenstvím Božím, zasluhujeme dobrými a zbožnými skutky. „Já jsem Hospodin, Bůh tvůj, který jsem vyvedl tebe ze země Egyptské, z domu otroctví. Nebudeš mít Bohů cizích mimo mne. Neučiníš si rytiny, ani žádného podobenství…Já jsem Hospodin Bůh tvůj silný, horlivý, trestající nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mne nenávidí, a činící milosrdenství nad tisíci, těm, kteří mne milují a přikázání má zachovávají.“ (Exod. 20,2—6)
.