V předmluvě k Církev vítězná píše František Ekert: “Životy Svatých bývaly odjakživa lidu našemu četbou nad jiné knihy oblíbenou. Dokladem toho je veliké množství staročeských legend, jež nám vzácnou památkou po zbožných katolických předcích zbyly. Z památek toho druhu vynikají souborné spisy „Životy a řeči otcův egyptských“ přeložené z latiny asi ve XIII. století, jichž nejstarší rukopis chovaný v univerzitní knihovně Pražské, ze XIV. stoleti pochází, zvláště pak staročeský Passional čili „Životy Mučedníkův a Mučednic Božích,“ jehož nejstarší rukopis uložený v Museum království Českého, dilem v XIII., dílem ve XIV. stoleti napsán byl. Znamenitý tento spis vyšel tiskem nejprv necelý r. 1475, potom úplný r. 1495 „ten auterý před sv. Maří Magdalenou ve Starém městě Pražském.“ V XVII. věku pokusil se Šeb. Vojt. Berlička, po vstupu do Tovaryšstva Ježíšova v Krakově, zčeštit veledilo slovutného učitele svého, polského Jesuity Petra Skargy „Ziwoty swietych.“ Nedokončil však překladu toho, a práce jeho, obsahující pouze první dva měsíce roku, chová se nyní v univerzitní knihovně Pražské. Později kněz T. J. Jakub Beskovský překládal z latiny Životy svatých od Vavřince Suria. Zemřel pak nad touto praci r. 1624 nedokončil ji. Teprv Albrecht Chanovský T. J. přeložil dilo Suriovo celé a vydal je r. 1625 v Praze tiskem pod názvem „Vitae sanctorum, Životové, skutkové a mučednictví, též i zázraky Svatých a světic Božích na každý den rozvržené.“ Spis vyšel r. 1696 ve dvou svazcích podruhé.
Roku 1635 vydán z latinského Tomáše Ign. Placalia zčeštěný spis „Martyrologium neb Passional sv. Řimské Církve,“ jejž potom Dědictví sv. Václava v r. 1676 a 1760 znova tiskem vydalo. Roku 1785 vyšel v Brně dvoudílný spis „Život svatých na každý den celého roku,“ kterýž r. 1824 opět vydán byl. Roku 1819. vydal Tomáš Kubelka v Praze „Vyobrazení a krátké života vypsání oslavených služebníků a přátel Božích,“ a r. 1844 vyšlo „Popsání života a skutků svatých a světic Božich“ od Jos. M. Pohořelého. Počet starších drobných spisů českých o jednotlivých svatých a světicích Božích je pak ohromný, jak svědčí Jungmannova Historie i Jirečkova Rukověť dějin literatury české. Posléze dostalo se lidu českému dila v oboru tomto nade všecky posavadní práce vynikajiciho a původního. Byl to pětisvazkový spis Dědictvím sv. Jana Nepomuckého v Praze roku 1847—1858 vydaný „Životy, skutky a utrpení svatých a světic Božích,“ jejž složil P. Hugo Karlík, kněz řeholní kanonie Premonstrátů v Teplé. Je-li spisovateli nejlepší odměnou za snahu a práci jeho vědomi, že dílo jeho velmi rozšířeno je a pilně se čte, může vysoce zasloužilý senior českých spisovatelů cirkevních, nyní převor Teplský P. Hugo Karlik v požehnaném kmetském věku svém s útěchou a radosti vzpominati na píli, kterou před čtyřiceti lety věnoval tomuto krásnému spisu svému. Bylo to první české původní zpracování životů svatých a zdařilo se spisovateli tak znamenitě, že došlo úspěchu tehdy u nás nevídaného. Zakrátko byly první tři svazky tohoto dila rozebrány, tak že nastala potřeba, vydat je znova, dnes pak ze všech 48.000 svazků celého spisu neni ani jediného více na skladě.
Od té doby obohaceno bylo písemnictví české dvěma důkladnými spisy o životech svatých, zejména ilustrovanou „Legendou“ od Dra. Jana Bílého, a šestisvazkovým „Církevním rokem“ od kanovníka Beneše Met. Kuldy, ať pomlčíme o valném počtu životů jednotlivých svatých, dilem vyšlých o sobě, dilem otištěných v různých listech a sbornících náboženských. Tou měrou bylo toto odvětví české literatury náboženské za minulých dob, a zejména za času novějšího, dosti pilně pěstováno, a je zajisté utěšeným znamením, že katolický lid náš ani těchto zde vytčených záslužných spisů dosti nemá, o čem svědčí čím dále hlasitěji z členstva Dědictvi sv. Janského se ozývající přání, aby nákladem téhož Dědictví opět vydány byly Životy svatých. Přání tak odůvodněné nemohla vysoce důstojná správa Dědictví dále pominout. Byl nižepsaný spisovatel, jenž v r. 1883 a 1884 údům Dědictví podal svoje “Posvátná místa“ král hl. města Prahy,“ která všude velmi příznivě přijata byla, pověřen úkolem, aby pro Dědictví sv. Janské napsal o životech svatých a světic Božích dílo nové. Za posledních desetiletí změnily se veškeré poměry u nás nadobro. Národ český probudil i rozvinul se a pokročil mnohými směry tak netušeně, že je to celému světu s podivem. Pohříchu byl tento pokrok a rozvoj namnoze jednostranný, ježto s nim nepostupoval souměrně také rozvoj a rozkvět náboženského a mravního života lidu našeho; ba třeba říci, že národní probouzení a rozvíjení, Bohu budiž žel, dálo se u nás v nejednom směru na úkor odvěké naší svatováclavské katolické víry a všeliké mravnosti křesťanské. Literatura česká, druhdy panenskou zvaná, pozbyla již dávno čestného názvu toho. Co nám tu na té svatováclavské vinici vyrostlo koukolu, co je tu jedovatého bílí, co tu škvárů bezbožeckých, protikatolických, neřestných a ničemných, slátaných od lidí zaslepených a nesvědomitých, kteří nám takto celé vrstvy národa našeho kazi a otravují!
Za těchto neblahých poměrů skládal spisovatel toto dílo svoje, maje stálý zřetel k vadám a potřebám doby nynější. Tudíž snažil se, aby tento spis byl katolickému lidu českému posilou ve víře svaté, zdrojem útěchy i duchovního vzdělání, a spolu i zbrojnici na obhájení nejvzácnějších pokladů po otcích zděděných, viry, mravnosti a nábožnosti křestanskokatolické.”
Pokud někdo hledá vzory křesťanství, tak je najde ve svatých, zvláště v Matce Boží Panně Marii. Pokud by lidé jako Hus a Luther a jiní ke svatými vzhlíželi, je jako vzor k následování druhým doporučovali a jejich příklad důsledně následovali, dobře by bylo. Změny po II. Vatikánském koncilu jsou často špatné, protože jejich tvůrci mají více pochopení pro Husa, Luthera a jiné bludaře než pro svaté. Současná podoba synodální cesty není inspirována světci a je z toho důvodu duchovní katastrofou. Vrána k vráně sedá, svatý svatého a bludař bludaře si hledá. Dobré v minulosti, přítomnosti a budoucnosti je být v souladu se svatými.