Sv. Hilarius byl současník sv. Atanáše. Je nazýván Atanášem Západu. Podobně jako sv. Atanáš bojoval s bludaři. Císařem Konstantinem II., synem Konstantina Velikého byl poslán do vyhnanství roku 352. Jeho ekumenický dialog s císařem je rázný. Píše v dopise: “Chci k tobě, ó císaři Konstanci mluvit jako bych mluvil s Neronem. Ty vedeš boj s Bohem a s jeho služebníky a přetvařuješ se, jako bys byl křesťanem.” Dopis začíná takto: “Je čas promluvit: protože čas mlčení již uplynul. Kristus bude očekáván, protože zvítězil antikrist. Pastýři pláčou, protože nájemníci utekli. Položme život za ovce, neboť vešli zloději a lev řádí. Vydejme se k mučednictví, protože anděl Satan se proměnil v anděla světla. Vstupme dveřmi, protože nikdo nejde k Otci než skrze Syna (Jan 15,6). Falešná proroctví se projeví v jejich míru a budou provázena bludy a rozkolem. Když přijde soužení, jaké nebylo od založení světa, máme vědět, že pro Boží vyvolené budou zkráceny dny (Matouš 16, 22).

Naplňuje se proroctví, které říká: “Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím.” (2 Tim. 4, 3). Avšak ať se očekává zaslíbení: “Blahoslavení jste, když vás budou proklínat a pronásledovat a říkat proti vám zlé pro spravedlnost. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.” Stojíme před soudci a vládci pro Kristovo jméno a blahoslavený ten, kdo vytrvá až do konce. Nebojme se toho, který může zabít tělo, ale bojme se toho, který může uvrhnout tělo i duši do pekla. Nebuďme starostliví ani o sebe, protože vlasy na hlavě máme sečteny. A skrze Ducha Svatého následujme pravdu, abychom skrze ducha bludu neuvěřili lži. A pamatujme na Krista, abychom byli s Kristem sjednoceni. Neboť mlčet je znakem nedůvěry, nikoli skromnosti, protože mlčet vždy není o nic méně nebezpečné než nikdy nemlčet.”

Titul “kladivo na bludaře” odpovídá jeho přímočarosti, s níž na bludy útočil. V komentáři k Matoušovu evangeliu píše: “alioquin iustificatio ex fide nulla est, si fides ipsa fiat ambigva.” - “není žádné ospravedlnění z víry, pokud se víra stane dvojznačnou.” A dále: ”Člověk, který má vybudované základy na skále, stojí pevně a nemůže jím nic pohnout z jeho místa. Opravdu je hlupák ten, kdo to slyší a nevšímá si toho.”

Z traktátu o Trojici v první knize:
Jsem si vědom, Otče, všemohoucí Bože, že se mám vůči tobě snažit ve svém životě především o to, aby se všechno mé mluvení i myšlení zabývalo tebou. A užívání řeči, kterou jsi mi dal, nemůže mi přinést lepší odměnu, než že ti mohu sloužit tím, že tě hlásám, a že nevědomému světu či popírajícímu bludaři ukazuji, že jsi Otec, Otec jednorozeného Syna. Jenom k tomu se upíná má vůle. Zároveň však je nutno prosit o dar tvé pomoci a tvého milosrdenství, abys plachty, rozpjaté naší vírou a vyznáním, naplnil vanutím svého Ducha a dále nás popoháněl ve směru kázání, které jsme započali. Vždyť nám není nevěrný ten, od něhož pochází příslib: Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám.

Budeme tedy, protože jsme chudí, prosit o to, co postrádáme, s vytrvalým úsilím budeme zkoumat výroky tvých proroků a apoštolů a bušit na všechny brány poznání, které je pro nás dosud uzamčené. Ale na tobě je, abys udělil, oč prosíme, aby se nám dostalo toho, co hledáme, a aby se otevřelo to, nač bušíme. Jsme totiž ochromeni jakousi leností a otupělostí své přirozenosti a slabost našeho ducha nás drží v nevědomosti a brání nám porozumět tvým věcem. Ale studium tvé nauky nás přivádí k chápání a poznání božských skutečností a poslušnost víry nás povznáší nad přirozené smýšlení.

Očekáváme tedy, že povzbudíš počátky tohoto nesmělého podnikání a utvrdíš jeho pokrok, a že nás povoláš k účasti na duchu proroků a apoštolů, abychom nechápali jejich výroky v jiném smyslu, než jak to bylo od nich řečeno, a abychom jejich učení věrně vyjádřili patřičnými výrazy. Chceme totiž mluvit o tom, co oni hlásali jako tajemství: mluvit o tobě, věčném Bohu, Otci jednorozeného Syna, který je věčný Bůh; mluvit o tobě, jediném nezrozeném, a o jediném Pánu Ježíši Kristu, od věčnosti zrozeném z tebe. Jeho nelze považovat za jiného boha, i když se od tebe skutečně odlišuje, ani o něm nelze hlásat, že není zplozen z tebe, jediného Boha, a ani o něm nelze vyznávat, že je něco jiného než pravý Bůh, zrozený z tebe, Otče, pravý Bože.

Dej nám tedy patřičná slova, světlo poznání, ušlechtilost výrazů, věrnost k pravdě. Pomoz nám to, čemu věříme, také hlásat. To znamená: když skrze proroky a apoštoly poznáváme tebe, Otče, jediného Boha, i jediného Pána, Ježíše Krista, kéž je nám nyní dáno, abychom proti bludařům, kteří to popírají, oslavovali tebe, Bože, a hlásali beze všeho omylu i božství tvého Syna.”