Podivuhodným životem sv. Šimona Sloupovnika ukázal Bůh rozmařilému světu, jak křesťan, jenž má pevnou a rozhodnou vůli, dovede za pomoci shůry dané ovládat a úplně potlačit v sobě žádosti svého těla a slavit nade všemi požitky a lákadly tohoto světa dokonalé vitězství. Šimon (Simeon) narodil se okolo r. 390 ve vsi Sisanu na hranicich mezi Syrií a dnešním jižním Tureckem. V dětství pásl ovce. Ve čtrnácti let v kostele zaslechl v kázání slova Páně „Blahoslaveni plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha vidět budou“ (Mat. 5, 5. 8.). Nerozuměl těmto slovům a poprosil o výklad. Stařec žádosti jeho vyhověl a Šimon rozjímal od té doby o tom, co uslyšel a v modlitbě prosil o lepší pochopení. Zatoužil po samotě, aby své hříchy nohl oplakávat a spásy došel. Po sedm dní a noci trval bez jidla a nápoje na poušti a modlil se, aby mu Bůh ukázal bezpečnou cestu spasy. Potom se odebral k blízkému klášteru a neodvažoval se vstoupit dovnitř. Klečel po tři dny před klášterní branou a potom byl od mnichů přijat.

Všechny povinnosti řehole horlivě plnil a zakrátko mniši si ho oblíbili a jemu se obdivovali. Po dvou letech odešel Šimon do přísnějšího kláštera. V něm překonal brzy všecky bratry mrtvením tělesných žádosti a svatostí. Po několika letech se rozhodl, že bude žít jako poustevník o samotě. Odešel na lesnatý vrch, kde si zřídil k obývání chatrč, v níž po celý čtyřicetidenní půst ničeho nejedl ani nepil. Po třech letech vystoupil Šimon na vrchol hory a zřídil si tam kamennou chýši beze stropu, v níž pod širým nebem deset let na modlitbách a zbožném rozjímání poustevničil. Veliké zástupy lidi hrnuly se k němu na poušť, aby se mu obdivovaly a aspoň roucha jeho dotknout se mohly. To však bylo pokornému poustevníkovi proti mysli, a proto začal okolo r. 423 zcela nový a dosud nevídaný způsob života pokání. Udělal si sloup, který postupně zvyšoval až na 16 metrů. Na jeho vrcholu byla postavena malá plošina se zábradlím, na které nebylo možno ležet, leč jen stát nebo klečet. Takto strávil Šimon 37 let života svého za každého počasí oblečen ve zvířecí kůže.

Pod timto sloupem časem vznikly chýše pro jeho učedníky a poutníky. Po žebříku jednou za týden přijímal chudou potravu. Byl pro tento neslýchaný způsob života divem světa. Každodenně věnoval ráno takto několik hodin rozjímavé modlitbě, potom měl k lidu pohnuté kázání a po něm vyslechl touhy a žádosti příchozích poutníků, jimž dával spasitelné rady a napomenutí. Na konec se s lidmi zbožně modlil. Nejen křesťané, nýbrž i pohanští Arabové, Peršané, Indové, Ethiopané a Iberové, putovali k němu, aby se od něho učili a útěchy, rady i pomoci ve svých potřebách docházeli. Šimon napominal zvláště k pokání a pohrdání světem. Často mluvil o věčné odplatě a o věčných trestech. Mocná, svatou nadšeností oživená slova tohoto kazatele, jehož zjev sám byl uchvacujicím kázáním, silou neodolatelnou působila na posluchače. Dokonce pohané i kacíři byli na víru obráceni. Obrovský počet zatvrzelých hříšníků se dal na pokaní! Nevědomí byli v náboženství Kristově vyučováni. Nepřátelé smiřováni. Nešťastníci a zarmoucení docházeli útěchy. Nejeden v nepravostech zabředlý zlosyn a rozmařilý světák jako divem stal se zcela jiným člověkem dle Ježíše Krista. Mnozí těžce nemocní na přimluvu svatého poustevníka zázračně zdraví došli.

Nejen prostý lid, ale i osoby vysoce postavené obracely se k němu. Občané města Antiochie jej prosili o přímluvu u Boha za odvrácení morové rány. Cisař Theodosius před válkou s Peršany, požádal ho o přímluvu. Nad Peršany zvítězil a připisoval vítězství modlitbám Šimona sloupovníka. Ten žádal, aby zakázal stavět v syrské oblasti synagogy. I v záležitostech cirkevnich byl dotazován. To, že biskupové řečtí bludné učeni Nestoriovo o Matce Boží zavrhli, o to se zasloužil. Dozvěděl se od kupců z Gallie o ctnostech sv. Genovefy a poslal jí pozdrav a požehnání. Šimon nikdy ze svého sloupu nesestoupil. Nejsvětější Svátost oltářní, kterou často přijímal, přinášeli mu sousední kněží, vystupujíce k němu po žebříku. Když někteří mniši způsob jeho života marnivosti a pýše přičítali usnesli se představení duchovní, podrobit jej zkoušce. Poslali k Šimonovi dva zbožné muže, kteří jménem duchovní vrchnosti mu rozkázali, aby ze sloupu svého sestoupil a nadále jako jiní mniši živ byl. Šimon jakmile uslyšel rozkaz, ihned se chystal sestoupit. Vyslanci mu tudíž nařidili, aby na sloupu dál zůstával a Bohu i lidem takto sloužil. Podivuhodný byl život Šimonův, pohnutá byla i jeho smrt. Naposled trpěl po celý rok bolestným vředem na noze, tak že mohl pouze na jedné noze na sloupu svém stát. Jednou v pátek stál jako obvykle nepohnutě s rukama rozpjatýma a zrakem k nebi pozdviženým. Náhle se sklonil na zábradlí, jakoby unaven chtěl si odpočinout. Duše svatého trpitele a kajicnika opustila vetchou tělesnou schránku svou a odebrala se za hlasem Stvořitele svého do sídla pokoje věčného dne 2. záři 459. Teprv po třech dnech seznali příchozí, že milý poustevník jejich již nežije. Pohřeb jeho podobal se vitězoslavnému průvodu. Zúčastnilo se ho kromě patriarchy šest biskupů, mnoho vysokých světských hodnostářů a veškeré obyvatelstvo města Antiochie i širého okolí.

Sv. Simeon byl pohřben na místě sloupu, kde žil. Následně byl na tom místě Qalʿat Simʿan blízko Aleppa zbudován kostel a klášter. I ruiny tohoto pozoruhodního komplexu a významného poutní místo starověku jsou tak významné, že od roku 2011 jsou památkou UNESCO ( https://www.youtube.com/watch?v=leUD3Zdw4hQ ). V letech 1716-1717 hrabě František Antonín Špork nechal zbudovat kapli jemu zasvěcenou v Čechách. Proč by skrze četbu o mimořádném výkonu Šimona sloupovníka nemohlo povstat stálé rozhodnutí zvyšující kvalitu křesťanského života? Žil výzvu ze mše svaté “vzhůru srdce.” Plnil slova z modlitby anděle Boží: “tělo, svět, ďábla přemáhám.” Zvýšené asketické a modlitební úsilí je nutný předpoklad zlepšení Církve a s ní světa.