Často na počátku nového roku vznikají plány a předsevzetí. Titulem nástupce svatého Petra se papežství vrací k jeho prvnímu nositeli a nepřestává jeho důležitost. Z listů apoštola Petra můžeme bezpečně rozpoznat pravá předsevzetí. V II Petr 1,6-9 máme: “A proto se věnujte s celou horlivostí tomu, abyste dospěli vírou k řádnému životu, řádným životem k poznání, poznáním k sebeovládání, sebeovládáním k trpělivosti, trpělivostí ke zbožnosti, zbožností k bratrské lásce a láskou bratrskou k lásce vůbec. Jsou-li totiž ve vás tyto ctnosti a rozmáhají se, nenechají vás v nečinnosti a neplodnosti; naopak: budete poznávat stále více našeho Pána Ježíše Krista. Kdo však je nemá, je slepý, krátkozraký. Nic už neví o tom, že byl očištěn od svých bývalých hříchů.”

Dobrá předsevzetí nám dává řada papežů. Sv. Lev Veliký nám je dává skrze kázání o Narození Páně: “Vznešený Boží Syn se pro nás ponížil a nepokládal za nedůstojné stát se dítětem! V průběhu let se stal dospělým mužem a dovršil svůj život slavným umučením a zmrtvýchvstáním. A přesto nás dnešní slavnost jeho narození z Panny Marie znovu vrací k počátku jeho lidského života. Když totiž s úctou oslavujeme příchod našeho Spasitele, znamená to, že slavíme náš vlastní počátek. Kristovo narození znamená totiž počátek křesťanského lidu a narozeniny hlavy jsou i narozeninami těla. I když každý jednotlivec má své pořadí mezi povolanými a všechny syny Církve vzájemně od sebe dělí posloupnost času, přesto všichni, kdo patří do plného společenství věrných, které má svůj původ v křestním prameni, tak jako jsou s Kristem v utrpení spoluukřižováni, v jeho vzkříšení znovu přivedeni k životu a v jeho nanebevstoupení postaveni po Otcově pravici, tak se také v tomto narození spolu s ním narodili.

Vždyť kdokoli z věřících kdekoli na světě se znovu zrodí v Kristu, zanechává cesty původního starého člověka a znovuzrozením se stává člověkem novým. Nepatří už k potomstvu tělesného otce, ale k ratolestem Spasitele, který se proto stal Synem člověka, abychom se my mohli stát syny Božími. Kdyby k nám totiž v této poníženosti nesestoupil, nikdo by se k němu nedostal žádnými svými zásluhami.Proto sama velikost daru pro svou nádheru vyžaduje od nás patřičnou úctu. Zajisté, jak učí svatý apoštol, nepřijali jsme ducha tohoto světa, ale Ducha, který vychází z Boha. Tak můžeme poznat, co všecko nám Bůh dal darem. A on nemůže být zbožněji uctíván než tím, že mu nabídneme, co nám sám udělil.

Co však můžeme nalézt v pokladnici štědrostí Páně vhodnějšího k oslavě tohoto svátku nežli pokoj, který byl poprvé zvěstován zpěvem andělů při narození Pána? Vždyť právě pokoj to je, jenž rodí Boží syny, živí lásku a plodí jednotu, je spočinutím blažených a příbytkem věčnosti. To je jeho vlastní dílo a obzvláštní dobrodiní, že spojuje s Bohem ty, které odloučil od světa. Ti tedy, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha, nechť přinesou Otci jako obětní dar svornost synů vytvářejících pokoj. A všichni, kdo byli přijati za vlastní, nechť se shromáždí v Prvorozenci nového stvoření, který nepřišel konat svou vůli, ale vůli toho, který ho poslal. Neboť Otcova milost přijala za dědice ne ty, kdo jsou nesvorní a navzájem odcizení, ale ty, kdo stejně smýšlejí a milují. Ti, kdo byli obnoveni podle jednoho obrazu, mají žít v duchovní jednotě. Den narození Pána je dnem zrození pokoje; apoštol přece praví: On je náš pokoj: obě dvě části spojil v jedno, protože ať žid, anebo pohan, skrze něho máme přístup k Otci v jednom Duchu.”

Sv. Silvestra má náhrobku: “Zde odpočívá katolík a vyznavač.“ To, že byl jako katolík v souladu se sv. Petrem i svým pozdějším nástupcem sv. Petra, učitelem Církve sv. Lvem Velikým, ke katolictví patří. Zde odpočívá katolík a vyznavač se nepíše se samozřejmostí ani na hrob každého papeže. A kdyby to bylo napsáno lživě, tak je to jen na zmatení lidí, ale neplatí to u Boha. Dávám si předsevzetí: budu katolík a vyznavač.