V roce 1955 píše báseň Cestou do Betléma Jakub Deml. V době, kdy dle “vědy” komunistické Ježíš Kristus ani nežil promlouvá v souladu s katolickou věroukou opačně. Za socialismu se nedočkalo knižního vydání. Jeho hlas je svědectvím křesťanské víry přemáhající bezbožný svět:
Co se stalo, nedá se odestat,
a přece Tvým narozením, ó Ježíši-Králi,
tolik se mění a odestává, že na všem je to znát
a od Světce i hříšníka zasluhuješ chvály.

Jsi nevyslovitelný svou mocí, moudrostí, dobrotou,
a jdem-li se ti dnes poklonit, je to jen splátka díků
vyhnaných synů Evy, chodících žebrotou,
Ty neštědřejší ze všech almužníků!

Děkujeme Ti, že z vůle Tvé jako Ty jsem narodili,
zapjaté články do řetězu stvoření,
že na této zemi jako Ty jsme byli,
proudem milosti Tvé v život strženi.

Díky Tobě, Kriste, pornép díky za Tvé anděly,
knížata Tvého trůnu, první uctívače Tvého Vtělení, kteří dbají o to,
abychom jako oni se slávou oděli,
žádným temnem od nich neodděleni.

Chvála Ti, ó Pane, za Patriarchy a Proroky,
velehory ducha, podnože nohou Tvých
okované ledovci, však s úbočí jim hluboký
se řítí pramen Slova Tvého v tajemstvích.

Dobrořečíme Ti, Pane, za Tvé Apoštoly,
kteří bez rozpaků přijali Tvé jho,
aby pro Tvou setbu přeorali starý svět a ukázali pekelnému Draku,
co pro Tvé jméno chtějí vytrpět.

Také za Vyznavače a Mučedníky vzdáváme Tobě díky:
vládli živlům a v amfiteátru bavili chátru fontánami své krve,
praskotem svých kostí bez trpkosti.

Děkujem Ti také za ta Nemluvňátka:
zde jejich cesta byla krátká, ale co na nich spáchal kat,
nahradils jim tisíckrát.

Chvála Ti, Ježíši, ze svaté Panny; není jim hany,
jsou prosty všech kejklí a vrtochů, ve svých lampách mají olej až do vrchu,
a když přichází Ženich, nemusejí se hanbou skrývat,
znají jen lásky tíseň, vesele na svatbu jdou a zpívají tam píseň, kterou
nikdo jiný nemůže zpívati.

Ó Ježíši rozmilý, všechna naše slova se kloní jak ve větru obilí,
chcem-li Ti poděkovat za Tvou matku.
Maria, nejvíc na Tobě je znát, že všechno je pára a dým, krom těch statků,
které Tvůj Syn skryl před moudrými a opatrnými a zjevil maličkým.

Po příkladu Tvém také Ti děkujem
z duše celé za své přátele i nepřátele;
obojí jsou poslové Tvé velké milosti:
jedni nám pomáhají věřit, druzí nás udržují v bdělosti.

Balvany, rudy a krastaly, žebra Tvých hor,
po celé věky Ti chystali dík pro tento okamžik,
kdy Tvůrce z přemíry lásky také je tvor.

Za stromy, byliny a květiny polní,
Ježíši-Dítě, láskou nás prolni!
A díky Tobě, Pane, i za tu němou tvář,
vždyť i na ni padá tvých Jeslí svatozář!

Ať není žádného, kdo by Ti neděkoval za Tebe samého,
ó Zrnko hořčičné, zmařené v zemi,
aby z ní jako strom tisíci haluzemi zakrylo hnízda ptáků!
Neodmítej, ó Pane, ani tech bouřliváků!

V Tvém Srdci, ó Ježíši, není možno se bát, s Tebou sladko je žít i umírat!

Jakub Deml Cestou do Betléma napsal v stáří. Lidé co v době jejího napsání byli mladí jsou dnes jako on staří. Blaze stáří s myšlenkami básně J. Demla Stařec před jeslemi:
Býval jsem pastýř ovcí, ale už jsem stár, před očima se mi dělají mžitky,
a pohlédnu-li k slunci, vidím roztočená veliká kola, ať mi zní v uších.
Také myšlenky mně v hlavě přeskakují, a když začnu mluvit,
lidem se patrně zdá, že to není souvislé (někteří si ťukají i na čelo)
a ví sám Bůh, dovedl-li bych dostat něco do rýmu, nebo po někom něco takového opakovat, kdybych chtěl.

Bojím se, že jako ty nohy mé ani mé chtění není v moci mé, bojím se o to i pokusit.
A přece, můj Ježíši, mne to sem táhlo a já se vydal na cestu. Všichni mě předběhli, ale tomu jsem dávno navykl a jednu myšlenku mám, že jsem každého daleko předběhl v zlém. V Knihách Tvých je psáno, že ani starci nejsou vyloučeni z vyvolených, a jako mladým dáváš sílu k činům, oni že náhradou aspoň sny mívati budou.

Sny, jaké mívají děti, že se jim dospělí často musejí smát, a někdy je to opravdu k smíchu, když se mi třeba zdá, že maminka rozpouští máslo a nechává pro mne kapalici. Anděla jsem neviděl, protože mi ho zacláněli ti, co byli blíž, ale náhle jsem uviděl veliké světlo, takže jsem neviděl nic jiného, a bylo slyšet tolik hlasů, že do konce světa by jich nikdo nespočítal, a byl to jeden hlas: GLORIA IN EXCELSIS DEO ET IN TERRA PAX HOMINIBUS BONAE VOLUNTATIS - - -

Když jsem se vzpamatoval a o té věci přemýšlel, ještě bylo takové ticho, jako kdyby promluvil Bůh, a všecko bylo jako v strnutí. Zdálo se mi dokonce, že se všechny ovce propadly do země a já zůstal sám. A najednou vedle sebe slyším: hni se také, a běž s námi do Betléma! Běžím, co mohu, ale po celou cestu nešel mi z hlavy ten zpěv, jako by mně v uších i v srdci zpívalo tisíc slavíků, a místo abych děkoval Bohu a lidem dobré vůle, já si pořád říkám: V tom je všechen Zákon i Proroci!