Je možný stav, kdy méně než jeden z deseti biskupů drží víru a mravy plně katolické? Známe to z historie. Církev dostala úředně svobodu ediktem milánským v roce 313. V roce 325 byla jasně na nicejském koncilu formulována víra. To, jak se ve “svobodě” žil opak popisuje František Ekert v Církev vítězná takto (k 15. prosinci):
Císař Konstancius, příznivec arianů, začal pronásledovat věrné katolické biskupy a přičiňoval se zvláště o svržení slovutného světce Athanasia v Alexandrii. Tu pokoušel se papež Liberius o smír s císařem a přál si na ten účel, aby konán byl církevní sněm v Akvileji; ale císař nesvolil, a roku 353 svolal sám biskupy do tehdejšího sidla svého Arelatu v Gallii a předložil jim ku podpisu odsouzení Athanasiovo, vyšlé od arianů. Kdo zdráhal se podepsat, octl se v nebezpečenství, že bude sesazen, vyhnán, ba snad i usmrcen. Po neslýchaném tomto násilí vypravil papež Liberius ku Konstanciovi poselstvo s prosbou, aby svolán byl jiný sněm, a zároveň požádal biskupa Verčelského Eusebia, aby k poselstvu tomu se připojil. Císař přebývaje tehdáž v Miláně svolil, a tudy sešlo se roku 355 v Miláně na 300 biskupů. Ale mnozí z nejznamenitějších biskupů na Západě nedostavili se, tušice, co se dít bude. Zejména nepřišel Verčelský Eusebius; když však mu došlo zvláštní písemné pozvání od cisaře i papežských plnomocníkův, a také sněm vypravil k němu posly, odebral se přece do Milána, ač předvídal, že bude zklamán. V Miláně Eusebius čekal deset dní, než byl připuštěn do porady, v níž po rozkazu císařově jednáno o svržení Athanasiově.

Když posléze byl Eusebius pozván do schůze, podáno mu odsouzení Athanasiovo, aby je podepsal, on však odvětil, že dlužno dříve jednat o víře, jelikož ví, že mnozí z přítomných poskvrněni jsou bludem; i navrhl, aby nejprv podepsáno bylo Nicejské vyznání víry o Božství Krista Ježíše, kteréž také hned předložil. Dionysius, biskup Milánský přistoupil první, aby podepsal, a takto pravověrné smýšlení svoje osvědčil, ale ariánský biskup Valens vytrhl mu péro i papír z ruky a zvolal: „Něco takového nesmí se stát!“ I rozhorlili se katolíci v chrámu přítomní a žádali, aby ariani byli vyvedeni; když pak se to rozhlásilo po městě naskrze pravověrném, uznali arianšti náčelníci za dobré, přeložiti sněmovní schůze z chrámu do cisařského paláce, ale účelu svého nemohli přece dosáhnout. Chtěl tedy cisař odsouzení Athanasiovo vynutit. Povolal k sobě přední z biskupů katolických a žádal podpisy jejich. Biskupové Eusebius Verčelský, Dionysius Milánský a Lucifer Cagliarský namitali, že přece neni správné a možné odsoudit nepřítomného Athanasia na pouhou žalobu nepřátel jeho, avšak cisař zvolal hněvivě: „Já sám vznáším na něho žalobu, to stači!“

Na to odvětili biskupové statečně, že ovšem vážnost císařova mnoho plati na soudu světském, avšak v příčině náboženství nutno na soudech dbát nade všecko zákonů církevních. Tu vzkřikl Konstancius: „Zákonem cirkevním je vůle má!“ Když biskupové nelekajíce se ani těchto slov domlouvali potom cisaři, že bude mu jednou vydat u Boha počet z vladařství svého, rozkatil se tou měrou, že tasil meč a hrozil jim smrti, ale ihned uklidnil se a zvolal, že pošle do vyhnanství každého, kdo vůli jeho se nepodrobí. I odešli biskupové od něho do chrámu a modlili se s lidem, až přišel cisařský komorník s vojskem a dal 174 osoby, biskupy, kněze, jáhny i laiky zatknout. Konečně vynutil cisař na sněmu odsouzení Athanasiovo násilím; jen Eusebius z Verčell, Dionysius z Milána, Lucifer z Cagliar a dva papežští vyslanci nesvolili v toto nespravedlivé odsouzení a byli proto posláni do vyhnanství. Nastalo všeobecné pronásledování pravověrných biskupů; sám papež Liberius vyhnán do Bereje v Thracii. Ariánini plesali; bludařství jejich prohlášeno za náboženství státní.”
“Ošemetný císař Konstancius, jejž katoličtí biskupové právem zvali antikristem, dravcem a ukrutnou šelmou a srovnávali s Achabem, Herodem a Nerónem, zemřel roku 361.” Co bylo dál?

Sv. Ambrož přijal 7.XII. 374 v Miláně biskupské svěcení Stavěl se proti zneužívání císařské moci a hájil čistotu učení víry proti ariánům. Šlo mu přitom o život a zůstal věrný podobně jako pouze 5 ze 300 biskupů na sněmu v Miláně v roce 355. Pevnost sv. Ambrože císař Theodosius ocenil slovy: “Znám jen jednoho, který je hoden jména biskup, a tím je Ambrož.” O věrných katolických biskupech poslaných císařem do vyhnanství sv. Ambrož napsal: „Jim zdálo se být rozkošným každé místo, kamkoli se dostali. Nic jim nechybělo, poněvadž oplývali bohatstvím víry. Byli chudí nemajíce hmotných prostředků na živobytí a obohacovali lidi milostmi. Byli zkoušeni posty, nesnázemi, vězením a nočním bděním, ale umořeni přece nebyli. V slabosti nabývali sily. Nic je nelákalo k požívání radostí časných, poněvadž je sytila žízeň po spravedlnosti. Neožehla je palčivost vedra, jelikož občerstvovala je naděje věčné milosti. Nepodlehli třeskuté zimě, protože je rozehříval duch zbožnosti. Nebáli se okovů, jelikož Kristus zbavil je vazeb hříchů. Nežádali ujít smrti, neboť byli přesvědčeni, že s Kristem Ježíšem opět vstanou z mrtvých.“