Je současná liturgie podle II. Vatikánského koncilu? Kladnou odpověď slyšíme tak často, že se to bere za bezpečnou pravdu. Pravda to z velké časti není. Proč? K chápání si musíme ujasnit pojmy. Liturgie podle koncilu je liturgii, která je v souladu s texty II. vatikánského koncilu. Je to hlavně text konstituce o liturgii, Sacrosanctum concilium (SC), kterou schválilo 2 147 biskupů a proti byli pouze 4 hlasující osoby. Konstituce byla vyhlášena papežem Pavlem VI. 4. prosince 1963 a nikde nepožaduje oltář čelem k lidu. Liturgie pokoncilní nemůže zdůvodnit oltář čelem k lidu přímo koncilním textem. Bez provázání na SC II. VK žádá misál Pavla VI. v pokynech k misálu pod č. 262: “V kostele má být obvykle pevný a posvěcený oltář; má být postaven odděleně od stěny, aby se kolem něho mohlo snadno obcházet a mohla se na něm slavit mše tváří k lidu.” Mše sv. výlučně v národním jazyce je v přímém rozporu se SC 54: “Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu, které jim přísluší.”

Vůle k pokoncilním změnám je upřesněna článkem 23 SC: “Aby se zachovala zdravá tradice, a přesto se otevřela cesta oprávněnému pokroku, má každé úpravě částí liturgie předcházet důkladné teoretické zkoumání z hlediska teologického, historického a pastoračního. Mimoto je třeba přihlédnout k obecným zákonům stavby i ducha liturgie, ke zkušenostem s nedávnou liturgickou reformou a ke zkušenostem s výjimkami dosud povolenými. Dále platí, že se nové formy mají zavádět jen tehdy, vyžaduje-li to opravdový a jistý užitek Církve. Přitom ať se dbá, aby nové formy organicky vyrůstaly z forem, které již existují.” Např. oltář čelem k lidu nevyrostl z formy již existující. Stejně tak nevyrostlo z formy již existující čtení úryvku bible ženou, ministrování děvčat, odstraňování kazatel, mřížky v presbytáři, zavádění podávání svátosti oltářní ve stoje a na ruku.

Další změny NOM obřadu oproti tradiční liturgii: odstranění stupňových modliteb na začátku mše sv., dvojího Confiteor a jeho změna, odstranění dalších modliteb v úvodu mše sv., k obětování a po sv. přijímání. Odstranění pokleknutí při Credo z úcty ke Vtělení při každé mši svaté. Zrušení antifony k obětování. Změna modliteb k obětování, odstranění modlitby žalmu při obětování, odstraněni úvodu “po všechny věky věků” k prefaci. Změna konsekračních slov, dvojí pokleknutí při proměňování každé způsoby, změny v kánonu, zvláště slov proměňování. Změna slov při podávání svatého přijímání. Odstranění desítek předepsaných křížů a modliteb k okuřování. Odstranění dvojího čištění kalicha vínem. Odstranění modlitby k Nejsvětější Trojici a posledního evangelia na konci mše svaté. Přejmenování nedělí církevního roku, přesun data svátků a další změny. Pravdivý závěr je, že změny NOM obřadu jsou bez dobrého zdůvodnění historií a teologií a tradiční pastorací.

To, co má misál Pavla VI. podle textů II. VK je změna přímo chtěná SC 35: “Kázání je součást liturgického dění, proto je mají rubriky zařadit na nejpříhodnější místo, pokud to ten který obřad připouští.” Další chtěná změna je v SC 53: “Ať jsou obnoveny „přímluvy“ – „společná modlitba“, „modlitba věřících“ – po evangeliu a homilii, především o nedělích a zasvěcených svátcích. Tak se budou s účastí lidu konat prosby za svatou církev, za ty, kdo vládnou, za ty, které tísní různé těžkosti, za všechny lidi a za spásu celého světa (srov. 1 Tim 2,1-2)” Koncil však nežádá přímluvy měnit jako se stalo u přímluv na Velký pátek.

Hudebně není splněn SC 116 o chorálu: “Církev považuje gregoriánský chorál za vlastní zpěv římské liturgie. Patří mu tedy při liturgických úkonech – jsou-li jinak stejné podmínky – čelné místo.” Liturgická pokoncilní pastorace vykazuje opak SC 4: “Posvátný sněm, věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo i stejnou úctu a že chce, aby byly v budoucnu zachovány a všemožně podporovány.” Podle textu koncilu SC 4 ten, kdo bude užíval římský misál před NOM misálem Pavla VI. slouží řádnou formu římského ritu. Má to víc než povoleno koncilem a nepotřebuje k tomu žádné speciální povolení. Neni třeba tradiční liturgii sloužit proti koncilu, ale podle koncilu dle SC 4. Označení Benedikta XVI. tohoto ritu jako mimořádný tomu neodpovídá. NOM liturgie misálu Pavla VI. je pokoncilní co do času. Výraz pokoncilní liturgie nelze u NOM chápat: “Pokoncilní liturgie plně odpovídá SC.” Pro odchylky od SC jde o ritus mimo koncilní řád. Není divu, že misál, co nedbá na koncilní dokument, v praxi je nedodržován a rozšířil se liturgický neřád a zlořád. Je zde velký prostor omlouvat se za tvrzení o liturgii jako: “koncil chtěl oltář čelem k lidu”, “koncil zrušil latinu””podávání na ruku je podle koncilu”, “dřívější liturgie byla koncilem zrušena” “ministrování děvčat je podle koncilu” apod.

NOM misál neodpovídá konstituci II. vatikánského koncilu o liturgii a tradici otců. Opak čteme v Apoštolském listu Desiderio desideravi papeže Františka z 30.6 roku 2022 v č. 31: “ „liturgické knihy promulgované svatými papeži Pavlem VI. a Janem Pavlem II. v souladu s dekrety 2. vatikánského koncilu jsou jediným výrazem lex orandi římského ritu“. V č. 61: “Tím, že svatí papežové Pavel VI. a Jan Pavel II. schválili liturgické knihy upravené ex decreto Sacrosancti Oecumenici Concilii Vaticani II., zaručili, že reforma byla věrná koncilu. Proto jsem napsal Traditionis custodes, aby církev mohla v různosti jazyků pozdvihnout jednu a tutéž modlitbu schopnou vyjádřit její jednotu. Jak jsem již napsal, zamýšlím, aby se tato jednota obnovila v celé církvi římského obřadu.”

Zamýšlený misál Pavla VI. odmítli již v roce 1969 Alfredo kardinál Ottaviani Antonio a kardinál Bacci ( celý text https://tradice.net/2013/11/2013-11-19/#gsc.tab=0 ) a poslali papeži Pavlu VI. rozbor připraveného NOM obřadu: “Opouští-li se tedy celá liturgická tradice, která po čtyři století byla zárukou jednoty kultu, a nahrazuje-li se jinou, která je výrazem rozdělení a záminkou pro mnoho svévolností, jež implicitně autorizuje, která se nadto hemží záludnostmi i zjevnými bludy proti čistotě katolické víry, pak je to, velmi mírně řečeno, nepředstavitelná chyba.” Velmi mírně řečeno, nepředstavitelná chyba je, když papež po upozornění takový misál uvede do života. Velmi mírně řečeno, nepředstavitelná chyba je, že toto dosud není napraveno. Velmi mírně řečeno, nepředstavitelná chyba je pokud papež podepíše cokoli, co je v rozporu s tím, co má být a projeví tak vážné selhání výkonu papežského úřadu. Tím otřásá svou osobní mravní autoritou. Zrušený advocat diabolicus v procesu svatořečení by mohl oprávněně na tento rozpor poukázat jako na překážku prohlášení za svatého. Co není pravdivé se nestane pravdou ani když to bude tvrdit papež. Po přečtení a ověření, že koncil nenařídil oltář čelem k lidu, se tento názor zastává slovem anebo mlčením nejen nepravdivě, ale lživě. Podobně je tomu o latiny atd. Je nevědomost těžce hříšná, která vede k opovážlivým tvrzením nejen o liturgii. To vede k opaku pravé jednoty Církve. Reakcí je i papežský sedesvakantismus. Ti slouží tradiční liturgii jako výraz odmítání koncilu a nechápou, že je možné ji konat dle II. VK, zvláště SC 4.

Na závěr SC 9: “Posvátná liturgie nevyčerpává všechnu činnost Církve. Dříve než mohou lidé přistoupit k liturgii, potřebují být povoláni k víře a obrácení: „Jak ho mohou vzývat, když v něho neuvěřili? A jak v něj mohou uvěřit, když o něm ještě neslyšeli? Jak o něm mohou uslyšet bez hlasatele? Ale jak mohou hlásat, jestliže nebyli posláni?“ (Řím 10,14-15). Proto Církev hlásá zvěst spásy nevěřícím, aby všichni lidé poznali jediného pravého Boha a toho, kterého poslal, Ježíše Krista, aby se odvrátili od svých cest a činili pokání. (srov. Jan 17,3; Lk 24,47; Sk 2,38.) Věřícím pak má stále znovu hlásat víru a pokání; kromě toho je musí připravovat k přijímání svátostí, učit je zachovávat všechno, co přikázal Kristus (Srov. Mt 28,20) a povzbuzovat je ke všem skutkům lásky, zbožnosti i apoštolátu. Těmito skutky se má projevit, že věřící křesťané nejsou sice z tohoto světa, že však jsou světlo světa a oslavují Otce před lidmi.”