Sv. Honorát zemřel v roce 429. Do této doby se vrátit je užitečnou protiváhou nekřesťanských pojetí smrti. Jeho promluva před smrtí je příkladem člověka, co o smrti často přemýšlel a byl na ni připraven: „Vidíte, jak chatrná je chýška, v níž přebýváme. Z každého čestného stupně, na který jsme vystoupil za života, strhne nás smrt. Toho osudu nesprostí nás ani důstojnost, ani bohatství. Osud ten zastihne spravedlivého i nespravedlivého, mocného i nízkého. Děkujme Kristu za to, že nám smrt usnadnil nadějí našeho zmrtvýchvstání, které zaručil svým vlastním zmrtvýchvstáním. Zjednal nám život věčný, odvrátil od nás hrůzy věčného zahynutí. Žijte tak, abyste konce svého strachovat se nemuseli, abyste smrt jako přechod do blaženosti pokojné očekávat mohli. Smrt není zlem, nevede-li do záhuby. Těžké je oddělení ducha od těla, ale mnohem těžší bylo by spojení ducha s tělem v pekle. To by bylo, kdyby duch, pokud na tomto světě živi jsme, nebojoval s tělem a nepřemáhal nezřízené žádosti a kdyby duch a tělo ustavičným bojem zde rozloučení nezachovali se k onomu blaženému spojení, kde duchové vyvolenců ve slávě se radují a jásají ve svém těle, jehož údy zde věnovali spravedlnosti. To čiňte! Tu radu odkazuje vám váš biskup Honorát jako poslední odkaz. Takto i posledním dechem svým vás zve k dědictví říše nebeské. Nikdo se nedej spoutat láskou k světu. Nevěšme se na to, co budeme muset opustit. Nikdy nehromaďte statky, nikdo nedej se jejich leskem zaslepit, neboť hříšné je na záhubu vynakládat to, co určeno je ku získání spásy.“

Po tom napomenutí představil a odporučil jim žáka svého Hilaria za nástupce biskupa. Síly tělesné mizely, ale duch byl pořád činný. Jmenoval mnoho nepřítomných přátel, jimž vzkázal poslední pozdravení, až pak klidně v Pánu zesnul. Žalost nad ztrátou pastýře tak dobrého byla všeobecná. Každý chtěl ještě jednou spatřit mrtvolu. Každý chtěl být na jeho pohřbu. Nad hrobem zbudován krásný chrám. Později kosti světce toho přeneseny na ostrov Lerinský, jenž má nyní jeho jméno.

Svatý Hilarius vydal svědectví o svatém Honorátovi, předchůdci svém, před obcí Arelatskou těmi slovy: „Milovaní vy sami viděli jste jeho bdělou pečlivost, jeho horlivost v kázni, slzy jeho nábožnosti, ustavičnou bodrost jeho mysli, která se mu jevila v tvářích. Slyšeli jste jeho řeči, které byli v souladu s životem. Slovem příjemným vyjadřoval čistotu srdce. Viděli jste plnost jeho lásky tak veliké, že právem o ní řekl jistý světec: “Kdybych měl vyobrazit lásku, namaloval bych obličej Honoratův.“

Na konci svého života sv. Honoráta žil shodně se svým mládím: “Pohrdl věcmi pozemskými bažil po dokonalosti křesťanské, stranil se společností a zábav, zapiral se, požíval jen nejprostších pokrmů, modlil se a přijímal často sv. svátosti a šatil se prostě. Z toho důvodu snášel mnohoposměchu a protivenství, ba i vlastní rodiče,lidé tělěsní a nechápající těch věci, které jsou Ducha Sv. (I. Kor. 2, 14.), kárali jej a snažili se přivésti ho k jinému smýšlení,avšak marně. Honorát nedbal domluv rodičů bažil výhradně po tom, aby mohl horlivě Bohu sloužiti a jemu se zalibit. A Bůh posiloval mladého horlivce toho a vzbudil mu podporu ve vlastním bratru Venanciu. Ten dle příkladu jeho dal výhost marnostem světským a stal se nerozdilným druhem jeho. Oba bratři, jak napsal sv. Hilarius, závodili potom mezi sebou, kdo z nich je horlivější ve zbožnosti a střidmější v požívání pokrmů. Kdo v řeči je přivětivější a v oděvu skromnější. Kdo méně mluví a raději vice se modli. Kdo nejméně spi a nejvice rozjimá. Kdo trpělivěji křivdy snáší a ochotněji milosrdné skutky koná. Kdo štědřeji, co sobě odepřel, cizinci dává. Kdo laskavěji přichoziho přijímá a ctí v něm Krista Pána. Kdo nejméně o světě a nejčastěji o Kristu
Pánu rozmlouvá a kdo při všelikém snažení po dokonalosti křesťanské sám sebe za nejmenšího pokládá.“

Přijď, Pane Ježíši a přetvoř mé srdce a všech lidí, aby v nich byla pravá křesťanská láska k Bohu, bližnímu a sobě!