Svátek přenesení svaté Ludmily najdeme v římském misále např. z roku 1938 16. listopadu. Vysvětlení dává významná literární památka legenda Kristiánova takto: “Rozdělili se rádcové a velmoži země a trní svárů mezi nimi se rozbujelo až k prolévání krve. Než strana spravedlivých, byť nepatrná, přemohla přece, jako se děje vždycky, mocnou stranu nešlechetných. Neboť stále připomínaný vévoda Václav, pečující o to, aby zjednán byl pokoj, z vnuknutí Ducha svatého podal v srdci úmysl, matku svou, kteráž byla příčinou všeliké nepravosti, vypuditi z vlasti, aby vyhnáním jejím a všech jejich přívrženců, mužů bezbožných, vzájemné zuřivé rozbroje byly utišeny a pokoj církve Kristovy se vzmohl, by jednoho a téhož pána všichni majíce pravému učení Kristovu co nejdokonaleji se naučili - a až by spraveno bylo vše, co se zdálo potřebné k pokoji v říši, zapuzeni a vyhnáni byli synové sváru a zjednán mír, aby matku znovu se ctí domů povolal. A to všecko s pomocí Boha stvořitele vskutku vykonal, neboť matku z říše s největší hanbou vypudil, čímž všemohoucí Bůh zaslouženým trestem jí oplácel za prolití krve nevinné blažené Ludmily, kterou bez příčiny byla utratila. Ale poněvadž byl pln cudné bázně, která trvá věk věků, pamětlivý jsa přikázání Božích, jimiž se nám poroučí ctíti otce a matku, znovu po čase ji uvedl do vlasti; panování bývalého však zůstala zbavena až do smrti. Ale kterak se to vše stalo, poněvadž daleko by to zavedlo, zcela pominouce, v začatém vyprávění dále postupme. (Potom mnoho protivenství a strastí zažila, též se dočkala zavraždění jednoho syna rukou mladšího svého zrozence.)

Vzpomenul si pak na bábu svou, jaké svatosti byla v tomto životě a jak veliké zásluhy a slávu získala u všemohoucího, blažený Václav přívalem slz zkropen podal s kněžími a některými nábožnými muži přesvatý záměr i poslal je na jmenovaný hrad Tetín, poručil jim, aby třebas jen kosti nebo prach zetlelého těla důstojně přenesli a k němu dopravili. Sám však vnuknutím Ducha svatého byl ujištěn a několika důvěrným přátelům se s tím svěřil, že působením Boží milosti jmenovaní poslové uzří tam nějaká znamení. Mužové, kteří byli posláni, vykonávajíce rozkazy pána svého, vstoupili do basiliky, odkopali zemi a objevivše hrobku shledali, že deska, kterou ctihodné ostatky byly přikryty, zčásti zpráchnivěla. I báli se ji vyzdvihnout: Jestliže dřevo je práchnivé, tak mínili, oč spíše zetlelo to, co pod ním skryto. A chtěli s největší opatrností hrobku zase uzavříti. Úmyslu jejich však vzepřel se jeden z nich, kněz Pavel, o němž jsme se výše také zmínili, kterýžto vždy s ní, dokud na zemi prodlévala, přátelstvím spojen byl a vždy ji ve všem svými službami podporoval, pravě: Nikterak nestane se, jak pravíte, ale najdu-li třeba jen prach těla ztrouchnivělého, ten podle rozkazu knížete vezmu s sebou.

Ostatní davše mu za pravdu svorně desku uvolňovali. Když ji zdvihali, přelomila se a onen Pavel s hlínou padl na ležící tělo. Rychle vstal a hlínu spěšně odhrabal, tu s druhy svými našel tělo svaté, všeho porušení uchráněné, jenže obličej její byl pokryt prachem, jenž se naň sesypal při zlomení víka, když je zdvihali, jak jsem už poznamenal. Nesmírnou z toho radostí vzplanuvše, neskonalé díky všemohoucímu vzdávali, přesvaté její ostatky ze země vyzdvihli, do vzácných pláten, jak se slušelo, zavinuli, před oltář položili, nezměrné chvály a díky Boží milosti vzdávali. A když všecky obřady řádně vykonali, na nosítka ji položili, jež dvěma koňům na hřbet uvázali a tak téže noci až k hlavnímu městu, ku Praze totiž, vytrvale spěchají. Nalezeno pak bylo tělo šťastné a Bohu oddané služebnice Ludmily dne 19. října ve středu o hodině dvanácté. A do Prahy přinesli je třetího dne v pátek 21. téhož měsíce ohromným veselím, přičemž všichni plesali a Krista chválili.

Neboť ti, kteří ji přiváželi, prve než do hradu ji vnesli, poslali ke knížeti heroldy dobré noviny. Ti přišedše slyšeli, že k spánku své údy složil, i vzbudili ho s veselím a tu radostnou novinu mu oznámili, že milostí Boha všemohoucího tělo slavné paní, báby jeho, neporušené nalezli. On ihned vstal a s velikou čilostí spěchal do chrámu, Kristu Pánu nesmírné díky vzdávaje. Když pak slunce zemi ozářilo a leskem svým zaplašilo tmu, svolav kněžstvo a zástup věřících, s obrovským průvodem chvátal v ústrety. I potkali se s těmi věrnými nosiči, přivážejícími často vzpomínané ostatky svaté Ludmily.
Kněží a jáhnové radostně je vložili na svá ramena a dobrořečily Bohu žalmy a chválami, vnesli je do hradu, a do chrámu vešedše, před oltářem na dláždění je postavili a hlučným jásotem plesali. Zatím všeobecná zvědavost věřících i nevěřících pátrala, co se stalo, sbíhali se a hrnuli ke dveřím chrámovým. Kníže tedy poradiv se s kněžími, přede vším lidem dal tělo její odhaliti, aby všichni uvěřili, že ji Kristus Pán neporušenou zachoval. Vidouce to všichni zázraky Kristovy neúnavně hlásali a nikdo nemohl pravdě odpírati, poněvadž všem byla patrná neporušenost těla a pevnost vlasů. A její obličej se skvěl jako by byla živá, nadto roucha takovou krásou a neporušeností zářila, jako by právě toho dne byla utkána. Na to všichni patříce hlučně volali a plesali a prohlašovali, že je na výsost hodna všeliké pocty a chvalořečení.
A vykopavše zemi a upravivše hrob, chystali se ji v té basilice Pochovati. Ale náhle vykopaný hrob zaplavil se vodou; z čehož mnozí usuzovali, že se to místo služebnici Kristově nezamlouvá. Znovu tedy výkop zasypali a rakev se svatou zástavou postavili na něj, pomoci od Boha se dožadujíce. Potom domů šťastni spěchali.

Zanedlouho potom řečený kníže vypravil poselstvo do Řezna a tázal se na radit biskupa toho města, jménem Tutona, poněvadž Čechové tehdy náleželi clo jeho diecéze, co by měl s oním tělem učiniti. Biskup prozkoumav předpisy zákona Božího podle dané sobě od Boha moudrosti, toto mu vzkázal: aby tělo, které vzalo původ od zárodku prvního člověka, jemuž řečeno bylo: Země jsi tu v zemi půjdeš, prach jsi tu v prach se obrátíš (Gen. 3. 19), pohřbili do té doby, až by se zjevila sláva Kristova. Tu převelikou horlivostí Boží zapálen prosil kníže pokorně biskupa toho, aby k němu sám ráčil přijíti tu tělo pochoval tu basiliku, jíž se dosud biskupského posvěcení nedostalo, posvětil. On však se omlouval, že přijíti nemůže pro slabost stáří, i poslal svého spolubiskupa s družinou několika kleriků, aby chrám ten posvětil. Biskup ten přišel, nejdříve kostel Pánu posvětil, potom za šest dní pohřbil řečené tělo na témž místě, kde voda byla vystoupila. A divná to věc tu jako důkaz dosvědčující zásluhy služebnice Kristovy, že když kněží chtěli ji pohřbíti na místě neposvěceném, voda se ukázala, ale když přišel spolubiskup tu basiliku posvětil, nadobro se ztratila. Bylo slušné, když v blaženém obcování na tomto světě blaženě živa byla, aby s požehnáním ještě větším byla pochována, majíc se svatými usednouti po pravici Kristově. Když to bylo řádně vykonáno, spolu-biskup po zásluze byl od knížete odměněn tu vrátil se domů.

Když pak nadešel výroční den přenesení jejích posvátných ostatků, Kristus Pán k slávě svého jména tu aby ukázal zásluhy služebnice své, ráčil vykonati znamenitý zázrak. Neboť když se shromáždilo kněžstvo, jakož jest obyčejem křesťanského náboženství slaviti památku takových osob, tu když po modlitbách společně zasedli, aby se tělesně posilnili, jakýsi hošík tělesnou vadou stižený, zkřivený tu nemohoucí vzhlédnouti vzhůru, dovolávaje se n vrat basiliky, v níž veliké té paní tělo odpočívá, moci Kristovy tu zásluh této světice, najednou se napřímil tu bývalé síly opět nabyl. To vidouce přemnozí všemohoucímu Kristu chvály pěli, že skrze svoji služebnici velebnost svoji zjeviti ráčil, jemuž sláva na věky věku. Amen.