První papež svatý Petr nás vrací ke kořenům křesťanství svými listy. První list svatého Petra začíná v I Petr 1.1-2: “Petr, apoštol Ježíše Krista, vyvoleným žijícím v rozptýlení jako cizinci v Pontu, Galacii, Kapadokii, Asii a Bitýnii, které Bůh Otec si napřed vyhlédl a Duch posvětil, aby poslušně přijali víru, a byli tak účastni smlouvy a pokropeni krví Ježíše Krista. Milost a pokoj ať se ve vás rozmáhá!” K svatému Petru a Bohu nás vracejí svatí. Opravdu svatí papeži nás vrací ke svatému Petru a Bohu. Svatostí ozdobený nástupce svatého Vojtěcha následuje v pastoraci tohoto světce. Nástupce svatého Metoděje na jeho biskupském stolci vrací k jeho pojetí víry a mravů. Tento návrat ke kořenům konkretizuje i svatý Apolinář. I. Vondruška v živopisech svatých píše: “Apolinář přišel s apoštolem Petrem z Antiochie do Říma a byl poslán do Ravenny za biskupa.” Stal se mučedníkem roku 79 po Kristu. Mezi nástupce svatého Apolináře patří svatý Petr Chryzolog. Tento učitel Církve zemřel roku 450. V době vnější svobody se vrací k svatému Apolináři a době pronásledování v kázání 128: “Blažený Apolinář ozdobil Církev slávou mučednictví doma i po světe. Právem Apolinář, protože podle přikázání svého Boha zde ztratil svůj život, aby jej získal ve věčnosti navždy. Blahoslavený ten, jenž takto svůj běh skončil, víru si uchoval, aby byl na místě shledán opravdu jako první od těch, kdo na něho spoléhají. A nikdo ať si nemysli, že pod jménem vyznavače by byl menší než jako mučedník, když ho vidí, jak se na Boží pokyn každodenně znovu a znovu vrací na zápasiště.

Slyš, co říká Pavel: Den co den umírám. Jedenkrát zemřít je přece málo pro toho, kdo může svému Králi odvádět slavné vítězství nad nepřáteli často. Mučedníka nedělá tolik smrt, jako víra a oddanost, a je-li znakem zmužilosti padnout v šiku v boji z lásky ke Králi, pak vytrvat dlouho v zápase a dovést jej ku konci znamená zmužilost navýsost. Takže zuřivý nepřítel nevytvořil mučedníka, jelikož mu hned nezpůsobil smrt, ale osvědčil ho a vyzkoušel, jelikož ho nepřipravil o víru; vystřelil všechny možné střely a vyhledal všechny druhy svých zbraní, leč s postavením statečného vůdce pohnout nedokázal, ani narušit jeho odhodlání. V případě potřeby nedbat pozemského života a pro Pána jej obětovat je, bratři, to největší; ctí a slávou ovšem rovněž žít a spolu se svým Mistrem nedbat světa a pohrdat jím.

Kristus spěchá k mučedníkovi, mučedník spěchá ke svému Králi. Oprávněně říkáme, že spěchá, v souladu se slovy prorokovými: Probuď se, pojď mi naproti a pohleď. Aby si svatá Církev udržela svého Zastánce, běží usilovně vstříc Kristu: aby uchovala korunu vítězné spravedlnosti a v době války si zajistila svého Bojovníka. Vyznavač často proléval svou krev a jak svými ranami, tak vírou své duše vydával svědectví svému Stvořiteli. Vzhlížel k nebesům a odvracel oči od tělesnosti a pozemskosti. A zvítězil, udržel se. Křehké dosud dětství církve dosáhlo toho, že mučedník ztlumil svou touhu po mučednictví. Mluvím o dětství, to totiž vždycky dosáhne všeho a přitom bojuje více slzami než zvažováním sil. Vzhled a úsilí mocných nezmohou totiž tolik, kolik zmohou dětské slzy, neboť zatímco mocní drtí těla, dětský pláč láme srdce, a tam, kde se s úsudkem rozumu sotva pohne, na všechno přistoupí shovívavá dobrota.

A co ještě? Svatá matka Církev se vždycky snažila, aby se nikdy neodloučila od svého biskupa. A on žije, ano, jako dobrý pastýř je uprostřed svého stáda, a i když nás co do těla na čas předešel, jeho duch se nikdy nevzdaluje. Říkám, že nás předešel svým stavem ale jinak mezi námi přebývá, odpočívá tu jeho tělo. Potlačen je ďábel, zemřel pronásledovatel. A hle, kraluje a žije ten, jenž toužil být zabit pro svého Krále.”