K tomu jaká má být pokoncilní eucharistická úcta je třeba prostudovat písemnosti, co se k tomu vyjadřují. II. Vatikánský koncil má v konstituci o liturgii (SC) celou jednu kapitolu o tajemství eucharistie. Začíná článkem 47: “Náš spasitel při poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého těla a své krve, aby pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže a aby tak své milované snoubence Církvi zanechal památku na svou smrt a na své vzkříšení: svátost milostivé lásky, znamení jednoty, pouto bratrské lásky, velikonoční hostinu, v níž je požíván Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy.”

Článek SC 47 odkazuje na sv. Augustina a antifonu z římského breviáře k Magnificat druhých nešpor svátku Božího těla. Toto antifona je shodně i v breviáři pokoncilním. Ostatním svátostem a svátostinám je věnována stejně jako Eucharistii v SC kapitola. Toto členění je projevem velké eucharistické úcty a dává ji na první místo.

Pavel VI. v encyklice Mysterium fidei č. 52 uvádí odvolání bludu před sv. Řehořem VII.: „Já Berengarius srdcem věřím a ústy vyznávám, že chléb a víno, které se kladou na oltář, se skrze tajemství svaté modlitby a slova našeho Spasitele podstatně proměňují v pravé oživující tělo a krev Ježíše Krista a po proměnění jsou pravým Kristový tělem, které se narodilo z Panny Marie a viselo na kříži a které sedí po pravici Otce, a v pravou krev, která se vylila z něho, a to ne pouze skrze znamení a sílu svátosti, nýbrž ve své přirozenosti a pravé podstatě, tak jak je to stručně obsaženo a já to čtu a vy to chápete. Tak věřím a proti této víře nebudu dále učit. V tom ať mi pomáhá Bůh a toto svaté Boží evangelium.“

Katechismus z roku 1992 schválený Janem Pavlem II. pod č. 1376: “Tridentský koncil shrnuje katolickou víru prohlášením: „Protože Kristus, náš Vykupitel, řekl, že to, co obětoval pod způsobou chleba, je opravdu jeho tělo, bylo v Boží církvi vždy přesvědčení — a tento posvátný koncil to znovu prohlašuje — že konsekrací (proměňováním) chleba a vína nastává změna celé podstaty chleba v podstatu těla Krista, našeho Pána, a celé podstaty vína v podstatu jeho krve. Tuto změnu tedy katolická církev vhodně a přiléhavě nazývá přepodstatnění.“ Pod č. 1413 s odkazem na tridentský koncil: “Skrze proměňování se působí přepodstatnění chleba a vína v Tělo a Krev Krista. Pod posvěcenými způsobami chleba a vína je přítomen sám Kristus, živý a oslavený, opravdu, skutečně a podstatně, jeho tělo a jeho krev, s jeho duší a s jeho božstvím.” O chování před svatostánkem KKC 1418: “Protože v Oltářní svátosti je přítomen sám Kristus, jsme povinni ji uctívat kultem adorace. Návštěva Nejsvětější svátosti „je důkazem vděčnosti, znamením lásky a patřičnou uznalostí vůči Kristu Pánu.“ Citován Pavel VI., encyklika Mysterium fidei.

KKC 1380: “Církev i svět velmi potřebují eucharistickou úctu. Ježíš na nás čeká v této svátosti lásky. “Nešetřme svým časem, abychom se šli s ním setkat v adoraci, v rozjímání, plném víry a ochotném podávat zadostiučinění za těžké viny a zločiny světa. Kéž naše adorace nikdy nepřestává. Citován Jan Pavel II., list Dominicae cenae, 3.

V kancionálu z roku 1990 nakladatelství Zvon je otázka ke zpytovávání svědomí: “Věřím, že mše je zpřítomněním toho zdaleka nejdůležitějšího v životě mém i celé společnosti?” Z výše citovaných textů je poznat tradiční víra. Požadavek zavrhovat všechno koncilní a pokoncilní ve jménu tradice projevuje buď neznalost anebo nedostatek dobré vůle fakta uznat. Několik příkladů negativního vymezování se vůči všemu koncilnímu a a pokoncilnímu:

https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=prevratna-revoluce-v-liturgii : “Ve skutečnosti nelze pochopit, jak se dospělo k nové mši Pavla VI. (‘69), pokud se nevychází z konstituce o posvátné liturgii (‘63).”

http://rexcz.blogspot.com/2015/08/navstevovani-nove-mse-2015.html “Je dovoleno účastnit se nové mše? I když je nová mše platná, netěší Boha, protože je ekumenická a protestantská. Kromě toho, představuje nebezpečí pro víru ve Svatou mešní oběť. Proto musí být odmítána. Kdokoliv, kdo chápe tento problém nové mše, se jí již nesmí účastnit, protože dobrovolně uvádí svou víru do nebezpečí a zároveň povzbuzuje druhé, aby činili totéž, když vyjadřuje svůj souhlas s reformami.”

https://www.tedeum.cz/2020/06/11/novy-mesni-rad-a-realna-pritomnost-krista-v-eucharistii/ “Hovoří-li se o nebezpečí nového mešního řádu, zmiňuje se oprávněně nejčastěji oslabení obětní povahy. S tím ovšem bezesporu nutně souvisí i nauka o reálné přítomnosti Pána Ježíše Krista v Nejsvětější Svátosti.”

http://www.duseahvezdy.cz/2018/05/25/koncilova-konstituce-o-liturgii-reforma-nebo-revoluce/#more-20607 :”Základní teze mé prezentace zní: konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium (dále jen SC) není reformou, nýbrž revolucí. Spustila permanentní revoluci.”

https://apologie.info/20220924_lc_iivk_rozchod_s_tradici/ Např. bod 9. “Pojem Tradice není nikdy výslovně definován a vztah mezi Tradicí a Písmem není jasný (DV 9)” Proti tomu jsou slova DV 8: “Proto apoštolové při předávání toho, co sami přijali, napomínají věřící, aby se drželi těch podání, kterým se naučili slovem nebo dopisem (srov. 2 Sol 2,15), a aby bojovali za víru, která jim byla jednou provždy svěřena (srov. Jud 3). /Srov. 2. nic. koncil; cařihradský koncil, 10. zased., kán. 1:) V podání apoštolů je obsaženo všechno, co Božímu lidu prospívá k svatému životu a k růstu víry. A tak Církev ve své nauce, životě a bohoslužbě zvěčňuje a všem pokolením předává všechno, co sama je a v co věří. Tato apoštolská tradice prospívá v církví s pomocí Ducha Svatého. (Srov. 1. vat. koncil, Věrouč. konst. o katolické víře Dei Filius, kap. 4).” Odvolávání se na II. niceiský. cařihradský koncil a I. vatikánský koncil je opak rozchodu s tradicí

Uvedené výše uvedené články spojuje negativní vztah k II. Vatikánskému koncilu. K sloužení tradiční liturgie a účasti na ní stačí pozitivní vztah, úcta a poslušnost k textu II VK SC 4: “Posvátný sněm, věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo i stejnou úctu a že chce, aby byly v budoucnu zachovány a všemožně podporovány.”

Nechybí jen eucharistická úcta, ale chybí pravá láska v souladu s křesťanskou pravdou. Chybí tradiční učení o hříchu ačkoli je v KKC 1415: “Kdo chce přijmout Krista v eucharistickém přijímání, musí být ve stav u milosti. Je-li si někdo vědom, že se dopustil smrtelného hříchu, nesmí přistoupit k přijímání, aniž by předtím nedostal rozhřešení ve svátosti smíření.” KKC 1855: “Smrtelný hřích ničí v srdci člověka lásku těžkým porušením Božího zákona; odvrací člověka od Boha, který je jeho posledním cílem a jeho blažeností, a to tím, že dává přednost nižšímu dobru před ním. Všední hřích ponechává lásku „naživu“, ačkoliv ji uráží a zraňuje.”