Jsme přece po koncilu a tudíž jsou věci jinak. Mohou a musí být jinak. Tento modernistický požadavek se zavrhováním zkušenosti minulosti a tradice texty II. Vatikánského koncilu přímo nechtějí. Opak modernismu lze dokazovat z koncilních textů. Příkladem je konstituce Lumen gentium (LG) II. Vatikánského koncilu a její přímé zmínky a odkazy na předchozí koncily. Je jich více než 30. Celkem je LG připomenuto deset koncilů. Nejvíce odkazů je na tridentský a potom na I. vatikánský koncil.
LG 51 se připomínají tři koncily a tridentský 3x: “Tento posvátný sněm přijímá s velkou pietou úctyhodnou víru našich předků v životním společenství s bratry, kteří jsou v nebeské slávě nebo se po smrti ještě očišťují a znovu předkládá rozhodnutí posvátných sněmů Druhého nicejského (Act. VII) Florentského (Decretum pro Graecis: Denz. 693) a Tridentského. (24. zasedání, Decret de invocatione, veneratione et reliquiis Sanctorum et sacris imaginibus, decret de Purgatorio; Decret de iustificatione, kán. 30)
Tři předchozí koncily připomíná také LG 52 „On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha svatého, přijal tělo z Marie Panny.“ (Efes. koncil 4 a rovněž tamtéž 2 a 4 Chalcedonský koncil 7, 2. cařihradský koncil 9)
LG 18 Tento posvátný sněm následuje První vatikánský koncil a spolu s ním učí a prohlašuje, že věčný pastýř Ježíš Kristus vybudoval svatou církev tím, že poslal apoštoly, jako on sám byl poslán Otcem (srov. Jan 20,21), a chtěl, aby jejich nástupci, biskupové, byli pastýři v jeho církvi až do konce světa. V LG 18 je 3X odkaz na I. vatikánský,3x na tridentský a 1x na Florentský koncil

LG 22 Odkaz na I. vatikánský koncil
LG 23 Odkaz na I. vatikánský, efeský, nicejský koncil kán. 6 o a kán. 7 IV. lateránský a Ferrar.-florent. koncil
LG 25 Odkaz 3x na I. vatikánský a tridentský koncil
LG 27 Odkaz na I. vatikánský koncil
LG 28 4x odkaz na tridentský koncil
LG 45 Odkaz na I. vatikánský koncil
LG 49 odkaz na Florentský koncil
LG 50 odkaz na I. vatikánský a tridentský koncil
LG 57 Lateránský koncil z r. 649 a Chalcedonský koncil
LG 67 II. nicejský koncil r. 787 a tridentský koncil

Pochopit jak se modernismus prosadil přes množství tradičních odkazů nám pomůže pohádka: „Smolíčku pacholíčku, otevři nám svou světničku, jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.“ Smolíček si pamatoval rady jelena a jeskyňkám neotevřel, ale jeskyňky se jen tak nevzdaly, pořád stály za dveřmi a na Smolíčka naléhaly, prosily ho, naříkaly na velkou zimu. Prosily a prosily až jim Smolíček dovolil vstrčit do dveří dva prstíčky. To ale jeskyňkám nestačilo, do dveří strčily své dlouhé prsty, pak celou ruku a nakonec rozrazily dveře.” Stačí nám malá skulinka: jen sem tam nějakou dvojznačnost zavedeme a na ní postavíme modernistický opak tradičního učení. Ukázka LG 8: “Tato církev, ustavená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje (subsistit, uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním. Ovšem i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy, které jako dary vlastní Kristově církvi vybízejí ke katolické jednotě.”

Před II. vatikánským koncilem, kdy katolická církev byla církví Kristovou stačilo, že je něco katolické. Z toho byla silná motivace pro misie a setrvání v Církvi, která je jednotná, svatá, katolická a apoštolská. Kněz, co opustil kněžskou službu je odpadlík od Církve Kristovy. Po II. VK koncilu “subsistit” nahrává ekumenismu a mezináboženskému dialogu. Jsou snahy ocitovat něco z protestantismu, pravoslaví, islámu a dokonce ateismu jako patřící do Církve. Katolický kněz by jako muslimský imám mohl mít za to, že jiným způsobem uskutečňuje věc Boží. Je otázka kolik pokřtěných katolických křesťanů sdílí jistoty tridentského koncilu, na nějž texty II. VK tak často odkazují.

Tridentský katechismus v otázce XVI. koriguje dvojznačné “subsistit: “Církev v učení víry a mravů pochybit nemůže. Ale jako tato jedna církev zbloudit nemůže v podávání učení víry a mravů, poněvadž ji Duch Svatý řídí: tak i nevyhnutelno je jiným všem sborům, kteří si jméno církve neprávem osobují, proto že duchem ďáblovým vedeni jsou, aby v nejzáhubnějších bludech učení a mravů žili.” I po II. VK koncilu platí stejná víra a mravy a bludný opak vede do záhuby časné i věčné. Menšinu dvojznačných koncilních míst je třeba opravit tradičně, jak to většinově koncilní texty mají.