V hymnu Přijď Duchu Svatý je, že je smiřitelem v rozbroji. Rozbroje, konflikty a války jsou opakem působení Ducha Svatého a dobrého křesťanského života. Skrze svaté si připomeňme několik příkladů smiřujících rozbroje z jejich životopisů:
Když synové sv. Klotildy Childebert a Chlotar spolu válčili roku 537 ona bděla a modlila se u hrobu svatého Martina. Nastala strašná bouře a zamezila bitvu a Klotilda smířila rozdvojené bratry.

Svatý Jan Almužník svatě žil a v Pánu zesnul dne 11. listopada roku 616. Významný měšťan Alexandrijský nikterak nevolil smířit se svým nepřítelem. Svatý patriarcha Jan pozval jej k sobě, a šel s ním a jediným služebníkem do kaple domácí, aby tam sloužil mši svatou. Měšťan říkal modlitby z knihy své společně s arcibiskupem, kterýž po pozdvihování v „Otčenáši“ náhle umlknul, tak hněvající se měšťan sám odříkával slova: „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme svým viníkům.“ Po těch slovech se obrátil patriarcha k němu: „Uvaž dokonale, co jsi této vážné chvíle vyslovil.“ Smíření bylo hotovo.”

Sv. Alžběta Portugalské zemřela 1336. Její otec a dědeček se usmířili při jejím narození. Dědeček ji vychovával do šesti let. Usmířila rovněž svého manžela a syna. Po smrti manžela vstoupila do kláštera. Klášter opustila, aby zabránila válce mezi svým synem a vnukem. Modlitba ze mše sv. v den jejího svátku v tradiční liturgii: “Nejmilosrdnější Bože, jenž jsi svatou královnu Alžbětu mezi ostatními vybranými dary okrášlil předností uklidňovat válečnou hrůzu, dej nám na její přímluvu, abychom po vezdejším pokojném životě, o nějž pokorně prosíme, dospěli do radosti věčné…” NOM modlitba mše sv. vynechává věčnost a válku: “Bože, ty jsi původce pokoje a miluješ projevy dobročinné lásky, tys ozdobil svatou Alžbětu podivuhodnou schopností usmiřovat znesvářené; na její přímluvu dej i nám, ať všude šíříme tvůj pokoj, abychom vytvářeli rodinu Božích dětí…”

Poustevník Mikuláš z Flüe viděl, jak se po skončených válkách Burgundských kantony Švýcarské nemohly dohodnout při dělení kořisti a přijetí dvou měst, Freiburku a Solothurnu, do svazku Švýcarského. Nadarmo svoláni byli poslanci do městyse Stanzu, aby učinili narovnání. Z nesjednocenosti pořád rostoucí bylo by povstalo nejhroznější neštěstí pro celou vlast. Už se chtěli poslancové rozejít s nepořízenou. Tu vkročil do sněmovny poustevník Mikuláš, jenž nikdy jindy nevycházel z poustevny. Sněm se hned uklidnil a z úcty k muži zbožnému povstali se sedadel. Bratr Mikuláš, muž postavy vysoké, kost a kůže na těle svém, v prostinkém hnědém kabátě až na paty, pohlédl se svýma černýma, jasnýma očima laskavě a vážně po shromážděných předních krajanech svých, a mluvil k nim s klidem: „Švýcarové! Přicházím z pouště své k vám, abych mluvil k vlasti své. Moudrosti lidské neznám. Co vím, tomu naučil mne Bůh, jenž vytrhl otce vaše ze svízelů obecných, a vám dal za dnů válečných vítězství. Prospěšné je vlasti, abyste města Freiburk a Solothurn přijali do svazku svého. Potlačte všechnu nesjednocenost mezi sebou, sice veta je po zemské vládě vaší. Jenom mír a svornost zachová vám svobodu perně vybojovanou. Neobtěžujte se věcmi cizými. Nespolčujte se s mocností cizí. Nezaprodávejte vlast svou. Chraňte se užitku nepoctivého. Hajte vlast. Nepřijímejte cizáky poběhlíky za občany a krajany. Bez důležité příčiny nepouštějte se do války, ale proti utiskovatelům chrabře braňte vlast a svobodu! Především ale mějte Boha na zřeteli, a zachovávejte přikázání Jeho! Nic více! Hospodin buď s vámi!“ Domluvil a odešel. A hle, za hodinu po jeho odchodu nastalo dokonalé narovnání. Vlast byla zachráněna.

Německý kancléř Adenauer před svým jednáním se Stalinem po II. světové války si konal pouť k Mikuláši z Flüe. Jeho cesta do Moskvy byla úspěšná. Úspěšnost politických řešení je za předpokladu duchovního základu.