Má se kázat o ctnostech a neřestech své rodiny anebo farníků? Papež Řehoř Veliký to učinil v homilii 38:
“Vypovím vám příběh z doby nedávné, jehož svědkové doposud žijí. Otec můj měl tři sestry. Všechny byly pannami klášterními. První jmenovala se Tarsila, druhá Gordiána a třetí Emiliana. Tarsila dostoupila uprostřed sester svých čestný vrchol svatosti ustavičnou modlitbou, tuhou kázní, mimořádnou zdrželivostí a vážným obcováním. Jedné noci, jak sama vypravovala, zjevil se jí praprastrýc můj, Felix, biskup této církve Římské (papež), a ukázal jí příbytek ustavičného světla a řekl: „Přijdiž, neboť přijmu tě do tohoto stánku světla.“ Tarsila dne následného zimnicí zachvácená octla se na konci života svého. Jak pak k umírajícím vzácným ženám a mužům mnoho lidí schází se, aby jejich příbuzné těšili, podobně v hodinu smrti Tarsily mnoho mužů a žen stálo kolem lůžka, mezi kterými byla také matka má. Tarsila otevřela zase úči, spatřila Ježíše přicházejícího a s mnohou horlivostí pravila okolostojícím: „Odstupte, odstupte, Ježíš přichází.“ I upřela zraky své na Něj a v tom okamžení vyšla její svatá duše z těla. Ihned rozšířila se vůně přelíbezná dokazující všem přítomným, že tam vešel Původce líbeznosti. Jeptišky, které, jak obyčejem je, tělo svaté Tarsily umývaly, spatřily na kolenou a na loktech veliké a tvrdé mozoly od ustavičného klečení na modlitbách. Tarsila před slavností Narození Páně zemřela.
Nedlouho po slavnosti té zjevila se ve snách sestře Emilianě a řekla: „Přijď, abych slavnost Zjevení společně s tebou světila, byvši o slavnosti Narození Páně od tebe odloučena.“ Emiliana odvětila: „Přijdu-li sama k tobě, komu odevzdám Gordianu?“ Tarsila zamračila se a řekla: „Přijď ty, neboť sestra naše Gordiana náleží k dcerám světa.“ Emiliana po onom vidění rozstonala se a zemřela ještě před svátkem Zjevení Páně. Gordiana, jsouc prosta dozoru sesterského, dala se každým dnem více ovládat duchem světským, pozbyla všechnu bázeň Boží, nedbala ani cti ani hanby, zrušila sliby a provdala se za nájemníka statků svých. Hle,všechny tři z počátku se stejnou horlivostí věnovaly se Bohu, ale všechny tři nesetrvaly v horlivosti, neboť „mnoho jest povolaných, ale málo vyvolených,“ pravil Pán Ježíš. Mat.22, 14. Vypravoval jsem vám příběh ten, aby nikdo, obrátiv se k dobrému, nedůvěřoval vlastní síle své. Každý může vědět, čím dnes je, ale neví, čím zítra bude.“
Podobně sv. Řehoř kázal o situaci Církve ve Španělsku: „Hermenegild král, syn Leovigilda, krále Visigotského, obrácen byl z bludův Arianských k víře katolické mužem nejctihodnějším, Leandrem, arcibiskupem Sevilským, mým dávným a důvěrným přítelem. Otec Leovigild, Arian, snažil se, aby lákavými sliby a hrozbami vynutil jeho odpadnutí k bludařství. Ježto pak Hermenegild statečně odpověděl, že nemůže nikdy opustit pravou víru (katolickou), kterou byl poznal: rozhněval se otec a odebral mu důstojnost královskou i všecky statky. Nemohl však ani tímto způsobem podvrátit statečnost ducha jeho. Uvrhl jej do žaláře tuhého, a spoutal mu řetězem hrdlo i ruce. Mladý král Hermenegild počal opovrhovat královstvím zemským a toužebně hledat království nebeské, modle se k Bohu všemohoucímu v okovech svých, aby ho sílit ráčil. Přechodnou slávu světskou tím méně cenil, čím více byl poznal, že z ní s sebou ničeho nevezme bude-li osvobozen.
Nastal den slavnosti Velikonoční. Za ticha půlnočního poslal víry prázdný otec biskupa ariánského k Hermenegildovi do žaláře, aby z jeho ruky přijal svátost svatokrádežně posvěcenou, a tím zasloužil sobě navrátiti se do milosti otcovy. Hermenegild, muž Bohu oddaný, jak sluší, povstal proti ariánskému biskupovi, a nepoctivce náležitým pokáráním od sebe zapudil. Duch Hermenegildův ve vznešeném přesvědčení pevně stál, ač ležel na těle spoután. Zahnaný biskup navrátil se. Otec arián zuřil a hned vypravil sluhy své, aby zabili statečného vyznavače Božího tam, kde ležel. To pak stalo se. Vkročili žoldnéři do žaláře, sekerou rozpoltili Hermenegildovi blavu, a tak zbavili ho života tělesného. Mohli ovšem zahubit v něm jenom život tělesný, jehož zavražděný méně vážil sobě než duchovního života.”