Pod jménem kardinála Tomáška máme tři katechismy. To, že jsou v nich rozdíly si ukážeme na latinském jazyce. V katechismus z roku 1955 máme: „Při mši svaté je v obřadu římském řeč latinská. Mezi různými národy se používá řeč mezinárodní. Podobně i Církev má svou řeč mezinárodní, a tou je latina. Je to řeč ze staré doby křesťanské, řeč statisíců mučedníků. Buď na tuto řeč hrdý a hleď se naučit z této řeči, čeho je třeba, abys rozuměl aspoň některým částem zpívané mše svaté. Latina je jazykem mrtvým. Žádný národ jím totiž už nemluví. Všechny národy se musejí tomuto jazyku naučit a proto není žárlivosti pro používání latinského jazyka. Jedním jazykem se naznačuje, posiluje a utvrzuje jednota Církve na celém světě. Tím se také naznačuje, že jsou v naší víře tajemství. Jazyk tento se již nemění, kdežto všechny živé jazyky se stále vyvíjejí a mění. Proto mohou zůstat slova posvátných obřadních knih stále táž i po mnoho staletí. Katolík může být kdekoli na světě na mši svaté a všude se cítí doma. V krajích jazykově smíšených se tím předchází sporům. Každý se může modlit při mši svaté spolu s knězem všechny modlitby v řeči mateřské, neboť kniha ke mši svaté (misál) je přeložena téměř do každého jazyka. Většinu modliteb se modlí kněz tiše, zvláště modlitby důležité. Může být tedy věřícím lhostejno, v jakém jazyku se kněz modlí, zvláště, když důvody pro mrtvý jazyk latinský obřadní jsou tak závažné.”

Kardinál Tomášek v roce 1968 v katechismu vydaném 3 roky po skončení II. VK z větší části píše o latině jako v katechismu z roku 1955. O užívání národního jazyka píše: “Celá bohoslužba slova a některé části bohoslužby oběti, které se vztahují k přítomným věřícím, jsou v jazyce národním, především všechny modlitby, které říká kněz společně s lidem, výzvy k modlitbě a liturgické pozdravy.”

S vydáním misálu Pavla VI v roce 1970 se začalo konání bohoslužby pouze v mateřském. jazyce. V katechismu z roku 1984 toto kardinál Tomášek nevysvětluje. Nevysvětluje je ani katechismus vydaný v Římě za Jana Pavla II. v roce 1992. U změny jazyka mše svaté se nesplnilo “má každé úpravě částí liturgie předcházet důkladné teoretické zkoumání z hlediska teologického, historického a pastoračního”, jak to žádá konstituce o liturgii II. Vatikánského koncilu v SC 23. Důvody teologické, historické a pastorační pro latinský jazyk obsahují katechismy z roku 1955 a 1968. I zkoumání dalších rozdílů je v neprospěch katechismu roku 1984. Vysvětlení o mši svaté poskytuje katechismus z roku 1984 na necelých dvou stranách. V katechismech z roku 1955 a 1968 je o mši svaté na sedmi stranách.

Katechismus z roku 1984 nemá např. tato slova z předchozích dvou katechismů o ceně mše svaté: : “Modlitby a pobožnosti všech svatých celého světa dohromady nemají takovou cenu, jako jedna mše svatá. Proč? Jsou to modlitby pouhých lidí. Při mši svaté však sám Pán Ježíš Otce nebeského chválí, jemu děkuje, ho usmiřuje a prosí jménem naším a zvláště jménem těch, kteří jsou zbožně přítomni na mši svaté. Můžeme tedy mší svatou Boha opravdu v nejvyšší míře chválit, jemu děkovat, ho usmiřovat a prosit. Proto má Bůh ze mše svaté oslavu největší. Žádnou modlitbou, ani ničím jiným nemůžeme Boha oslavit, jako mší svatou. Mše svatá je nejen největší oslavou Boží, ale i pro nás má užitek nesmírný.”

V misále z roku 1983 je v konsekrační slovech užito “za všechny”. Je to v rozporu s latinou mající nad kalichem o prolitím krve “za mnohé”. Slova “za mnohé” užitá v latinském a řeckém textu Písma svatého jsou změněna na “za všechny” též v českém liturgickém překladu Nového zákona schváleném kardinálem Tomáškem 5.7. 1988. Ekumenické vydání s předmluvou kardinála Tomáška z roku 1985 má v evangeliu sv. Matouše 26,28 “za mnohé”: “Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.”