Pro apoštoly z židovského národa, nemyslíme, že celý národ byl vzorný. Vždyť dokonce mezi apoštoly byl otřesný zrádce Jidáš. Apoštolové své rodáky židy pro nepravosti odsuzovali. Nejsou kvůli tomu antisemité. Oprávněnost tvrzení proradní židé - perfides judeorum v knize Církevní rok M. Kuldy dokládají tyto příklady: “Léta Páně 1287 uradilo se několik židů v Bernu, že nějaké dítě křesťanské tajně usmrtí. Jeden z nich vlákal chlapečka Rudolfa do domu svého. Ostatní shromáždili se u něho, odnesli pacholíčka do sklepa podzemního, a ukrutně umučili jej, aby osvědčili svou nenávist k víře křesťanské. Ač pak pozorně ukrývali zločin svůj, přece byl vyzrazen. Duchovenstvo bernské a veškera obec, přesvědčivše se, že nevinný Rudolf usmrcen byl pro víru křesťanskou, pochovali tělo jeho za mnohé slávy v hlavním kostele před oltářem svatého kříže, jenž následkem toho pojmenován byl oltářem svatého Rudolfa, kteréhož Bůh oslavil mnohými zázraky. Židé zločinní byli na smrt odsouzeni, ostatní pak z města vypovězeni. Takové zločiny páchané od jednotlivých židů bývaly příčinou hrozného pronásledování židů, které ovšem moc duchovní i světská zavrhovala, ale nesnadno zamezovati mohla.”

“Již roku 635, král Francký Dagobert I. ze země své vypudil židy pro nátisky křesťanům činěné a pro nepravostí rozličné. Během napotomních let židé vraceli se do země nenapraveni. Konečně pak zase lichvou na mizinu přivedli větší část obyvatelstva pařížského, a veřejně jevili svou nenávist k víře křesťanské. O svátcích Velikonočních roku 1179 vlákali Richarda, pacholíka Pařížského, do skrýše podzemní, ptali se ho, jaké jest víry, a když vyznal, že věří v Krista, Syna Božího, kterého židé ukřižovali: svlekli jej ze šátů, mrskali ho ukrutně metlami, rouhali se Kristu i Marii Panně, a posmívali se statečnému trpiteli, jenž vzýval nejsladší jméno Ježíš. Konečně pak, jako praotcové jejich Krista, na kříž přibili Richarda pacholíka k Bohu volajícího potud, pokud nevykrvácel a duši nevypustil. Příbuzní pátrali po Richardovi, nalezli konečně jeho tělo, a pochovali je na hřbitově u kostela svatých mláďátek. U hrobu jeho nabývali nemocní zdraví způsobem zázračným. Viníci byli potrestáni, a později všichni židé za hranice říše vypovězeni.”

“Žid Mojžíš Albayu­ tajně pacholíka Dominika lapil a svázaného židům do sboru přivedl. Židé, zapřisáhlí nepřátelé křesťanů, na zdi jako na kříži přibili Dominika, a kopím prohnali mu bok dne 31. srpna roku 1250. Aby pak zločin ten nevyzradil se, noční dobou odnesli mrtvolu umučeného chlapečka na břeh řeky Ebra a tam zahrabali ji. Avšak lodníci po několik nocí spatřovali divná světla na břehu, a oznámili neobyčejný úkaz ten přednostům městským. Hledáno, a nalezeno tělo Dominika, mučeníčka Kristova. Přenesli je do kostela svatého Jiljí v Saragose, odkud slavným průvodem biskupa, duchovenstva a všeho obyvatelstva za zvučné hudby nešeno bylo do všech kostelů, a konečně uloženo v biskupském chrámě nejsvětějšího Vykupitele, kde do té chvíle odpočívá oslavené mnohými zázraky.”

“Lazar Abeles, syn starosty obce židovské v Praze, roku 1682 dostal od své třetí manželky synáčka Šimonka. O dva roky později zapudil matku Šimonkovu a pojal čtvrtou ženu Leu. Šimonek docházel téměř denně pro rukavičky do obchodu otcova k pražské měšťance, která měla dílnu na rukavičky. Tam slýchal o náboženství katolickém a libostně díval se na obrázky blahoslavené Marie Panny. Následkem toho žádal sobě židovský chlapec stát se křesťanem. Roku 1693 ušel rodičům k Františkovi Kavkovi ze židovstva na víru křesťanskou obrácenému. Tam odtud měl v dobu příhodnou poslán býti k jesuitům, aby vyučen a pokřtěn byl. Otec jeho, Lazar Abeles, za nepřítomnosti Kavky násilně odvedl synáčka svého Šimonka domů, a nemilosrdně ho zbil křiče: „Tys utekl a chtěl jsi být křesťanem!“ Dal chlapci políček, až mu krev z nosu a z úst vyskočila. Žid Lébl Kurchandl, jenž otci nápomocen byl při odvodu Šimonka do domu, řekl: „Zamkněte ho do komory, dávejte mu jen chleba a vody. Z komory neupláchne.“ Kurchandl odešel, a otec Lazar znova tloukl Šimonka polínkem. Šimonek bědoval: „Pantáto, nezabte mne!“ Jiní židé vidouce to volali: „Dobře, hodně mu nařežtel.“ Šimonek utekl a ukázal hrozné rány domácím. Otec pak odvlekl a zamkl jej do komory. To stalo se v měsíci září 1693. Zle s ním nakládali. On však stále mluvil: „Chci býti křesťanem!“ Lébl Kurchandl dlouho umlouval se s otcem Lazarem, že mládenečka zavraždí. Kurchandl chtěl jej napřed otrávit. Ale macecha Lea mu v tom bránila a zakázala mu přicházet do domu. Avšak v neděli na večer, dne 21. února 1694 Kurchandl v komoře vedle světnice Abelesovy zlámal Šimonkovi vaz z nenávisti víry křesťanské, po které pacholík bažil. Dne 22. února židé mrtvolu jeho tajně pochovali na židovském hřbitově blízko židovské školy. Kurchandl hned po pohřbu ujel do Manetína. Vražda se vyzradila. Lazar Abeles dopraven byl dne 26. února 1694 na radnici Staroměstskou. Jeho žena Lea a kuchařka Henele byly jinde zavřeny. Dne 27. února vykopané tělo Šimonkovo ohlédali soudně lékaři a ranhojiči, dosvědčili vraždu, a mrtvolu dali odnésti do sklepa na radnici Staroměstské. Dne 3. března Lazar Abeles byl vyslýchán. Lhal a zapíral, ale Sara Uresovna, která toho času sloužila v domě, dne 15. března vydala svědectví o vraždě. Lazar do vězení odvedený, vida že je zle, v noci z 15. na 16. březen oběsil se, byl na popraviště odvezen a katem zakopán. Také Lea a Henele dosvědčily, že Lazar Abeles a Kurchandl Šimonka umučili z nenávisti víry křesťanské. Dne 22. března 1694 Kurchandl z Manetína do Prahy byl přivezen, vyslýchán, usvědčen a na smrt odsouzen. K rozkazu arcibiskupa pražského Jana Bedřicha z Valdštejna dne 30. března tělo Šimonkovo vložilo se do rakve dubové, červeným aksamitem vyložené, a slavně pochováno bylo děkanem kapituly svatovítské, Václavem Bílkem z Bilenberka, v Týnském chrámě v kapli svatého Jana Křtitele, nyní svatého kříže. Hrob vyznačen byl deskou z mramoru červeného. Zarputilý Lébl Kurchandl nepřiznal se, ale usvědčen byv od svědků pod přísahu vzatých, odsouzen byl vrchním soudem na kolo. Teprve mezi popravou v říjnu 1694 se přiznal, křest svatý žádal, byl pokřtěn, popraven, a s povolením duchovní vrchnosti pochován dne 30. října 1694 v kostele svatého Pavla. Že vrah Kurchandl a po něm mnoho mládenců židovských dalo se pokřtít, přičítalo se obecně přímluvě umučeného Šimonka.”

V Tridentě, městě v jižním (Italském) Tirolsku na řece Adiži, roku 1472 umínili sobě židé, že usmrtí křesťanské dítě z nenávisti k náboženství křesťanskému. Židovský lékař ve středu před Zeleným čtvrtkem spatřil dvouletého pacholíčka Šimona o samotě. Přilákal a tajně odvedl jej. Na Zelený čtvrtek dobou večerní sešli se židé do světnice nad synagogou židovskou školou čili modlitebnicí, zacpali chlapečkovi ústa šátkem, aby nemohl křičet; řezali mu tělo a krev tekoucí chytali do mísy. Jedni mu při tom drželi ruce, a jiní nohy křížem přeložené. Mučili jej tak dlouho, až vypustil duši. Zuřivý ten skutek vyšel na světlo Boží. Viníci byli odsouzeni a popraveni. Synagoga byla vyvrácena, a na její místě vystavěna kapla. Ostatky malého mučeníka, kterého Bůh oslavil zjevným zázraky, chovají se doposud v Tridentském kostele svatého Petra.”

“V městě Kadani v Žatecku žid Noe umínil sobě, že zavraždí pachole křesťanské. Skutečně probodal prsa nevinnému chlapci Matějčkovi dne 11. března 1650. Zločinem tím se chlubil, ale byv katem zdlouhavě utrácen, litoval zlého skutku svého, prosil za křest svatý, a přijav ho trpělivě snášel ostatek trestu vyměřeného dne 21. března 1650. Hraběnka Sabina Verdugová dala tělo pacholíka Matějčka balsamovat, v roucho perlami a drahým kamením ozdobené obléci, s věnečkem skvostným na hlavě a s nožem, jímž umučen byl, do rakve položiti a v starožitném děkanském kostele Povýšení svatého kříže pochovat. Nápis na desce mramorové skládal sám císař a král Ferdinand III., jenž spolu také vypověděl židy na budoucí časy z města Kadaně.”

“Verner narodil se ve vsi Vameratě, asi den cesty od města Bacharachu. Roku 1287, maje čtrnáct roků věku svého, byl také v práci u židů, jimž ve sklepě zemí zarovnával hlubokou jámu. Na Zelený čtvrtek vyzpovídal se, přijal Svátost oltářní a odpoledne odebral se do práce. Jakmile však do sklepa vešel, židé mu zacpali ústa, aby nemohl o pomoc volat; svlekli a pověsili ho za nohy hlavou dolů, aby z něho dostali svatou hostii. Když pak se jim to nepodařilo, trýznili jej po tři dny spůsobem přeukrutným. Křesťanská služka dopátrala se toho, a oznámila to soudci, který sice přišel, ale od židů uplatit se dal. Po jeho odchodu židé Vernera zabili, tělo v noci po zdi městské spustili, a na lodi vezli k Mohuči. Před východem slunce ze strachu ukryli je v jeskyni trním zarostlé, a vrátili se do Veselu. Ohavný skutek brzo vyzradil se. Tělo pro víru křesťanskou od židů usmrceného Vernera slavně pochováno bylo v kostele svatého Kuniberta dne 18. dubna 1287. Hrob jeho oslavil Bůh mnohými zázraky soudně dokázanými. Svatý Verner důvěrně vzývá se jako patron v biskupství Trevírském, zvláště v krajině mezi Bingenem, městem ve velkovévodství Hesenské, a Koblencem v pruských zemích Porýnských.”

Neznalost a neochota uznat tyto a jiné historické případy ovlivňuje ochotu uznat je v přítomnosti anebo do budoucnosti pokud by nastaly. Příkladem je zavraždění Anežky Hrůzová v Polné židem Hilsnerem v roce 1899.
Žádný národ nebývá jen černý anebo bílý. Slovy prvního papeže a žida sv. Petra, Skt 10,34-35: „Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné.”