Byly v Církvi jáhenky? Ano. Bez svěcení a s funkcí odpovídající tomu, co dělá dnešní kostelnice. Z toho důvodu sv. Olympias, která byla jáhenkou je v církvením kalendáři vedena jako vdova. Její příkladná víra a mravy jsou lékem na opak dnešních dnů. Byla dcerou císařského úředníka Seleuka v Cařihradě. Ve svých knihách o svatých o ní píše I. Vondruška, F. Ekert a M. Kulda. Rodiče jí záhy zemřeli. Byla vychována od Theodosie, sestry ikonijského biskupa sv. Amfilocha. V šestnácti letech se provdala za správce císařských statků Nebridia. Po dvaceti měsících šťastného manželství ovdověla. Císař Theodosius Veliký přál si, aby mladičká, bohatá a sličná vdova zasnoubena byla vzácnému příbuzenci jeho, Španělu Elpidiovi. Ale Olimpias prohlásila rozhodně, že zůstane až do smrti vdovou. Z toho rozmrzel se císař nemálo a rozkázal, aby statky její byly spravovány státním úřednikem, až by dosáhla třicátého roku věku svého. Avšak osmnáctiletá Olympias byla již v dokonalosti křesťanské tou měrou ustálena, že nikterak se nermoutila. Napsala císaři list tohoto znění: „Prokázal jsi mně milost důstojnou netoliko císaře, ale i biskupa. Vzav statky moje pod správu svou, zbavil jsi mne mnohých starostí i obavy, že bych snad neuživala jich dobře. Rozkážeš-li, aby rozdány byly chrámům a chudým, dovršíš radost mou. Obávám se, že by mne opanovala marnivost, kdybych z bohatství svého sama rozdávala, a mimo to mohly by časné statky být příčinou, že bych zanedbávala statků duchovnich.“

Císařský úředník, jemuž přikázáno bylo spravování statků vdovy Olympiady, jednal s ní nevlídně a omezoval osobní svobodu její, tak že nemohla ani po svém přání navštěvovat chrámy Páně. Císař Theodosius vydal ji roku 391 zadržené statky. Olympias, vládnouc nesmírným jměním, krmila lačné, napájela žíznivé, přijímala pocestné do domu svého, odívala nahé, navštěvovala nemocné, vysvobozovala a vykupovala vězně, mrtvé uctivě pochovávala, kostely, kláštery a nemocnice všemi potřebami zaopatřovala. Sobě popřála jenom těch věcí, jichž nezbytnp potřeba k zachování života. Ke skutkům tělesného milosrdenství přidávala vždy skutky milosrdenství duchovního; napomínala hříšníky, učila nevědomé, dobře radila pochybujícím, těšila zarmoucené, trpělivě snášela křivdy, odpouštěla ubližujícím a modlila se za živé i za mrtvé. Sv. Jan Zlatoústý přirovnává milosrdnou dobročinnost jeji řece každému přístupné, která protéká a zavlažuje nejodlehlejší země a jejímž tokem obohacuje se i moře. Oplývajíc bohatstvím odumřela světu a žila samotářsky. Nikdy nenosila drahého roucha ani šperků, nýbrž chodila v slušném, prostém šatu vdovském, a snažila se vůbec plnit povinnosti, jež sv. Pavel ukládá vdovám (I Tim. 5, 5—7) majíc naději v Boha a trvajíc na modlitbách dnem i nocí.

Světci Řehoř Nazianský, Epifanius, Řehoř Nysský, Amfiloch, Jan Zlatoústý i jiní měli k ní velikou úctu a mluvili a psali nadšeně o ctnostech jejích. Tehdejší patriarcha Cařihradský Nektarius vážil si nábožné Olympias tak, že přijal ji do sboru jáhenek (diakonistek) zřízených ku rozličným službám církevním, zejména ku přísluze při křtu a obsluze nemocných ženského pohlaví. Býval jinak církevní úřad tento dle pokynu sv. Pavla (I. Tim. 5, 9. 10.) udílen jen vdovám nejméně šedesátiletým, pouze jednou provdaným a počestné pověsti poživajících. Po smrti patriarchy Nektaria stal se r. 397 nástupcem jeho v Cařihradě věhlasný světec Jan Zlatoústý a Olympias dostalo se štěstí, že byla očitou svědkyní požehnané činnosti jeho v hlavním. městě. I poslouchala dychtivě kázaní tohoto slavného velepastýře a byla z nejhorlivějších učednic jeho. Jan Zlatoústý na rozkaz císaře Arkadia byl roku 404 z Cařihradu vypovězen a odveden do vyhnanství. Spolu s ním byli pronásledováni v Cařihradě i důvěrní stoupenci jeho.

Přihodilo se, že hned po odchodu svatého patriarchy z města vyhořel jeho chrám. Požár ten přičítali zarytí odpůrci beze všech rozumných důvodů přátelům vypuzeného Jana, z nichž i mnozi byli soudně vyslýcháni, vězněni a mučeni, až císař rozkázal je propustiti na svobodu, když vyšetřováním se zjistilo, že jsou nevinni. Ale za nedlouho městský správce Optát věc tu vyšetřoval znova. Kostelní zpěvák Eutropius byl zajat, uvězněn a ohněm i železem k smrti zmučen. Podobně ztrýzněn kněz Tygrius, jenž překonav hrozná muka byl vypověděn do Mezopotámie. Surovost Optátova neušetřila ani žen a panen, z nichž zemřely některé na mučidlech a jiné v žaláři. Když Optat nikterak nemohl dopátrat se vinníka, opovážil se pohnati na soud i bohabojnou jáhenku Olympii a otázal se jí drze, proč prý zapálila chrám. Na nestoudnou otázku odpověděla Olympias důstojně: „Celý posavadní život můj zbavuje mne takového podezření. Kdo vynakládá mnoho peněz na obnovu chrámů, nebude přece chrámy páliti!“ Důvodu tomu nemohl odpírat ani zaslepený Optat a propustil vdovu. Po tomto výslechu neměla již Olympias od nepřátel pokoj. Byla nucena střídat častěji místo pobytu. Opět pohnána byla na soud a vyzvána, aby odřekla se vyhnaného patriarchy Jana a uznala za pravého biskupa Arsacia, jenž proti církevním zákonům na stolec jeho dosazen byl. Ale Olympias odmítla rozhodně toto pokušení ku zradě a hájila statečně práva i dobrého jména svatého vyhnance, za co byla jí uložena pokuta dvou set liber zlata.

I později několikrát ještě byla soudně vyslýchána, a jelikož zdráhala se uznati Arsacia, bylo sáhnuto na její statky a lůza vydrancovala domy jeji. Hlavně příklad sv. Jana Zlatoústého a vzácné dopisy jeho utvrdily Olympiadu v křesťanské dokonalosti tou měrou, že čím více bylo ji od nepřátel trpěti, tím více radovala se v Pánu vědouc, že nejsou rovná utrpení toho času budouci slávě, kteráž se zjeví na nás. (Řím. 8, 18.) A majíc živou viru i nadpřirozenou lásku k Bohu nepřestávala z jmění svého dobře činit lidem i nevděčným a zlým a splácela takto po křesťansku nenávist jejich požehnáním. Listů sv. Jana Zlatoústého sv. Olympias je sedmnáct. V prvním z nich čteme: “Neklesej srdcem, drahá Olympias. Je jenom jedno zlo, jenom jedno pokušení, jehož se bát máme, totiž hřích, jak jsem již vícekráte řekl. Všechno ostatní: úklady, nepřátelství, podvod, na cti utrhání, křivé obžaloby, oloupení o statky, vyhnanství, hrozba meče, vzbouřené moře, zkáza celého světa je takřka pouhou bajkou. Všechno to pomine, všechno to trvá jen maličko, dotýká se jenom těla smrtelného, a nemůže uškodit bdělé duši.“