Umučení Pána Ježíše Krista bylo vždy a je důležitým předmětem spasitelného rozjímání pro každého křesťana. Zdravý rozum osvícený světlem víry vede k úctě jeho utrpení. Nejlepší teolog sv. Tomáš Akvinský ve výkladu Vyznání víry napsal: “Neboť Kristovo umučení stačí k tomu, aby úplně formovalo náš život. Kdo chce žít dokonale, nemusí dělat nic jiného než pohrdat tím, čím Kristus na kříži pohrdl, a usilovat o to, oč Kristus usiloval. Vždyť na kříži nechybí žádný příklad ctností.”
Utrpení podstoupené Vykupitelem světa za naši spásu je tak rozsáhlé, že ho zbožný duch člověkův stěží může najednou a celkem pojmouti. Proto ode dávna v Církvi Páně různé oddíly, částky a stránky téhož přehořkého umučení Kristova o sobě stávaly se předmětem rozjímání, vděčnosti a úcty věřících. Za tou příčinou ustanoveny jsou i zvláštní pobožnosti, slavnosti a památky různých událostí, které se přihodily během toho umučení. V den smrti Spasitele v pátek máme v postě tyto projevy úcty:
Památka pěti ran. Svátek ten obyčejně slaví se v pátek po středě popeleční. Pět ran: na rukou, nohou a boku jsou obvykle zobrazeny v umění. V Lyonu roku 1507 tištěná mešní kniha už má zvláštní modlitby mše svaté ke cti pěti ranám. V některých diecesích dle ustanovení biskupů na některý pátek doby postní. V Čechách v pátek po třetí neděli postní.
Památka trnové koruny Pána Ježíše. V pátek po popelci. K vůli posvátné trnové koruně Páně vystavěl sv. král Ludvík nádhernou kapli gotickou a do ní dal trnovou korunu Páně, část svatého kříže Kristova, houbu a kopí. Za revoluce francouzské trnová koruna byla v úkrytu a odkud dne 10. srpna 1806 slavnostně přenesena byla do katedrálního chrámu Panny Marie.
Památka kopí a hřebů v pátek po I. neděli postní. Papež Innocenc VI. ji takto vysvětlil: „Přesvatým utrpením Vykupitele svého Pána Jesu Krista se honosíme. Vypočítajíce všechna tajemství a všechny zásluhy utrpení toho, honosíme se také různými spásonosnými nástroji jeho. Z mučidel těch slavně připomínejme sobě kopí, jímž Spasiteli, když byl vypustil duši na kříži, otevřen byl bok, aby krví a vodou z něho se proudící vzdělána byla jedna, neposkvrněná a panenská svatá matka Církev, choť Jeho. Ó přesvatý Jeho boku otvore, z něhož vyšlo nám tolik a tak velikých darů milosti Boží! O šťastné kopí, které nám dalo tolik dobra a zjednalo slávu takového vítězství! Kopí, bok Páně otevírající otevřelo nám přesvatou bránu království nebeského. Kopí zranivší již Mrtvého, zhojilo rány naše a navrátilo nám život i spásu. Kopí, co probodlo Nevinného, Jeho krví smylo viny naše, a konečně zvlažené jeho vláhou přesvatou zapudilo tmu naší slepoty a očistilo nás proudem Jeho Božské milosti. “Památka kopí a hřebů v některých diecesích dle ustanovení biskupů byla na některý pátek doby postní. V Čechách v pátek po třetí neděli postní.
Památka pohřebního plátna Pána Jesu Krista. V pátek po II. neděli postní. Hymnus začíná takto: “Radostí teď Bohem vzňatou oslavujme roucho svaté. Památka to spásy jistá, v ní nám dlužno ctíti Krista.”
Památka pěti ran Pána Ježíše. V pátek po III. neděli postní. První, kdo uctili svaté rány Kristovy, byla blahoslavená Maria Panna, Rodička Páně, která sňaté tělo Božského Syna svého pro hrob upravovala. Josef z Arimathie, bohatý člen velerady židovské, a Nikodem, jenž povolením vladaře Piláta přesvaté tělo Páně z kříže sňali a vytáhli hřeby z rukou a nohou. Svatý apoštol Tomáš uviděl vzkříšeného Krista a uslyšel Jeho výtku: „Vlož prst svůj sem, a viz ruce mé. Vztáhni ruku svou a vlož v bok můj a nebuď nevěřící ale věřící.“ Odpověděl Jemu: „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan 20, 27- 28).
Památka nejdražší Krve Pána Ježíše. V pátek po IV. neděli postní. V církevních hodinkách trojím čtením breviáře prvního nokturnu odůvodňuje a vysvětluje se dostatečně význam Nejdražší Krve Pána Ježíše čtením z 9. a 10. kapitoly listu svatého Pavla k Židům.
V pátek po V. neděli postní je svátek Panny Marie bolestné. Svatost Panny Marie je neodlučitelná od její lásky, s níž spolutrpěla se svým Synem.
(z větší části napsáno dle M. Kulda Církevní rok)