„Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali!“ Takto píše v evangeliu sv. Lukáš v 2,48. To, že Panna Maria klade sebe až za svatého Josefa je dáno její úctou k sv. Josefovi. Tato biblická úcta ukazuje, že je ctěn a nikoli pohrdán Bohem. Roku 1654 byl svatý Josef prohlášen spolupatronem Českých zemí. Následně se jméno Josef stalo nejčastějším mužským jménem v zemi. Baroko vynahrazuje dějinný dluh v úctě sv. Josefa. Osvícenectví ve jménu rozumu nepřineslo zdravé usměrnění barokních citů, ale ztrátu vzorů, jimiž jsou svatí. Josef II. zasahoval do církevního života způsoby, jež jsou opačné sv. Josefu, jehož jméno nesl. Slova evangelisty Matouše 1,19 “muž Josef byl spravedlivý” připomínají ctnost budující sociální harmonii. V roce 1903 Pius X. v encyklice E Supremi apostolatus napsal: “Touha po míru se dotýká vpravdě všech srdcí a není nikoho, kdo by vášnivě po něm nevolal. Avšak: Jestliže je opovrhováno Bohem, je nesmyslné hledat mír. Kde je totiž Bůh vzdálen, tam je dán výhost spravedlnosti; a po odstranění spravedlnosti se marně honíme za nadějí na mír!“ Toto je v souladu se slovy proroka Izaiáše 32,17: “Účinek spravedlnosti bude pokoj, a ovoce práva bude pokoj a bezpečí navěky.”

Svatá Terezie z Avily si zvolila svatého Josefa za hlavního patrona řádu. Píše: „Volím slavného svatého Josefa za otce svého, a poroučím se jemu ve všech věcech. Cokoli jsem kdy žádala od Boha na jeho přímluvu, vždycky jsem obdržela. Neznám žádného ctitele svatého Josefa, jenž by nebyl značně prospíval ctností. Jeho přímluva u Boha má do sebe zázračnou moc pro každého, kdo jej věrně vzývá.“

Svatý Klement Maria Hofbauer učil věřící vzývat svatého Josefa, ochránce umírajících: „Svatý Josefe, ty milý otče můj, strážce mocný, vždycky při mně stůj. Věrným já chci tobě dítkem být, v ochranu svou mocnou rač mne vzít. Před hříchem a hanbou vždy mne chraň, k nebi kroky mé řídit nepřestaň. Veď mne cestou pravé ctnosti šťastnou smrtí do věčnosti.“

Důvody a potřebu úcty ke svatému Josefovi vysvětluje sv. Bernardin Sienský v kázání: “U všech mimořádných milostí, které se dostanou kterékoli rozumné bytosti, platí obecně pravidlo: Kdykoli si Bůh ve své dobrotě vyvolí někoho k nějaké zvláštní milosti nebo k nějakému vznešenému stavu, daruje tomu člověku, jehož si vyvolil, všechna charismata, která potřebuje pro svůj úkol, a bohatě ho jimi ozdobí.To se plně projevilo také na svatém Josefu, považovaném za otce našeho Pána Ježíše Krista, pravém snoubenci královny světa a vládkyně andělů. Toho si věčný Otec vybral za věrného pěstouna a strážce svých největších pokladů, svého Syna a své Snoubenky. Tento úkol vykonával Josef s velkou svědomitostí. A proto mu patří slovo Páně: Služebníku dobrý a věrný, vejdi do radosti svého Pána.

A když uvážíme, jaký má Josef vztah k celé Kristově Církvi, což není člověkem vyvoleným a mimořádným? Vždyť skrze něho a pod jeho ochranou byl Kristus řádně a počestně uveden do světa. Jestliže je tedy celá Církev zavázaná Panně Marii, že skrze ni mohla přijmout Krista, pak hned po ní je zavázána obzvláštní vděčností a úctou také svatému Josefovi. On zajisté uzavírá Starý zákon, důstojnost patriarchů a proroků v něm došla zaslíbeného ovoce. Právě on jediný osobně dosáhl toho, co jim Boží dobrota zaslíbila. Jistěže není pochyb, že když mu Kristus na světě prokazoval přátelskou náklonnost, úctu a nejvyšší vážnost jako syn vlastnímu otci, ani v nebi mu ji určitě neodepřel, naopak spíš naplnil a dovršil.

Právem proto Pán dodává: Vejdi do radosti svého Pána. Takže ačkoli radost věčné blaženosti vstupuje do lidského srdce, přesto mu Pán raději říká: Vejdi do radosti, aby tím tajemně naznačil, že ta radost není jen uvnitř v jeho srdci, ale že ho ze všech stran obklopuje a pohlcuje, takže se do ní noří jako do bezedné propasti. Nuže pamatuj na nás, svatý Josefe, a zastaň se nás svou přímluvou u Pána, který byl pokládán za tvého syna. A nakloň nám milostivě také nejsvětější Pannu, svou snoubenku a matku toho, který s Otcem a Svatým Duchem žije a kraluje po věčné věky. Amen.”