Profesor B. Zlámal píše v Příručce českých církevních dějin: “Devatenácté století je jedním z řídkých období církevních dějin, v němž se nábožensko-mravní život farníků podařilo vypěstovat na téměř ideální stupeň. Kolem farního kostela se vytvořila činorodá jednota mysli, zářící příkladnými mravními a občanskými ctnosti jako byla zbožnost, svědomitost, pracovitost, moudrá rozvážnost, obětavost, soucitnost, veselí a družnost. Není divu, že v těchto hodnotách viděli kněží-buditelé záruku národní budoucnosti. Sousedé neměli před sebou tajnosti a poctivost vládla ve vesnici natolik, že nebylo potřebí zamykat před druhými dveře. Blíženská láska se projevovala nejlépe tehdy, když souseda postihlo nějaké neštěstí nebo nouze. Byla-li kdy farnost opravdovou křesťanskou rodinou, bylo to tehdy. Všichni ve vsi se také vzájemně oslovovali “strýčku”, “tetičko”, jako by tvořili velké příbuzenstvo. Tento souad vesnického a v převážné míře i městského života byl dílem Církve, jež měla plnou důvěru. Kněz byl samozřejmým vůdcem farníků a jeho mravní vážnost dodávala jeho slovům kouzelnou sílu.”

O tomto šťastné období svědčí architektura. Po pěti staletích v letech 1873-1929 došlo k novogotické dostavbě pražské katedrály. Ta se tak stala dominantou Hradčan a Prahy. Věž je vysoká 96,6 m. Lepší duchovní poměry na Moravě ukazuje kratší čas novogotické přestavby katedrál na Moravě. Katedrály v Olomouci v letech 1883-1892. K severní straně byla přistavěna kaple sv. Cyrila a Metoděje a na jižní straně presbytáře hlavní věž vysoká 100,65 m. Brněnská katedrála v novogotickém slohu má dvě věže vysoké 84 m z doby 1904-1909. Zdravé sebevědomí katolicismus projevené navenek v hlavních chrámech diecéze je neseno intenzívně prožívanou vírou.

Časopis Blahověst z roku 1881 píše v článku J.B. Podstránského hospodářům a hospodyním: “Vpravdě křesťanský hospodář a hospodyně první vstává z lože a poslední se na lože ubírá; ovšem dříve své ranní a večerní modlitby koná i dbá, aby všichni domácí se modlili. Možná-li, jest hospodář neb hospodyně každodenně mši sv. přítomen, neb alespoň jedno z dětí neb z čeledi do chrámu posílá. V neděli a ve svátek on a všichni svěřenci jeho kázání a mši sv. poslouchají, leč v pádu nemožnosti. Častěji v roce sv. svátosti přijímá, k čemuž i svých domácích nabádá. Před a po práci k Bohu mysl pozdvihuje a dobrý úmysl vzbuzuje. Vždy a všem dobrým příkladem předchází, aniž co zlého, nepočestného činiti dovoluje. Střeží se kdy lháti, pomlouvati a utrhati a netrpí toho ve své domácnosti. Bdí nad svými podřízenými, aby nečinili nikomu škody nebo se nedopouštěli nějaké nespravedlnosti. Chrání se hry, karbanu, pití, aniž svým trpí nějaké prostopášnosti a nezbednosti. V domě jeho neslyšet hádky a rozbroje, nýbrž panuje svornost a spokojenost. Vůbec křesťanský hospodář snaží se, aby ve všech věcech byl nalezen věrným hospodářem, dokonalým křesťanem.”

J. Dostál ve Vlastivědě moravské, Olomoucký okres roku 1935 vzpomíná na nedávnou minulost a proměnu k horšímu: “Rodina tvořila se služebnictvem jednu domácnost, řízenou hospodářem. Hospodář první vstával a poslední chodil spát, zařizoval a řídil práce polní, ale také sám s ostatními pracoval… Celá rodina i služebnictvo jídalo za jedním stolem stejné jídlo. Před jídlem (obědem nebo večeří) pomodlili se všichni stojíce…Předepsané církevní posty se zachovávaly ve starší době velmi přísně a provinění proti nim bylo veřejným míněním odsuzováno. V čas postní byl obecně zachován zvyk, že se hospodář s celou rodinou i čeládkou modlíval večer hlasitě bolestný růženec, při čemž předříkával. Zvyk ten mizí. Dokud hospodář s čeládkou a nádeníky pracoval, s nimiž totéž jídlo za jedním stolem jedl, s nimi se modlil, cítili se všichni členové domácnosti jako příslušníci jedné rodiny, proto nebylo nenávisti mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. To se změnilo teprve ve století dvacátém. Tu začíná třídní boj.”

Politické projekty 20. století a počátku 21. století potvrzují pravdu: “Bez Božího požehnání marné lidské namáhání.” 19. století u nás je obdobím kdy lidské namáhání stálo o Boží požehnání. Z této zkušenosti je zřejmé, co k dobrému povede anebo k ničemu dobrému nepovede.