Přibývá špatně vychovaných lidí. Podílí se na tom i zanedbaná křesťanská výchova. K nápravě slouží i knížka Křesťanské vychování v rodině od Metoděje Kuldy. Vydavatel: Beneš Metoděj Kulda kníž. arc. vikář, okresní školdozorce, farář Chlumský. V Praze 1868. Nákladem vlastním. Autor se snažil udělat co jde a co nejvíce. Obsah: 1. Rodičové, vychovávejte dítky své něžně! 2. Rodičové, vychovávejte dítky své obětavě! 3. Rodičové, vychovávejte dítky své prozřetelně! 4. Rodičové, nemějte mazánka! 5. Rodičové, vychovávejte dítky své opatrně ! 6. Rodičové vychovávejte dítky své s oddaností do vůle Boží ! 7. Rodičově, vyučujte dítky své ve svatém náboženství! 8. Rodičové, bděte! 9. Rodičové, kárejte!

První kapitola začíná citátem z Komenského Didaktiky: „Život vezdejší není než příprava. Příprava člověka náleží v nabývání moudrosti, ctnosti a pobožnosti.” Shledění a rozmluva ve vězení úřadu policejního. Policejní sluha. „Tady se těšte druh s druhem, vy mladí kvítkové z čertových luhů!” Při tom Frantu v noci lapeného k Vávrovi již uvězněnému strčil a dveře železné za nimi uzamknul. Oba vězňové teprve za ranního šera na tvrdém lůžku podívali se sobě do očí. Vávra. Sním-li nebo je to skutečná pravda? Co vidím? Frantíku, soudruhu mých školních let! Kdepak jsme se zde spolu octnuli? Jsi-li pak ty to? Znáš-li pak Vávru, kamaráda svého? Franta. Kterak bych tě neznal? Vždyť jsme oba dva panu učiteli ve škole nic dobrého nedělávali, a proto jsme tam u něho nejednou spolu jídávali papírové knedlíky! Vávra. Víš-li, jak jsi jednou o polednách do pece zalezl, načernil si tam tváře a vsadil rendlík na hlavu. Potom jsi vylezl z kuchyňky do světnice školní, a ti ubozí, co tam byli z vesnic přes poledne, mohli dostat psotník. Pan učitel vylítl od jídla - to byl rámus! Franta. Inu ovšem, brachu! Ale na zlém místě sešli jsme se! Mne to už mrzí, že takové lajdácké živobytí vedu. Nemohu si však pomoci, proto že jsem k tomu již od mladosti doma veden byl. Chceš-li, vypovím ti, jak mne rodičové vycho­vali. Vávra. Povídej, potom i já vyložím tobě, jaký základ položen byl v rodině k mé zpustlosti. Franta. Když přemýšlím o svém živobytí a nazpět se ohlížím po své mladosti, živě připomínám sobě, kterak otec náš s námi nakládal. Bylo nás několik, ale po celý rok nezakusili jsme žádný od otce svého ani té nejmenší lásky. Matku jsme brzo ztratili, a macecha byla macechou. Nikdy jsme neodpočívali na srdci dobrého otce a dobré matky. Z těch něžných jmen, která jen láska otcovská a mateřská vymyslit může, neslyšeli jsme ani slabiky. Byli jsme jako cizinci v kruhu rodiny, jako sirotci, jenž otce svého a matky své nepoznali. Vychovatelský způsob našeho otce byl pouštět na nás strach, nejvíce pak na mne. Kdykoliv se na nás podíval, pokaždé viděli jsme čelo zamračené. Já byl hoch čilý a někdy jsem mu řekl: „Ale tatínku, vy chcete, bychom již byli jako lidé dospělí, to nemůže býti, vždyť vy jste zajisté takovým nebyl, jakými nás chcete míti, když jste byl dítětem.“ Ale hned zahřměl jeho strašný hlas: „Tichol Ani muk!“ Když jsme se k němu přívětivě tulili s dítěcí upřímnosti, ani si nás nevšiml, jako by byl mrtvý a necitelný pařez. Obyčejně odstrkoval a zaháněl nás od sebe, jako dotěrné psíky. Když mu přišly vrtochy, neměl-li na tabák, neměl-li na bílou, hned jsme to my ubožátka pocítili. Jak jsme co vyvedli ve své dětské dovádivosti, tu netrestal nás s láskou, ale s tvrdostí a zuřivostí. Co popadl, to popadl a tim tloukl, div nám outlé kosti nezpřerážel. Trest takový sprovázel hrozným proklínánim a nadávánim, až se nám vlasy na hlavě ježily, a my tiše prosili Boha, aby se to nesplnilo, co na nás táta svolával. Říkával, že má při tom dobrý úmysl, že prý chce tou přísnosti docílit, bychom byli hodní. Prý nám chce vštípit úctu a bázeň. A to se mu podařilo, ale jak! My jsme se ho báli, ale nemilovali jsme ho. My jsme se před ním přetvařovali, ale nikdy jsme se nelepšili. On se domníval, že z nás budou děti hodné, ale my jsme byli pokrytci. Nejšťastnější jsme byli, kdykoliv se otec vyklidil někam z domu, anebo kdykoli jsme byli od něho vzdáleni. Nejneštastnější byli jsme, kdykoliv jsme musili být v jeho společnosti. Já jsem si vždy jen přál: „Kéž by jen ten náš tatínek natáhl šupáky, aby to nesnesitelné otroctví přestalo!“ Rodičové v srdci mém lásku neprobudili, a proto jsem ani k nim lásky neměl. Když jsem později přišel k cizím lidem, nikde jsem nemohl vydržet, všude jsem něco vyvedl, ke každému byl jsem nevlídný, jako lajdák začal jsem celý otrhaný po světě se toulati, všude jsem rvačky sváděl, a při takové šarvátce dnes v noci na ulici mne lapli, a tak dostal jsem se do této prožluklé šatlavy. Již napřed cítím ten výprask, který odtud odnesu. Snad bych nebyl na takové cesty přišel, kdyby mě byli rodičové laskavě vychovávali.

A kterak ty, kamaráde, přišel jsi do mé společnosti? Vávra. Milý Frantíkul Pokud paměť má sahá, musím vyznat, že jsem byl pokažen hned doma, jako ty, ale zrovna opačným způsobem. Mne rodičové jen neustále chválili, všemu, co jsem dělal, obdivovali se. Když jsem něco zlého vyvedl, když jsem něco chytře ukradl, něco mlsal, nebo se dobře vylhal ještě mi to pochválili. Jiným lidem to vypravovali: „To je obratný, chytrý hoch! Z toho bude něco kloudného! Ten nezůstane odpověď dlužen!“ Když na mne přišel někdo žalovat, toho jmenovali pomlouvačem, který jen navádí. Já jsem brzy poznal, že mám rodiče své v kapse, a hned jsem toho začal zneužívat. Dělal jsem, co jsem chtěl, neboť jsem věděl, že proti mně nikdo nic nevyžaluje a víry nedojde. A kdyby i vina má patrná byla, že jsou rodičové příliš slabí, než aby mne potrestali. Byl jsem s nimi jako kamarád. Matce říkal jsem přezdívky, otcovi dával jsem nejedno jméno, při kterém jsem zapomínal, čím otec mi je, a čím já mu být mám. Dorostl jsem na ně v mistra. Neposlouchal jsem je, ba naopak poroučel jsem jim. Když pak někdy přece jim toho již bylo mnoho, a začali užívat své pravomoci, tu měl jsem také již svůj plán nachystaný. Přestal jsem jim lichotit, dobře věda, že toho nesnesou. Když mne chtěli trestat, hrozil jsem, že jim uteču, že skočím do vody, neboť jsem věděl, že se o mne budou bát, že beze mne neobstojí, že mne budou hledat. Byl jsem přesvědčen, že ubozí slepě na mně visí, očí svých k mým rozpustilostem zamhuřují, a proto jsem neváhal zneužívat slepé jejich lásky, nepochybně věda, že pro mne není žádné metly a žádného trestu. Tak jsem se kazil víc a více, až mi rodičové umřeli. Nebyv uvyklý práci počal jsem se potloukat světem a živit žebráním. Procházeje se dnes v noci po ulicích tohoto města, co člověk podezřelý byl jsem zatčen a nyní octnul jsem se zde v nuceném chládku.”
Rodičové! Milujte dítky své, aby sice lásku vaši cítily, ale nikdy nezpozorovaly, že jich slepě a nerozumně milujete. Nechte prosvítat tolik lásky, aby se v nich probudila láska vzájemná, ale opanujte každou slabost, která by byla na újmu vážnosti vaší. Buďte tolik přísní, pokud třeba, aby vás dítky ctily, aniž by se před vámi otrocky chvěly. Užívejte tolik důvěrnosti, aby dítky k vám zas byly důvěrny, ale netrpte, aby k vám byly opovážlivé, smělé a drzé. Děti musejí poznat, že jsou rodičům příliš drahé, než aby na ně zbůhdarma něco připustili, ale zas také že nejsou do nich tak zaslepeni, aby se domnívali, že dítky jejich jsou bez všeliké viny. Musejí se přesvědčit, jaké je jejich chování, a tak že bude s nimi nakládání. Jsou-li děti hodné, že rodičové jsou k nim náchylní. Jsou-li zlé, že musejí k nim být přísní. Vychovávejte dítky své něžností od Boha vám do srdce vštípenou, rovněž tak vzdáleni jsouce ukrutné přísnosti, jako slabošského mazání a mazlení. Odnímáte-li dítkám srdce svého příliš, nebudou vás milovati a je-li však láska vaše přílišná a nemoudrá, budou vámi pohrdati. Zůstaňte vždy v prostředku mezi těmito krajnostmi.

Z kapitoly 2. Rodičové, vychovávejte dítky své obětavě! “Buďte pamětlivi povinností svých, vychovávejte, milujte dítky své obětavě, ale vystříhejte se z jedné strany špinavé lakotnosti, z druhé strany marnotratného vyhazování peněz na ně.”
Z kapitoly 3. Rodičové, vychovávejte dítky své prozřetelně! “Následujte radu Ducha Svatého, který napomíná, „abyste se nevydávali v ruce dítek vašich; nedávejte jim toho, co ještě sami potřebujete; nevydávejte se v nutnost, abyste k nim o pomoc a podporu jíti museli; lépe aby ony potřebovaly vás, než vy jich.“ Sirach 33, 20—23. Kolik zločinů touto prozřetelností uspoříte jim, kolik starostí a bolesti sobě!

Z kapitoly 4. Rodičové nemějte mazánka I kniha Mojžíšova 37,4: “Když jeho bratři viděli, že ho otec miluje víc než ostatní bratry, nenáviděli ho a nechtěli s ním ani laskavě promluvit.” Jak pak, kdybyste jedenkráte upadli do bídy a nouze, a byli byste nuceni hledati pomoci u dítek svých — kam se octnete? Půjdete-li k svému mazánkovi? U dítěte pokaženého darmo budete pomoci hledati.
Z kapitoly 5. Rodičové, vychovávejte dítky své opatrně! “Svatá Církev se i v tom ohledu stará o blaho dítek vašich. Radí, aby rodičové, domlouvajíce se mezi sebou o vychovávání dítek svých, činili to mezi čtyřma očima. Vy můžete někdy rozličného náhledu býti, a i to může k dobrému konci vésti, ale dítě vaše nesmí o tom vědět, co vy si o něm povídáte. To by mu vrtalo v hlavě, a ono by se stalo soudcem vaším, který by přikládal srdce a dával za pravdu vždy jen tomu, kdo by se přidal k jeho straně. Ostatně vám musím říci, že Církev svatá ve své mateřské péči v dřívějších stoletích i na sněmech rodičům pravidla opatrnosti ustanovila, aby rodičové velice opatrni byli při volbě těch osob, jimž dítky své svěřují. Z toho poznejte, že Církev je skutečně pečlivou matkou, která se stará o tělo i o duši dítek svých.”

Z kapitoly 6. Vychovávejte dítky s oddaností do vůle Boží! „Vezmi svého jednorozeného a obětuj mi ho.“ I. Moji. 22, 2. Vychovatelské pravidlo křestanských rodičů je: „Milujte dítky své s úplnou odevzdaností do vůle Boží, ať vám popřeje Bůh rodiny četné, nebo odejme vám všecky dítky vaše.“
Z kapitoly 7. Rodičově, vyučujte dítky své ve svatém náboženství! “Vyučuj syna svého, a občerství tě a způsobí rozkoš duši tvé“ Přísl. 29, 17. Že se rodičové za našich časů velice starávají o tělo dítek svých, upříti se nedá. Ale milí rodičové, copak dítky vaše mají jen tělo? Zda-li nemají i duši? Jakkoli drahé jest vám jejich tělo, jakmile duše ho opustí, nezbývá nic jiného, než abyste ho pochovali. “ Mnozí rodičové mají dítky zdravé, krásné a bohaté, a přece jsou s nimi nešťastni. Proč? Proto, že se dítkám těm nedostává všech žádoucích vlastností ducha a srdce. Proto na vychování dítek všecko záleží. Není zde místa na rozbírání toho, proč mládež a vůbec lid tohoto věku tak zkaženi jsou; patrno, že tomu tak je. Kterak to napraviti ? Moudrost tohoto světa začíná od zadního konce. Církev pak volá: „Začátek moudrosti je bázeň Boží!“ Moci a zákony mdlé jsou bez mravnosti a ctnosti; mravnost a ctnost zrozuje se jedině v náboženství zjeveném, v křesťanství, v Církvi. Proto, rodičové, vyučujte dítky 1) slovem, 2)příkladem v náboženství katolickém.”

Z kapitoly 8. Rodičové bděte! „Hle, otec a já hledali jsme Tebe s bolestí. Luk. 2, 18. Pohledte na mládež věku našeho, jak jest zkažená! Rodičové, při pohledu na tolik mladistvých obětí v městech i na venkově zdali nepoznáváte že je to horší divadlo, nežli když Herodes dal vražditi neviňátka Betlémská? Vy se omlouváte říkajíce: „Kdo za to může, když časově jsou tak zlí?“ Ano, časové jsou zlí, ale kde jich zlými učinil? Rodičově, nikoliv na časy neuvalujte vinu — vina padá na vás! Zkaženost lidí, zvláště vaše trestuhodná nedbalost jest původkyní zloby časové. „A co mám tedy činiti?“ ptáte se vy, a já odpovídám:„Bděte!“”
Z kapitoly 9. Rodičové, kárejte! „Kdo šetří metly. nenávidí syna svého; ale kdo ho miluje, v čas jej tresce.“ Přísloví 13, 24.
„Neodjimej od pa­cholíka kázně; nebo budeš-li ho mrskat metlou, neumře; ty je metlou mrskati budeš, a duši jeho z pekla vysvobodíš.“ Přísl. 23, 13. 14. Ať dítky ucítí, čeho se od vás obávati mají, pakli zapomenou na úctu vám povinnou, avšak ať uprostřed těch postrachů znamenají, že jich tresce otec, matka nikoli ze zloby, ale z lásky a z povinnosti. Vy se snad chvějete, slabí rodičové, a pravíte: „Oh, ja nemohu ublížit dítěti svému, nemohu vidět, aby plakalo. To protiví se mé povaze!“ Milí rodičové, Bůh sám, který nás miluje více, než kterýkoliv otec, kterákoliv matka milovat může děti své, zdali nás, když toho zasluhujeme, netresce výčitkami svědomí? Nesesílá-li na nás nemoci a svízele, nekárá-li nás ranami nejcitelnějšími proto, aby nás uchránil záhuby věčné? Nuže, podle toho vzoru spojujte vy něžnost s přísnosti.”