Zbraslavská kronika patří spolu s Kosmovou Kronikou českou k nejskvělejším příkladům českého středověkého kronikářství a literatury. Je seriózním historickým pramenem. Autoři jsou zbraslavští opati cisterciáků Ota Durynský a Petr Žitavský. Takto píší o Moravě a Ivančicích:
Kapitola 71 k roku 1304: “Mezitím vévoda Rakouský s Uhry, Bulhary a pohany, provázen jsa ukrutností, Moravou se dral dravce, kde zůstavil kruté stopy své statečnosti a vítězství, po staletí neslýchané. Neboť okolo čtyř tisíc lidi různého pohlaví mečem a ohněm zhubil, také zástupy panen i pani a ostatních žen bídně za hranice zemské od onoho hrozného vojska pohanského byly vyvedeny. Toto zlo posad zvěstuje požár kostela v Ivančicích, v němž tak veliké množství lidi zahynulo, že tekutá mastnota tučnosti, vytékající z mrtvol lidských, způsobila opodál veliký proud. Neboť žádné nevinnosti ani věku neodpustila tato nelidská a nesmírná ukrutnost, ale k chvále a slávě připisovala veškero bezpráví; také hlavy nemluvňat nabodávány byly na kopí, a tělíčka jejich k sedlům přivázaná smutný pohled poskytovala svým matkám; a abych přemnoho věcí málo slovy uzavřel: ono vojsko pohanské a ničemné žádného zla nenechalo nedotčené.”
Kapitola 111 Zbraslavské kroniky:
Léta Páně 1322, na potvrzení svaté křesťanské víry, jak ve svátostí svého nejsvětějšího těla, sám Ježíš Kristus, jednorozený syn Boží, náš spasitel je přítomen, milostivě učinil následující zázrak. Neboť když v končinách Moravy, ve městě, které se dosud jmenuje Ivančice, před svátkem Velikonočním, v den Velkého pátku, ke svatému přijímání těla a krve Kristovy, jak obvykle, velké množství věřící se shromáždilo v kostele, vzhledem k rostoucímu počtu lidu nebylo dost místa pro zástup, který chtěl být přítomen, používali se hostie, která byly posvěceny předchozího dne při Večeři Páně i na další den pro věřící. Stalo se podle zbožného a církevního zvyku, že kněz, kterému se říkalo církevní vikář, rozdělil nějaké hostie na menší kousky, aby tak mohl být životodárný pokrm pro tolik lidí k zbožné potěše a nasycení hladové duše. Nakonec mezi těmi mnoha, kteří zbožně přijali tento chléb z kněžské ruky, přistoupil jeden muž, syn nedůvěry a malé víry, který vzal od kněze malou část Pánova těla. Jeho ústa najednou v srdci mlčela a v duchu nevěřícně promluvila a zamumlala: Co nebo kolik jsi dostal? Jak velký užitek uvažovat a jaká účinnost ve vás může být z tak malé části? Určitě málo nebo žádné! Kéž bych dnes nepřišel k oltáři! jistě by mi udělalo stejně dobře, kdybych se zdržel přijímání úplně, jako kdybych dostal tak malou část. Při těchto a podobných věcech, které se v něm zvráceně točí s různými rouhačskými myšlenkami, s rozhořčením a nedůvěrou, najednou začala sama svatá hostie, na jejíž malé množství ten ubohý muž, neznalý božských tajemství podle svého pojetí už dříve nevěřil, začala růst a zvětšovat se v ústech samotného příjemce. Tak mu naplnila ústa a nedovolila, aby jeho rozevřená ústa byla uzavřena pro nečekanou velikost. Jistě proto dělá takové věci ten, který je tělesně skrytý pod svátostí, která není ani menší v nejmenším, ani větší ve velkém. A ačkoli toto nové zvýšené množství chtěl pozřít s kousnutím zubů, nemohl je spolknout na svědectví své nevěry. Ten muž stál a třásl se, bál se o krk, sám si uvědomoval, co se s ním v tichosti děje, odkud pochází samotná svátost Pánova těla, kterou pro svou nedůvěru v útěchu své duše nebyl hoden přijmout. V nouze a strachu ze smrti přiložil si ruku k ústům a s námahou a bolestí dokázal obětovanou hostii vyjmout ten, který předtím byl v naprostému opovržení pro její malost. A protože kvůli strašnému požáru, který způsobili Kumáni, měl kostel ve zdech stále mnoho prasklin a puklin, tento muž, úzkostlivě přimknutý k jedné ze zdí kostela, položil Pánovo tělo tak hluboko, jak mohl do jedné z puklin ve zdi, co nejtajněji. Poté, co odešli domů, se muž vrátil, zcela zmatený sám v sobě a v hořkosti své duše si vzpomínal na vše, co se mu toho dne tak podivuhodně přihodilo. Brzy, když ho navštívila Boží milost, byl z celého srdce pokárán. S výčitkami kajícího svědomím proléval hojné slzy. V bolestech vstal, utíká ke svému zpovědníkovi, jemuž, jak se mu stalo z rozkazu, věc vysvětluje. Zpovědník, který slyšel kajícníkova slova, velice soucítil s jeho sténáním a vedl sám provinilce, aby ukázal mu také místo, kde bylo bez úcty přijato Pánovo tělo. Sám se s úctou snažil odtud vyjmout onu spásnou hostii. Zvláštní věc: když kněz poprvé vytáhl ruku ze spáry ve zdi, konečky jeho prstů, kterými se dotkl hostie ve spáře zdi, se zjevně objevily krvavé od čerstvé krve. Kněz je ohromen, strach se mísí s údivem, ale opět po druhé vkládá třesoucí ruku do trhliny. Když však kněz vyňal svatou hostii z úkrytu zdi na světlo, okamžitě z různých částí téže hostie, jako z žil lidského těla, začala vytékat hojně krev, takže jen prsty kněze, ale i zeď a země byly z jedné strany potříštěny. Spatřiv tento úžasný zázrak kněz vzkřikl a modlil se; úpěl i bál se laik a na tak velikou podívanou, která nikterak nemohla býti utajena, přiběhli tam veškeří lidé, bijící se v prsa svá, když to viděli; mnozí pak zpěvy a vyznáním velebili Hospodina, jenž tak velké věci učinil ve chrámu jejich, jenž i ráčil tak v onen den svého spasitelného utrpení památku tak podivuhodně obnoviti.
Na stejné téma.
A ctihodná paní Gisela v Kristu, abatyše z Oslavan, jejíž klášter je velmi blízko toho města, když se doslechla, že se tam zázrak stal tak slavný, vzala s sebou několik svých dcer, které byly nejzbožnější z téhož kláštera, a přišla tam. Zjevně viděli skutečnou a krvavou hostii a uctivě ji uctívali. Jedné z nich přede všemi jejími družkami hojněší od Boha dána jest milost viděti božské ono tajemství. Neboť ten vpravdě, jenž pod viditelnou onou svátostí neviditelně byl skryt, činící znamení na nebi i na zemi, náhle otevřel zrak srdce oné jeptišky a duši její osvítil tak znamenitým světlem poznání a úcty, že viděla v světle onom světlo, jehož ostatní, kdož byli přítomní, neviděli; ba při onom vidění podivném tak hojnou rosou požehnání Božího v duchu byla oblažena tato dívka Kristova, že hned zdržeti se nemohla, aby potoky slz, známky onoho pramene, který uvnitř byl propukl, přehojně z očí hlavy zevně bez ustání nevytékaly. Byvši pak tázána, proč aspoň někdy neustává od tak nemírných slz, odpovědla: Boha, Spasitele a ženicha svého, spatřila jsem v těle svém jakkoli nehodném, způsobem zajisté zázračným, nikoli po způsobu obvyklém, ale pod způsobou a tvářností, jak se zalíbilo jemu, jenž se mně chtěl ukázati, a již postačuje mně moje tajemství. Potom bez ustání v trvalém pláči tato následovnice beránka Božího šla a plakala, rozsévajíc símě své, a následujícího dne jedenáctého, co byla rozsévala v slzách, sklízejíc v radosti, odcházejíc z tohoto života šťastně v Pánu zesnula.
Také o stejném zázraku.
Tehdy, o svátku Nanebevstoupení Páně, vznešená paní Eliškaa, královna česká a polská, na blaženou památku pána Václava, krále toho království, dcery prvního zakladatele Zbraslavského kláštera, přijíždějící do končin Moravy, vše, co se kolem té spasitelné hostie slavně dělo, uslyšela z pravdivého vypravování paní abatyše v Oslavanech a od několika jiných lidí věrohodných, kteří při tom, co se bylo přihodilo, přítomni byli; protež ze vrozené sobě zbožnosti nábožnou touhou hned počala velmi planouti, aby spatřiti mohla tak spasitelnou a podivuhodnou svátost. Řízením Božím tedy vybravši si hodinu příhodného času do města onoho přišla, kde, jak sám původce svátostí tomu chtěl, k mnohému naléhání prvotných proseb od lidu, nad přítomností tak veliké královny jásajícího, tehdy darem obdržela, co dřive alespoň viděti a pokorně se tomu pokloniti sobě žádala. Jak velikými pak nesmírnými radostmi duch slavné královny uvnitř jásal nad dobrodiním tak velikého daru, to radostným jásotem zřejmě i navenek ústy a skutkem zjevila, a kdo viděl, vydává svědectví o tom. Neboť se ctihodným v Kristu otcem panem Konrádem, prvním opatem Zbraslavským, já sluha jeho byl jsem tehdy přítomen a mně královna co nejoddaněji svěřila onen poklad předrahocenný s úpravnou monstranci opatrovati a donésti na Zbraslav.
Ó nejposvátnější tělo našeho Pána Ježíše Krista, živ mě a pomáhej mi v posledních dnech mého života. Amen.
Kriste, tvůj chléb, se kterým se nám tajně dáváš,Buď hoden, mocný králi, nakrmit mě v době smrti.
Latinsky: Capitulum CXI.
De quodam pulchro miraculo, quod accidit circa corpus Christi sub sacramento.
Anno Domini MCCCXIIo ad corroboracionem sancte christiane fidei sub sacramento sui sacrosancti corporis ipse Jesus Christus, unigenitus Dei filius, salvator noster, clementer dignatus est subsequens miraculum operari. Cum enim in partibus Morauie in oppido, quod usque hodie Ybanicz dicitur, ante festum Pasche in ipso die Parasceues ad sanctam communionem corporis et sanguinis Christi secundum consuetudinem in ecclesia copiosa turba fidelium convenisset, ecce super excrescente numero populi communicare eodem die cupientis ipsi multitudini sufficere non poterant hostie integre, que pridie hoc est in Cena Domini consecrate fuerant et ad diem sequentem Parasceues pro communione populi reservate. Unde sicut iam pia et ecclesie consuetudo obtinuit, factum est, quod sacerdos, dicte ecclesie vicarius, plures hostias per particulas diminutas frustatim divideret, ut sic cibi vitalis alimonia tante plebis tam devote letificaret esurientes animas et cibaret. Novissime pluribus illum panem celicum sub specie tantum modice particule contentum ab altari de manu sacerdotis devote suscipientibus accessit vir unus, filius diffidencie et modice fidei, qui exiguam Dominici corporis partem a sacerdote in os suscipiens corde statim tacitus et mente incredulus loquebatur cum murmure: Quid aut quantum accepisti? quante putas virtutis aut qualis efficacie tam exilis porciuncula in te esse poterit? Certe modice aut nullius! Utinam hodie ad altare non venissem! tantum utique michi valuisset omnino a communione abstinuisse, quantum tam exiguam particulam recepisse. Sed hec et similia illo intra se perverse variis blasphemis cogitacionibus cum indignacione et diffidencia revolvente subito ipsa hostia sancta, de cuius modica quantitate ille homo miser, misteriorum divinorum nescius, iam paulo ante causabatur, tantum excrescere et augeri sensibiliter in ipsius suscipientis cepit ore, ut buccas illius impleret utrasque et hyans os claudi inopinata magnitudo non permitteret, eo utique operante talia, qui corporaliter sub sacramento latuit, qui nec minor est in minimo, nec maior est in magno. Et licet nova illa aucta quantitas illius hominis dencium morsibus tereretur, nequaquam tamen potuit ab eodem incredulo deglutiri. Stat homo ille tremens, iugulari timens, solus sibi conscius, quid secum tacite ageretur, unde ipsum sacramentum Dominici corporis, quod propter suam diffidenciam ad sue solacium anime indignus fuerat suscipere, necessitatem paciens, mortem metuens, manum in os mittens vix cum labore et dolore extrahere potuit hostie sacrate particulam, quam iam antea propter sui brevitatem omnino duxerat contempnendam. Et quia propter lamentabile incendium, quod per Vngaros, factum fuerat, eadem ecclesia in suis muris adhuc habuit rimulas plurimas et fissuras, ad unum ecclesie parietem ille homo totus anxius se applicans in una muri fissura corpus Dominicum, quanto profundius potuit, secretissime collocavit. Quibus peractis ad domum suam, satis in se ipso homo confusus ille reversus, in amaritudine anime sue recogitans omnia, que sibi illo die tam mirabiliter contigissent, mox divina ipsum visitante gracia, acriter remordente consciencia ex toto corde compungitur, fundit ubertim lacrimas, surgit cum dolore, ad suum confessorem currit, cui, ut sibi per ordinem evenerat, rem exponit. Confessor confitentis verba audiens, gemitibus eius compaciens vehementer, homine reo ipsum ducente, ostendente quoque sibi locum, in quo corpus Domini irreverenter absconsum fuerat, cum reverencia ipse conatus est inde excipere illam hostiam salutarem. Mira res, cum prima vice presbiter manum immissam de rimula muri extraheret, ex recenti sanguine extremitas digitorum, quibus illam hostiam in antro muri tetigerat, evidenter apparuit cruentata. Stupet presbiter, accedit timor stupori, vice tamen altera tremulam manum mittit ad rimam. Cum vero hostiam sanctam de latibulo muri produxisset ad lucem presbiter, statim ex diversis partibus eiusdem hostie veluti ex venis humani corporis sanguis copiosus cepit effluere adeo, quod non solum sacerdotis digiti, verum eciam quoque et murus in parte aspergeretur et terra. Hoc stupendo viso miraculo exclamat sacerdos et orat; plorat laycus et timet, et ad tam grande spectaculum, quod latere nequaquam potuit, occurrunt illuc populi universi percucientes pectora sua hec videntes; plurimi vero in hympnis et confessionibus benedicebant Dominum, qui tam magna fecit in ipsorum ecclesia, qui et sic dignatus fuerat illo die sue salutifere passionis memoriam tam mirifice renovare.
De eadem materia.
Venerabilis autem in Christo domina Gisela, abbatissa in Ossla, quod monasterium valde illi oppido est vicinum, tam celebre factum esse miraculum audiens, assumptis sibi filiabus suis pluribus, eiusdem monasterii sanctimonialibus, illuc venit. Quibus rem gestam et cruentatam hostiam evidenter cernentibus et adorantibus reverenter, uni ipsarum pre ceteris suis consodalibus videndi illud divinum misterium largior a Deo gracia data fuit. Ipse enim, qui sub illo sacramento visibili invisibiliter latuit, faciens prodigia in celo et in terra, subito illius sanctimonialis cordis oculos aperuit et ipsius animam tam excellenti cognicionis et consolacionis lumine illustravit, ita quod vidit in lumine illo lumen, quod ceteri, qui aderant, non videbant; immo in illa visione mirabili tanto divine benediccionis rore irrigata fuit in spiritu, quod se amodo nequaquam eadem ancilla Christi continere poterat, quin rivi lacrimarum illius fontis, qui interius eruperant, indices largissime de oculis capitis exterius effluerent incessanter. Cur autem saltem aliquando non cessaret a tam immoderatis lacrimis, interrogata respondit: Deum salvatorem et sponsum meum vidi in carne mea licet immerita, modo quidem mirabili, non more communi, sed specie et facie, sicut placuit ei, qui ostendere voluit se michi, et iam sufficit michi, secretum meum michi. Post hoc sine intermissione continuatis fletibus eadem divini agni pedissequa ibat et flebat, mittens semina sua et sequenti die undecimo, que seminaverat in lacrimis, metens in gaudio, ex hac vita transiens feliciter in Domino requievit.
Item de eodem miraculo.
In illo tempore circa festum Ascensionis Domini illustris domina Elizabeth, regina Bohemie et Polonie, felicis recordacionis domini Wenceslai, eorundem regnorum regis, Aule Regie fundatoris primi, filia, ad partes Morauie veniens omnia, que circa illam hostiam salutarem facta gloriose fuerant, ex relacione veridica domine abbatisse de Ossla et a pluribus aliis fide dignis, que hiis, que acciderant, presentes fuerunt, audivit, unde ex ingenita sibi devocione piis ardenter mox estuare cepit desideriis, ut illud tam salutiferum videre posset et mirabile sacramentum. Disponente igitur Domino opportuni temporis hora captata ad oppidum illud venit, ubi, ut sacramentorum ipse autor voluit, multa primariarum precum instancia a populo de tante regine presencia exultante tunc datum obtinuit, quod prius duntaxat videre et adorare humiliter affectabat. Quantis autem excessivis gaudiis regine inclite super tanti doni beneficio intus exultaverit spiritus, hoc per exultacionis tripudium lucide exterius ore et opere declaravit, et qui vidit, testimonium perhibet de hiis. Quia cum venerabili in Christo patre domino Conrado, primo abbate Aule Regie, ego, ipsius servitor, tunc affui et michi illum thesaurum preciosissimum cum decenti monstrancia custodiendum et in Aulam Regiam deferendum regina devotissime recommisit. O tu sacratissimum corpus Domini nostri Jesu Christi, me ciba et adiuva in extremis vite mee. Amen.
Pane tuo Christe, quo clam nobis tribuis te,
Digne, rex fortis, me pascas tempore mortis.
https://www.farnostivancice.cz/historie-farniho-kostela/
Eucharistický zázrak v Ivančicích potvrzuje nesprávnost požadavku husitů přijímat pod obojí ke spáse. I menší část hostie ke spáse dostačuje. To, že tato relikvie již není je nejspíše plod husitských válek.