Zbraslavská kronika patří spolu s Kosmovou Kronikou českou k nejskvělejším příkladům českého středověkého kronikářství a literatury. Je seriózním historickým pramenem. Autoři jsou zbraslavští opati cisterciáků Ota Durynský a Petr Žitavský. Takto píší o Moravě a Ivančicích:

“V roce 1304 při tažení římského krále a rakouského vévody Albrechta I. Habsburského, podporovaného na Moravě vojskem uherského krále Karla Roberta z Anjou, proti českému králi Václavu II, docházelo k vypalování a plenění vesnic, především asijskými bojovníky ve službách uherského vojska - Kumány. K tragické události došlo toho roku i v Ivančicích, kdy byl vypálen ještě nedostavěný kostel i s obyvateli Ivančic, kteří byli v kostele ukryti.”

“Obrovskou pozornost okolí vzbudil eucharistický zázrak v ivančickém kostele. Na Velký pátek 24. března 1312 lámal při bohoslužbě sloužící vikář hostie na několik dílů, aby mohl uspokojit všechny shromážděné věřící. Jeden z přijímajících však v duchu zapochyboval o svátostných účincích takto rozlámané hostie. Tělo Páně mu však vzápětí počalo nabývat v ústech takového objemu, že je musel tajně vyjmout z úst a uložit do trhliny ve zdi způsobené před osmi lety kumánským požárem. Když později zpovědník, kterému se onen člověk s celou věcí svěřil, vyndal hostii ze zdi, začala silně krvácet. Zázrak přilákal velké množství lidu a mezi sestrami, které přijely z oslavanského kláštera vedeny abatyší Giselou, vzbudil tajemný úkaz extázi a vidění. Pověst se donesla až do Prahy, ke královně Elišce Přemyslovně. Ta již 4. května 1312, osobně přijela do Ivančic, když doprovodila svého manžela Jana Lucemburského při jeho moravském tažení proti odbojné šlechtě. Královna získala zázračnou hostii od Ivančic jako dar a uložila ji ve zbraslavském klášteře. Tento výjev je také zachycen na obraze v Ivančickém kostele.”
https://www.farnostivancice.cz/historie-farniho-kostela/
Eucharistický zázrak v Ivančicích potvrzuje nesprávnost požadavku husitů přijímat pod obojí ke spáse. I menší část hostie ke spáse dostačuje.

Takto Zbraslavká kronika píše o hladomoru v Čechách v letech 1281–82 v kapitole XII.”
„V celém království nastal za těchto útrap nedostatek potravin. V zemi se rozmohl mor tak prudký, jaký žádný stařec nepamatoval. Když lidé neměli potravy, živili se rozličnými druhy bylin, aby vysíleni tísnivým hladem náhle nezahynuli, ale nikdy nemůže lidská přirozenost dlouho vydržet, živí-li se semeny a trávou. O neslýchaném soužení hladem svědčí i jedna matka, která zapomínajíc na mateřské city zabila nemluvně u svých prsou, aby nasycena jeho tělem mohla na chvilku prodloužit svůj bídný život. Většina lidí jedla mršiny koní a ostatních zvířat, ohryzující maso jako psi z kostí syrové a nesolené a tím rychleji hromadně umírali. Čím více byli souženi hladem, tím více se obraceli k nezvyklé stravě. Před očima synům hynou hladem rodiče, bezprostředně následujíc již zemřelé. Od zápachu mrtvol se kazí vzduch a ten, kdo snad mohl žít déle, nakažen smradlavým vzduchem náhle se zadusí. Bratr chystá pohřeb bratru a hned ho spěšně ve smrti následuje. Hřbitovy nestačí a pro pohřbívání jsou kopány velké jámy, do nichž neustále přivážejí na vozech mnoho mrtvol a shazují je tam. Stalo se, že byl jeden lékař domněle mrtvý vhozen do připravené jámy, tam nabyl trošku vědomí a po tři dny ohryzoval lidské maso, poté ho položivého vytáhli. Když tedy lidé schli strachem z hladu, část ztrápeného národa opustila rodnou půdu a přestěhovala se do okolních zemí, kde si vydělávala mezi neznámým lidem na životní potřeby způsobem, kterým dovedla.”

Takto je popisována nikoli pandemie, ale pouhá epidemie.