V dopisech sv. Františka Saleského sv. Františce Chantal je často zmiňována kniha Duchovní boj. V dopise 24.7. 1607 píše, jak tuto knihu nosí při sobě v kapse 18 let. 2.11. 1607 píše: “Chceme ale každý týden jednou konat zvláštní cvičení, chtít a milovat vůli Boží ještě silněji - ano, jdu ještě dál: něžněji a s větší láskou - a to nejen v snesitelných situacích, ale i v nesnesitelných. O tom něco najdete v knize Duchovní boj, který jsem Vám tak často doporučoval.” První životopisec sv. Františka Riviere píše o předsevzetí sv. Františka, že jednou za měsíc přečte Duchovní boj. Jednalo se o vydání s 33.kapitolami. První mělo 23. kapitol a poslední z roku 1608 66 kapitol. Až po smrti autora 1610 se objevuje jméno Scupoli. Scupoli žil 25 let jako laicizovaný kněz. Po smrti byl rehabilitován.

Papež Alexander VII. blahoslaveným prohlásil r. 1659 sv. Františka Saleského. Při té příležitosti generálnímu představenému theatinů Bonsomovi řekl: „Biskup ženevský čerpal svou zbožnost z knížky, „Duchovní boj“, složené od jednoho otce řádu theatinů.“ Biskup Camus na otázku, kdo je jeho duchovním vůdcem dostal odpověď sv. František S. vytažením knihy Duchovní boj a slovy: “Zde je, on mne od mého mládí, vedle Boha, vzdělával a poučoval ve cvičeních vnitřního života.” Celosvětově vydaných 500 vydání je i doporučením této knihy. Sv. Jan Bosko nazval kongregaci pečující o děti a mládež salesiány. Nejen pro salesiány je důležitý učitel Církve a to, co si cenil. Zakladatel salesiánů sv. Jan Bosko konal s chlapci každý měsíc přípravu na dobrou smrt.

Duchovní boj má kapitolu 62 s otázkou: “Jak se máme chystati k boji proti svým nepřátelům v hodince smrti?” Ačkoliv celý život náš vezdejší jest neustálým bojem, nic však méně bude poslední naše hodinka nejnebezpečnější, poněvadž kdo se nechá přemoci v tomto rozhodném okamžení, tomu nebude již více žádné naděje spásy. Abychom tedy nezahynuli v té hodince beze vší pomoci. hleďme se proti tomu zápasu ozbrojit nyní, když nám Bůh k tomu příležitost dává; neboť kdo bedlivě zápasí po celý život svůj, zvítězí i ve smrti; důvod toho je, že si zvykne odporovat řádně a v čas každému útoku, odrazí jej i naposledy a potře nepřátele své, ať jsou sebe zuřivější. Mimo to pamatujme častěji na smrt, a tak čím blíže nám bude, tím méně nás zastraší, i myslí budeme svobodnější a hotovější k boji. Světáci se takové upomínky štítí jakožto trudné a nepohodlné, aby jim nepřekážela v rozmarném používání rozkoší světských. Chtějí od sebe vzdálit zármutek, který by je po­jal, kdyby vzpomněli, že jednou budou muset opustit všecko to, co tak usilovně milují a čeho se téměř, jak říkáme, zuby nehty drží. Ale tak jejich žádostivost nic se neumenšuje, nýbrž tím více se denně vzmáhá. Tudíž pochází, že majíce vyjít z tohoto světa a spolu opustit vše, co jim bylo tak milo, nastane jim zármutek tím nesnesitelnější, čím více a déle žili v hojnosti a rozkoších. Avšak abychom se tím lépe připravili k tomuto přehroznému vykročení ze světa tohoto na věčnost, představme si někdy, jako bychom byli sami, beze vší pomoci a útěchy uprostřed smrtelných bolestí. Považme pozorně všecko to, co se posud řeklo a co by nám v posledním tažení největší zármutek působilo, a neopomeňme užít všeho, čím by možná bylo si ho zmírnit v tom posledním okamžení. Jest zajisté velmi důležitá a vážná věc připravit se co nejlépe k vykonání toho, co se má vykonat jenom jednou; pochybení v tom jest nenapravitelné — následek jeho věčnost nešťastná.”