Svatý Jan od Kříže po mnoha jiných to vyjadřuje skvěle v komentáři k Žid 1,12: „Když nám dal svého Syna, který je jeho Slovo, a On nemá jiné, řekl nám všechno jednou provždy v tomto jediném Slově a nemá už, co by říkal… protože to, co kdysi mluvil po částech k prorokům, řekl už v celku, když nám dal Všechno, to je svého Syna. Proto kdo by se dnes chtěl tázat Boha nebo si přál nějaké vidění nebo zjevení, nejen by jednal pošetile, ale urážel by Boha, protože by neupíral oči úplně na Krista a vyžadoval by něco jiného nebo nějakou novotu. (katechismu z roku 1992 č. 65 Výstup na horu Karmel).

Toto poskytuje odpověď na otázku: “ Může být nějaké nekřesťanské náboženství řádnou a rovnocennou cestou k Bohu jako Pán Ježíš? Odpověď je ne. Jan Pavel II. nebo František bohužel mezináboženským modlením a jinými iniciativami toto zpochybnili. To, že ani papež nedodržuje katechismus je špatný příklad pro ostatní. Oprávněný nesouhlas u někoho přechází v požadavek odmítat všechno spojené s II. Vatikánským koncilem. To, že se pak musí odmítat i to, co je od učitelů Církve v textech II. Vatikánského koncilu a pokoncilních textech ukazuje upřílišněnost této reakce.

Dezorientovaní lidé se dnes chytají jako záchrany různých zjevení. Může nějaké zjevení nahradit nebo doplnit doplnit zjevení skrze Ježíše Krista? Nikoli. Církví uznaná mariánská zjevení (Fatima, Lurdy) mají své uznání ze shody se zjevením v Kristu a označením “soukromá” je jim určena nižší hodnota než má zjevení v Ježíši Kristu. Obzvláště pošetilé je upínat se k Církví neschváleným zjevením jako Medžugorje. V procesu zkoumání mají nižší hodnotu než zjevení schválené. Mariánská a jiná zjevení mají podmínku pro hodnotu soulad s bibilickou a tradiční vírou. Neplatí opak: biblická a tradiční víra má hodnotu z obsahu mariánských a jiných zjevení. Sv. Terezie B. napsala ve Věda kříže: “Jan (od Kříže) vyžadoval víru, která se spoléhá jedině na učení Ježíše Krista a Jeho Církve a neopírá se o žádná mimořádné zjevení…zda stigmatizovanou ženu viděl, odpověděl: „Neviděl jsem ji a vidět jsem ji ani nechtěl, neboť bych se musel velmi zarmoutit nad svou ubohou vírou, kdyby při pohledu na podobné věci měla jen maličko vzrůst.

Sv. Jana od Kříže můžeme využít k řešení řady konkrétních otázek. Aktuálně pro mne byla důležitá otázka o škapulíří. “Co napsal o škapulíři?” Dle dotazu v karmelitánském klášteře nic. Škapulíř jako uznaná svátostiny nebyl pro sv. Jana od Kříže středem duchovního života nebo důležitější než svátosti. Jeho spolubratři nosící oděv se škapulířem mu způsobili hodně trápení. Tím jeho život napsal varování pro osoby, co nosí škapulíř. Jeho nositelé by se měli zakotvit v učení sv. Jana od Kříže a tím v autentické karmelitánské spiritualitě podle učení Církve. Rada svatého Jana od Kříže je „pozorně hledět, do jakých rukou se svěřuje, protože jaký bude učitel, takový bude učedník, a jaký bude otec, takový bude syn“ (Plamen lásky žhavé v KKC 2690).

Sv. Jan ve spise Duchovní píseň připomíná autoritu Písma sv. s autoritou sv, Petra: Proto říká Petr: Milost vám a pokoj kéž se rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Jeho božská moc nám darovala všechno, co potřebujeme pro dosažení spásy a bohabojného života, totiž tím, že poznáváme toho, který nás povolal, aby se projevila jeho moc a sláva. A proto jsme od něho dostali vzácná a nesmírná přislíbení: abyste tím měli účast na božské přirozenosti. Aby se duše opravdu podílela na díle Trojice v této výše řečené jednotě, to je v plnosti možné jistě jen v budoucím životě; ale už v tomto životě může člověk zakusit nevšední náznak toho a přímou předchuť.Co však děláte, vy duše, stvořené k tomu, abyste užívaly takových nesmírných darů? Kam to obracíte své úsilí? Slepota Adamových dětí je věru k pláči; ačkoli je zaplavuje tolik světla, nic nevidí a vůči tak mocnému volání jsou naprosto hluší (pokoncilníé breviář, čtení 18. týden mezidobí pátek).”

Kéž by si lidé konečně uvědomili, že je zhola nemožné dojít k plnosti Božího bohatství a Boží moudrosti, aniž projdou plností utrpení a mnohonásobnými strastmi, které člověka naučí vzdát se útěchy a jakékoli touhy. A tak duše, která opravdu dychtí po Boží moudrosti, upřímně si nejprve žádá vejít do plnosti kříže. Právě proto napomínal svatý Pavel křesťany z Efesu, aby v soužení neochabovali, aby byli stateční a aby, zakořeněni a upevněni v lásce, byli schopni pochopit se všemi svatými celou tu šířku a délku, výšku i hloubku, poznat Kristovu lásku přesahující všechno poznání, a tak se dávat prostupovat veškerou plností Boží. Jedinou branou, jíž můžeme do tohoto bohatství Boží moudrosti vejít, je kříž. A je to brána úzká. A tak ačkoli velmi mnoho lidí prahne po slastech, ke kterým je možné se touto branou dostat, jen málokdo touží skutečně do ní vstoupit. (Duchovní píseň, pokoncilní breviář 14.12., četba)