Klesající účast na mši sv. úzce souvisí s tím, že mnoho lidí neví anebo neuznává důvody proč na mši svatou chodit. Dobré vysvětlení je v antifoně ke sv. přijímání tradiční liturgie posvěcení chrámu: “Domus mea domus oratiónis vocábitur, dicit Dóminus: in ea omnis, qui petit, áccipit; et qui quærit, invénit; et pulsánti aperiétur.” - “Můj dům bude nazýván domem modlitby, praví Pá; v něm každý, kdo prosí obdrží, kdo hledá nalézá a kdo tluče, tomu otevřeno bude.” Tato výstižná antifona byla opuštěna v NOM liturgii. Uvedená antifona podle evangelia sv. Matouše 21,13 nás ujišťuje, že místo, kde nastává vyslyšení modliteb je především posvěcený kostel. Rovněž nás ujišťuje, že místo, kde lze nejbezpečněji nalézt Boha je kostel. Příkladem podle “tlučte a otevře se vám” je sv. Klemet Hofbauer. V kostele zbudovaným nad jeho rodným domem jsou ve vitrážích oken výjevy z jeho života. Patří mezi ně i zobrazení jak sv. Klement klepe na svatostánek. Po vykonání toho, co mohl svěřoval to, co přesahuje lidské síly takto Bohu. Ve své důvěře se nezklamal. K tomu, aby člověk v kostele řádně prosil Boha, správně jej hledal a pokorně žádal se musí chránit nevěry, zpochybňování křesťanství a pověry: Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde? (Lk 18,8).

Kázání svatého biskupa Césaria z Arles, Sermo 229 o Posvěcení chrámu, nám krásně vysvětluje proč chodit do kostela:
“Z milosti Kristovy slavíme dnes, nejmilejší bratři, s velikou radostí výročí posvěcení tohoto kostela. Pravým a živým chrámem Božím máme být my sami. Ale přesto právem všichni křesťané vděčně slaví výročí mateřského kostela církve, neboť vědí, že se v ní duchovně znovu narodili. Vždyť když jsme se poprvé narodili, byli jsme hodni Božího hněvu; ale druhé narození z nás učinilo nádoby milosrdenství. Poprvé jsme se narodili k smrti, druhé narození nás znovu povolalo k životu. Neboť my všichni, moji drazí, jsme byli před křtem chrámem ďáblovým, ale křtem jsme se stali chrámem Kristovým; a zamyslíme-li se pozorně nad spásou své duše, shledáváme, že jsme pravý a živý chrám Boží. Bůh nepřebývá jen v chrámech, vystavěných lidskýma rukama, ani v domě ze dřeva a kamene, ale především v duši, stvořené jako obraz Boží rukama Stvořitele, jak říká svatý apoštol Pavel: Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy. A protože Kristus při svém příchodu vyhnal ďábla z našich srdcí, aby si v nás připravil svůj chrám, snažme se s jeho pomocí ze všech sil o to, aby v nás on sám nebyl potupen našimi zlými skutky.

Neboť každý, kdo koná, co je zlé, tupí Krista. Předtím než nás Kristus vykoupil, byli jsme příbytkem ďáblovým, jak jsem už řekl; potom jsme se stali příbytkem Božím, neboť Bůh si z nás učinil svůj příbytek. A proto, moji drazí, chceme-li s radostí slavit výročí posvěcení kostela, nesmíme v sobě ničit zlými skutky živé chrámy Boží. Řeknu, co mohou všichni pochopit: Kdykoli přicházíme do kostela, připravme svou duši, aby byla taková, jaký chceme mít kostel. Chceš, aby bazilika čistotou jen zářila? Neposkvrňuj svou duši špínou hříchů. Chceš-li, aby byla bazilika plná světla, Bůh také chce, aby tvá duše nebyla temná, ale aby se stalo, co říká Pán: aby v nás svítilo světlo dobrých skutků, a tím aby byl oslavován ten, který je v nebi. Tak jako ty vstupuješ do tohoto kostela, tak chce Bůh vstoupit do tvé duše. Vždyť on to sám slíbil: Budu přebývat a chodit mezi nimi.”