Homilie 34 proslovená sv. Řehořem Velikým k lidu v basilice svatého Jana a Pavla o třetí neděli po Svatém Duchu je z větší části o dobrých andělech. Poskytuje vhled do stavu, z něhož vyrůstá i mimořádné zjevení sv. Michaela při kajícím průvodu konaném v době moru sv. Řehořem Velikým. Promyšleně je tak Církev pozemská spojovaná s Církví nebeskou v době apokalyptických příznaků války, hladu, moru a mravního rozkladu:

“Řekli jsme však, že je devět řádů andělů; víme totiž ze svědectví svatých písem, že existují andělé, archandělé, síly, mocnosti, knížetstva, panstva, trůnové, cherubové a serafové. To, že existují andělé a archandělé, dosvědčuje téměř každá stránka svatých písem. O cherubech a serafech pak, jak známo, často mluví knihy proroků. Čtyři názvy řádů pak vypočítává svatý Pavel v listě k Efeským: “Nade všecko knížetstvo a mocnost a sílu a panstvo (1, 21).” A opět píše v listě ke Kolosským: “Buďtež trůnové nebo panstva nebo knižetstva nebo mocnosti (1, 16).” Panstva pak a knížetstva i mocnosti vylíčil již v listě k Efeským; chtěje však o nich mluvit v Kolosským, klade před ně trůny, o nichž ještě nebyl Efeským nic řekl. Když tedy k těm čtyřem, o nichž mluví k Efeským, totiž ke knížetstvům, mocnostem, silám a panstvům jsou připojeni trůnové, je tu výslovně uváděno pět řádů. Když se k nim přidají andělé a archandělé, cherubové’ a serafové, beze vší pochyby se shledá, že je devět řádů andělských. Proto je též skrze proroka řečeno prvnímu andělovi, který byl stvořen: “Ty znamení podobenství, plný moudrosti a dokonalý v kráse, v rozkoších ráje Božího jsi byl (Ezech. 28, 12).” Tu je třeba si všimnout, že se o něm nepraví, že je učiněn k podobenství, nýbrž je znamení podobenství, aby se naznačilo, že čím jemnější je v něm přirozenost, tím výstižněji je v něm vyjádřen obraz Boží. Hned potom se na tom místě dodává: “Všeliký kámen drahý přikrytí tvé; sardis, topas a jaspis, chrysolith, onyx a beryl; safír, rubín a smaragd.” Hle, vyjmenoval devět názvů kamenů, protože jest zajisté devět řádů andělů. A onen první anděl byl ozdoben a pokryt všemi těmi řády proto, že jsa postaven nade všechny sbory andělské, byl ve srovnání s nimi skvělejší.

K čemu však jsme probrali a vyjmenovali ty kůry andělské, jestliže nevyložíme důkladně i jejich úkoly? Řecky slují andělé posly, archandělé pak nejvyššími posly. A je třeba vědět, že název andělů označuje úřad, nikoli přirozenost. Neboť ti svatí duchové nebeské vlasti jsou sice vždycky duchové, ale nemohou být vždycky zváni anděly, neboť anděly jsou jen tehdy, když je skrze ně něco ohlašováno; proto se též praví skrze žalmistu: “Jenž činí anděly svými duchy (Ž. 103, 4.)” Jako by zjevně říkal: “Jenž činí, když chce, anděly z těch, jež má stále jako duchy.” Ti však, kteří zvěstují nejmenší věci, jsou nazýváni anděly. Ti, co zvěstují nejvyšší, jsou nazýváni archanděly. Proto je poslán k Marii Panně ne jakýkoli anděl, nýbrž archanděl Gabriel. Slušelo se zajisté, aby k této službě byl vyslán nejvyšší anděl, kdyžtě zvěstoval největší věc ze všeho. A jsou označováni i osobními jmény, aby bylo slovy označeno i jaká je jejich činnost. Neboť v oné svaté obci, kterou dokonává plnost vědění z patření na všemohoucího Boha, nejsou udílena vlastní jména proto, že by jejich osoby nemohly být známy beze jmen, nýbrž jsou-li k nám posláni s nějakým úkolem, dostávají u nás též jména podle svých úkolů. Neboť Michael znamená „Kdo jako Bůh”, Gabriel pak „Moc Boží”. Rafael znamená „Lék Boží”. A kdykoli se děje něco zvláště podivuhodného, ukazuje se, že je k tomu poslán Michael, aby ze samého skutku a jména bylo dáno na srozuměnou, že nikdo nedovede vykonati, co může vykonati Bůh. Proto také se naznačuje, že onen dávný nepřítel, který zatoužil být podoben Bohu skrze pýchu, řka: “Na nebe vstoupím, nad hvězdy Boží vyvýším stolici svou, posadím se na hoře svědectví, na stranách půlnočních, vstoupím na výsost oblaků, podoben budu Nejvyššímu (Iz 14, 13-14)“, bude při skonání světa bojovat s archandělem Michaelem, když bude opuštěn v své síle, maje propadnout konečnému trestu, jak je řečeno u Jana: “Nastal boj s Michaelem archandělem (Zjev. 12; 7)“, aby ten, jenž se v pýše zpupně vynášel podobností Bohu, pokořen od Michaela poznal, že skrze pýchu se nikdo nestane podobným Bohu. K Marii je vyslán Gabriel, jenž sluje Síla Boží. Přicházel zvěstovat toho, jenž se ráčil k zahubení vzdušných mocností zjeviti v ponížení. O něm je řečeno skrze žalmistu: “Zďvihněte knížata brány své a pozdvihněte se, brány věčné, a vejde král slávy. Kdo je ten král slávy? Pán silný a mocný; Pán mocný v boji (Ž. 23, 9).” A zase: “Pán mocnosti, on je král slávy.” Silou Boží tedy měl být zvěstován ten, jenž jsa Pán mocností a mocný v boji, přicházel bojovat proti mocnostem v povětří. Rafael pak se vykládá, jak jsme již řekli, jako lék Boží, neboť když se dotkl Tobiášových očí jakoby při lékařském úkonu, odstranil temnoty jeho slepoty. Slušelo se tedy, aby ten, jenž byl poslán k léčení, byl nazýván Lék Boží. Když však jsme postupně vysvětlili jména andělů, zbývá ještě, abychom krátce probrali názvy činností. Síly slují oni duchové, skrze něž se nejčastěji dějí znamení a zázraky.

Mocnosti také slují ti, jimž se v jejich řádu dostalo ve větším stupni než ostatním té moci, že jsou jim podrobeny síly zlé, jimž je jejich mocí bráněno, že nemohou pokoušeti lidská srdce v takové míře, jak by chtěli. Knížetstva slují ti, kdo vládnou i samým dobrým duchům andělským, kdož velí jiným sobě poddaným při provádění božských služeb, rozdělujíce jim jednotlivé úkoly. Panstva pak slují, kdož velikou rozdílností přesahují moci knížat. Neboť vládnouti jako kníže znamená býti prvním mezi jinými. Panovati však znamená míti vlastní moc nad poddanými. Ty tedy družiny andělů, jež vynikají obzvláštní mocí, protože ostatní jsou jim poddány poslušností, slují panstva. Trůny slují ty sbory, jimž Bůh vždycky předsedá při vykonávání soudu. „Trůny“ totiž překládáme jako „stolice”; trůny Božími byli nazváni ti, kdož jsou naplněni tak velikou milostí božství, že na nich spočívá Bůh a skrze ně stanoví své rozsudky. Proto je též skrze žalmistu řečeno: “Sedíš na trůně, jenž soudíš spravedlivě (Ž 9, 5).” Cherubim pak znamená „plnost vědění”. A ty vznešenější sbory byly proto nazvány cheruby, že jsou plny vědění tím dokonalejšího, z čím větší blízkosti patří na jas Boží, aby podle způsobu stvoření měly plné poznání všeho proto, že ze zásluhy důstojnosti patří zblízka na svého Stvořitele. Dále slují serafy ty družiny svatých duchů, jež z obzvláštní blízkosti svého Stvořitele planou nesrovnatelnou láskou. Neboť serafim znamená „planoucí“ nebo „zaněcující”. A poněvadž jsou s Bohem tak spojeni, že mezi nimi a Bohem již nestojí žádní jiní duchové, planou tím více, čím více jej vidí zblízka. Jejich plamen, toť zajisté láska, neboť čím úsilněji pohlížejí na jas jeho božství, tím mocněji plápolají láskou k němu. Co nám však prospějí tyto výklady o andělech, nebudeme-li se z toho snažit získat vhodným rozjímáním užitek pro sebe? Když se skládá z andělů i lidí ona nebeská obec, do níž, jak věříme, má vstoupiti z lidského pokolení stejně veliký počet, jako těch vyvolených andělů, kteří tam zůstali, jakož je psáno: “Stanovil meze lidem podle počtu andělů Božích (V. Mojž. 32, 8), musíme i my vytěžit něco k užitku svého obcování z oněch rozdílů nebeských občanů a roznítit se dobrými snahami k rozhojnění ctností. Poněvadž se totiž věří, že tam vstoupí takové množství lidí, jaké tam zůstalo množství andělů, zbývá, aby sami lidé, kteří se vracejí do nebeské vlasti, vracejíce se napodobovali něco z těch sborů.

Neboť rozdílné způsoby lidského obcování odpovídají řádům jednotlivých sborů a podle podobnosti obcování jsou k nim přiřazovány. Je totiž mnoho těch, kteří chápou jen malé věci, ale neustávají láskyplně zvěstovati bratřím aspoň tyto nepatrné věci. Ti náleží k řádu andělů. A někteří, posíleni darem božské štědrosti, dovedou úhrn nebeských tajností i chápati i hlásati. Kam se tedy řadí tito, ne-li do počtu archandělů? A jiní činí podivuhodné věci, konají mocná znamení. Kam tedy náleží, ne-li do údělu a počtu nebeských sil? A někteří vyhánějí zlé duchy z posedlých těla vymítají je silou modlitby a účinností přijaté moci. Kde tedy nalézají úděl své zásluhy, ne-li v počtu nebeských mocností? A jsou někteří, kdož převyšují silami, jichž se jim dostalo, i zásluhy vyvolených lidí; a ježto jsou lepší dobrých, vévodí i vyvoleným bratřím. Kde tedy přijali svůj úděl, ne-li v počtu knížat? A najdou se i někteří, kdož tak v sobě panují všem neřestem a touhám všem, že právem samé čistoty by mohli slouti bohy mezi lidmi; proto je též řečeno Mojžíšovi: “Hle, ustanovil jsem tě bohem faraonovým (II. Mojž. 7, 1).” Kam se tedy počítají, ne-li mezi panstva? A někteří, panujíce bdělou ostražitostí sami nad sebou a zkoumajíce se s pozornou péčí, setrvávají ustavičně v bázní Boží a za odměnu ctnosti dostávají schopnost souditi spravedlivě jiné. A když je jejich myslím nápomocno božské nazírání, v nich Pán jakoby usazen na svém trůně vyšetřuje skutky jiných a všechno podivuhodně řídí se svého stolce. Co jiného jsou tedy než trůny svého Stvořitele? Kam jinam jsou počítáni než mezi nebeské stolce? Dokud je Cirkev svatá jimi řízena, jsou často i vyvolení souzeni za některé své slabosti. A někteří zase jsou plní tak veliké lásky k Bohu a bližnímu, že by právem mohli být nazváni cheruby. Poněvadž totiž, jak jsem předeslal, cherubim znamená plnost vědění, a ze svědectví Pavlova jsme zvěděli, že plnost zákona jest láska (Řím. 13, 10). Všichni, kdo jsou více než ostatní naplnění láskou k Bohu a k bližnímu, obdrželi úděl svých zásluh v počtu cherubů. A někteří, jsouce zaníceni pochodněmi nebeského nazírání, dychtí už jen po Stvořiteli, ničeho si již nežádají na tomto světě, sytí se jen láskou k věčnosti, všechno pozemské odvrhuíí, všechno časné duchem přesahují, milují a planou, a v samém svém žáru nalézají odpočinek, milujíce hoří a slovy zaněcují i jiné, a koho se slovem dotknou, toho ihned také zanítí láskou k Bohu. Čím bych je tedy nazval, ne-li serafy? Jejich srdce v oheň proměněné svítí a žhne, neboť i osvěcují oči k věcem nebeským i zkroušeností očišťují v pláči rez nepravostí. Kde jinde tedy mají svůj úděl ti, kdož jsou takto rozplameněni láskou k svému Stvořiteli, ne-li v řadách seratů?

Kdo nenáleží k žádnému z těch řádů, je hoden soucitu. Avšak zatímco toto říkám, bratří nejmilejší, obraťte se do svého nitra a zkoumejte zásluhy a myšlenky svých tajných hlubin. Pozorujte, zdali již v nitru u sebe konáte něco dobrého, pozorujte, nalézáte-li úděl svého povolání v počtu sborů, jichž jsme se v řeči stručně dotkli. Běda však duši, jež v sobě nenalézá zcela nic z těch dobrých věcí, jež jsme vypočítali. A ještě horší bída jí hrozí, jestliže poznává, že je zbavena darů, a přece nad tím vůbec netruchlí. Nad každým takovým, bratří moji, je třeba velmi lkáti, protože nelká. Uvažujme tedy o přijatých darech vyvolených a vší silou, jaké jsme schopni, dychtěme po lásce k tak velikému údělu. Kdo v sobě nenalézá žádné milosti darů, nechť lká. Kdo však v sobě nalézá menší dary, ať nezávidí jiným větší, neboť i ty nebeské rozdíly blažených duchů jsou stvořeny tak, že jsou jedny druhým nadřízeny. Diviš Areopagita, starobylý a ctihodný Otec, praví, že andělé menších sborů bývají vysíláni ven, aby plnili buď viditelně nebo neviditelně nějaký úkol. To jest, že utěšovat lidi přicházejí andělé nebo archandělé. Vyšší kůry totiž nikdy nevycházejí z hlubin, neboť ty, jež mají vyšší místo, nezabývají se vnější službou. Tomu se zdá odporovati, co praví Izaiáš: “I přiletěl ke mně jeden ze serafů, a v ruce jeho kamének, jejž vzal kleštěmi s oltáře, a dotkl se úst mých (Izai. 6, 6—7).” V tomto výroku prorokově se však chce dáti na srozuměnou, že duchové, kteří jsou posláni, přijímají název těch, jichž úkol konají. Anděl, který přináší uhlík z oltáře, aby sžehl hříchy jazyka, je takto nazýván serafem, což znamená oheň. Ne nevhodně se tedy má za to, že tento smysl je potvrzován i tím, co je řečeno skrze Daniela: “Tisíce tisíců sloužily mu a deset tisíckrát sto tisíců stálo před ním (Dan. 7, 10).”

Neboť něco jiného je sloužit a něco jiného stát před někým. Bohu slouží, když vycházejí i k nám jako poslové. Stojí však před ním, kdož tak požívají nejvnitřnějšího patření, že nejsou vůbec posíláni ke konání vnějších úkonů. Andělé vyšších řádů vysílají anděly nižší. Zvěděli jsme, že na některých místech Písma se něco činí skrze cheruby, něco skrze serafy. Zdali však to činí přímo nebo skrze podřízené sbory, jež, jak řečeno, dostávají jména vyšších sborů, protože jsou od vyšších posílány — o tom nechceme tvrdit nic, co nemůžeme doložiti zřetelnými důkazy. To však víme naprosto jistě, že k vykonání nějakého poslání posílají z nebe jedni duchové jiné, jak to dosvědčuje prorok Zachariáš: “A hle, anděl, který mluvil se mnou, odcházel a jiný mu přicházel vstříc. I řekl k němu: Běž a mluv k pacholíku tomuto: Beze zdí bude bydleno v Jerusalemě (Zach. 2, 3—4).” Když totiž praví anděl k andělu: “Běž a mluv”, není pochyby, že jeden posílá druhého. Ten však, kdo je posílán, je menší, ten, kdo posílá, větší. Avšak s jistotou víme o kůrech, jež jsou posílány, i to, že vnější službu konají takovým způsobem, že přitom skrze kontemplaci nikdy neopouštějí nitro. Jsou tedy posíláni i jsou přítomni, neboť ačkoli je andělský duch omezen, nejvyšší duch, jenž jest Bůh, není omezen.

Andělé jsou tedy i vysílání i stojí před ním, neboť ať posláni jdou kamkoli, jdou v něm. Je též třeba věděti, že přečasto si samy řády blažených duchů přisvojují jména sousedních řádů. Řekli jsme, že trůnové, to jest stolice Boží, jsou zvláštní řád blažených duchů, a přece je řečeno skrze žalmistu: “Jenž sedíš nad cheruby, zjev se (Ž. 79, 2), neboť v rozdělení kůrů se cherubové druží k trůnům a pro stejnost sousedních kůrů se tedy mluví o Pánu, že sedí nad cheruby. Tak náleží zajisté v té nebeské obci některé věci jednotlivým kůrům, ale tak, že jsou všem společné a co má každý pro sebe z části, to drží v jiném řádu celé. Nejsou však nazývány společně týmž jménem, protože vlastním jménem každé jednotlivé věci má býti nazýván ten řád, kterému se jí dostalo v plnější míře. Neboť serafim, jak jsme řekli, znamená oheň, a přece všichni vespolek planou láskou k Stvořiteli. Cherubim pak znamená plnost vědění, a přece, kdo by něco neznal tam, kde všichni zároveň vidí pramen vědění, Boha? Trůny slují sbory, v nichž trůní Tvůrce. Kdo však může být blažený, aniž Stvořitel trůní v jeho mysli? Co tedy všichni mají z části, to je dáno jako vlastní jméno těm, kteří z toho daru plněji přijali. Neboť i když tam jedni mají něco takovým způsobem, že to jiní vůbec nemohou míti — jakož jsou zvláštním jménem nazývána panstva a knížetstva — všechno tam náleží každému jednotlivě, neboť skrze lásku Ducha to sdílejí jedni s druhými. Než hle, zatím co jsme se pohroužili do tajností nebeských občanů, vzdálili jsme se velice od pořádku svého výkladu.

Vzdychejme tedy po těch, o nichž mluvíme, ale vraťme se sami k sobě. Musíme mít na paměti, že jsme tělo. Mlčme zatím o tajnostech nebes, avšak shlazujme před očima Tvůrce rukou pokání poskvrny svého prachu. Hle, samo božské milosrdenství nám slibuje: “Radost bude v nebesích nad jedním hříšníkem pokání činícím.” A přece praví Bůh skrze proroka: “V kterýkoli den…by spravedlivý zhřešil, všechny jeho spravedlivosti budou dány v zapomenutí (Ezech. 33; 12—13).” Uvažme, dovedeme-li, řízení nebeské dobrotivosti. Stojícím hrozí trestem, padnou-li. Kleslým však slibuje milosrdenství, aby se snažili povstati. Ony zastrašuje, aby nebyli lehkovážní v dobrém. Tyto posiluje, aby nezoufali ve zlém. Jsi spravedlivý? Boj se hněvu, abys nepadl. Jsi hříšník? Doufej v milosrdenství, abys povstal. Hle, padli jsme již, nedovedli jsme státi, vězíme ve svých nešlechetných žádostech. Avšak ten, jenž nás stvořil spravedlivé, dosud čeká a vyzývá nás, abychom vstali. Otvírá klín své dobroty a chce nás skrze pokání přijmout k sobě. Pokání však nemůžeme konat důstojně, neznáme-li povahu tohoto pokání. Konat pokání znamená zajisté želet spáchaných špatností i nepáchat to, čeho je třeba želet. Neboť kdo něčeho želí a přitom se dopouští zase jiných věcí, buď dosud pokání jen předstírá nebo je nezná. Vždyť co prospěje někomu, jestliže oplakává hříchy smilství a přece dosud prahne vášněmi lakoty? Nebo co pomůže, lituje-li již vin hněvu, a přece ještě je spalován plameny závisti? Zdaleka však ještě nestačí, co jsme řekli — že totiž ten, kdo oplakává hříchy, nemá páchat oplakávané a kdo želí nepravostí, že se má bát dopouštět se nových nepravosti.”