ThDr. Jan Hejčl v knize Hodinky mariánské píše: “Věčné zaměstnání Církve vítězné a poslední cil každého z nás jest nepřetržité noření se do Boha, oceánu to pravdy, dobra i krásna, a neutuchající zpěv, který opěvá jeho velikost. Církev bojující by však ráda již nyní zde na zemi se připodobnila k této věčné nebeské práci a proto vede své děti k tomu, by — pokud možno — nepřetržitě chválily Nejvyššího, by každý okamžik posvětily chválou boží, modlitbou. Modlitbou den od pradávna započínala, modlitbou den končila. Již ráno o hodině šesté, čili dle staršího způsobu počítání o hodině prvé (prima), kdy slunce začínalo svůj denní běh, shromažďovala Církev své věrné do svatyně, aby modlitbou den započala. Poněvadž tato ranní modlitba se konala o hodině první, proto sluje hodinkou první, čili latinsky primou. Když pak slunce ukládalo svoji hlavu k odpočinku, tu pod večer opět zval hlas Církve její děti do chrámu, by modlitbou posvětily konec dne. Večerní tato modlitba slula a sluje dosud „nešpory“, k níž pak přidán byl dodatek, který nazýváme „doplňkem“ čili „kompletářem“. Ani to však ještě srdci této zbožné matky nedostačovalo. Rozdělila proto dvanácte denních hodin na čtyři čtvrtiny a každou tuto čtvrtinu zahajovala zase pobožnosti. Prvá čtvrtina sahala od naší šesté hodiny ranní do hodiny deváté. Touto hodinou počínala druhá čtvrtina dne; proto Církev konala pobožnost, která slula „tercie“,čili hodinka třetí, poněvadž dle starého způsobu počítání naše hodina devátá byla hodinou třetí. Podobně zasvěcována byla třetí čtvrtina dne chválou Bohu vzdávanou o polednách, čili o hodině dvanácté, která se rovnala dříve hodině šesté, a slula proto hodinkou šestou (sexta). Konečně poslední čtvrtina dne byla zahájena pobožnosti konanou odpoledne o hodině třetí čili deváté; modlitba tato sluje hodinkou devátou („nona“). Povážíme-li, že každá tato hodinka (prima, tercie, sexta a nona) má po třech žalmech, shledáme, že Daniel již, jsa v zajetí babylonském, ve tři určité doby otevíral okna svého příbytku a na kolenách klaněl se Pánu. (Dan. 6, 10.) Kassian se domnívá, že to byla naše hodina devátá, polední a třetí po poledni. Také lsraelité za časů Nehemiášových činíce veřejné pokání, postíce se, sypajíce prach na hlavu, oblečeni jsouce v roucho kající vyznávali. hříchy své, četli v zákoně, tj. v Písmě, a klaněli se Hospodinu čtyřikráte za den (Neh. 9, 1.—3). Hodina ta byla křesťanům posvátnou, poněvadž o ní sestoupil Duch sv. na apoštoly, shromážděné kolem Rodičky boží. Sv. Petr dle Skut. ap 10, 9 v Joppe vystoupil na střechu domu Šimona, koželuha, o hodině šesté, tj. naší dvanácté, aby se modlil. O hodině deváté, t. j. naší třetí odpoledni, kráčeli do chrámu jerusalemského Petr a Jan (Skut. ap. 3, 1). Tuto hodinu volil k modlitbě též Kornelius, setník v Cesarei (Skut. 10,3). Z těchto míst lze právem uzavírati, že již za dob Kristových panoval zvyk konati pobožnost o jmenovaných hodinách a že snad i sám Spasitel zachovával tento obyčej — pokyn to pro nás, bychom se tím něžněji s ním a s jeho úmysly při každé hodince spojovali. Obsahují celkem 12 žalmů, tedy tolik, kolik má den hodin. Posvěcovala a posvěcuje tedy Církev každou hodinu dne jedním žalmem a každou minutu, každou vteřinu takřka jednotlivými slovy žalmu. Tak plní Církev slovo Kristovo: „Třeba stále se modliti a nepřestávati“ (Luk 18, l) a apoštolovo:) „Modlete se bez přestání.“ (l. Sol. 5, 17)

Církev vítězná nezná žádné noci, pro ni jest již jen věčný den. Také bojující Církev by ráda i noční hodiny věnovala oslavě svého Pána. Činila tak bud’ tim, že se ústy svých sluhů modlila dvanácte žalmů, odpovídajících dvanácti hodinám nočním, neb tím, že rozdělila i noc na menší oddíly časové, obsahující rovněž po třech hodinách. Modlitby určené pro jednotlivé tyto časové úryvky sluly “nokturny“, tj. hodinky noční, a když pak byly později přeneseny na jitro, tu se jim dostalo názvu „jitřní“. K nim přidány byly „chvály“. V podstatě jen s některými změnami, které potřeby časové vyvolaly, koná tuto bohoslužbu dosud
Církev po celé zeměkouli a zasvěcuje tak dosud každý okamžik času tomu, který nám čas dává a jenž jest sám nejvyšším pánem času. Jako ve dne i v noci metá slunce své paprsky na zeměkouli, ovšem vždy na jinou její plochu a část, tak také nesou se nepřetržitě ze zeměkoule z různých jejích krajů z úst služebníků Církve nikdy neutuchající chvály k nebesům. Z jedné končiny stoupá ke slunci modlitba ranní, z jiné polední, z jiné večerní, z jiné pak noční. Také Pán věnoval celé noci modlitbě a touto duševní prací byl zaměstnán jmenovitě v poslední noci, kterou zde na zemi strávil před svou smrtí — příležitost to vítaná pro nás, bychom i my toto noční povznesení myslí svých k Bohu, tj. jitřní a chval konali ve spojení s úmysly a city, které naplňovaly duši Kristovu v noci po ustanovení svátosti oltářní a před prvním Velkým pátkem.

Také ten, kdo se modlí hodinky mariánské, přidružuje se k tomuto tisícihlavému sboru ctitelů božích, mísí své zvuky do jejich světového hlasu a zasvěcuje rovněž každý okamžik času způsobem Pánu nejmilejším. Jitřní jest sice v mariánských hodinkách značně zkrácena, počítáme-li však, že i tato zkrácená modlitba s chválami obsahuje osm žalmů, chvalozpěv Zachariášův a tři čtení, shledáváme zase dvanáct součástek, kteréžto číslo odpovídá dvanácti hodinám nočního půldne. Nyní sice modlíváme se více hodinek najednou, např. jitřní, chvály, hodinku první, třetí, šestou a devátou již dopoledne, nešpory s kompletářem
odpoledne, jindy modlíváme se jitřní s chválami již v podvečer předcházejícího dne, přece však i tak obestíráme každou chvilku času pelem modlitby a klademe ji do rukou nebeské Prostřed­nice s prosbou, by čas ten i modlitbu, která ho posvěcuje, obětovala před trůnem nejsvětější Trojice boží. Jak důmyslně jest pobožnost tato sestavena, jak moudrá matka jest Církev, která nás učí vzdávati takto rukama Panny hold Nejvyššímu! Láska naše k hodinkám mariánským vyšlehne novým plamenem, když povážíme, z jakých součástek se skládají. Nejsou to pouhá slova lidská, je to slovo boží, Písmo sv., ze kterého vybrány jsou tyto složky. Modlíce se je, opakujeme to, co vnuknul Duch sv. svatopiscům a co opakovaly před námi již miliony a miliony jazyků nejsvětějších. Platí to jmenovitě o žalmech. Jsouť žalmy vzácné květy básnické, které vypučely v teplých, zbožnosti zanícených srdcích, v jasných paprscích milosti Ducha Svatého již bezmála před třemi tisíci lety ve vlasti Kristově. Poněvadž ze srdce láskou teplého vytryskly, proto též srdce jiných hřály tak, že se staly postupem doby lidovými modlitbami i písněmi. Sv. Jeroným svědčí, že za jeho časů v okoli Betlema pisně tyto pěl rolník za pluhem, ženci že si žalmy práci svou sladili, vinař pak že za jejich zvuků na vinici se potil. Tisícové, ano miliony duší jimi projevovaly city svých srdcí a mezi nimi vyniká jmenovitě srdce Kristovo, které často hýbalo jeho svatými rty, by šepotaly slova žalmů… Duchovní tyto básně hlaholily v domku nazaretském, a později v nesčetných rodinách křesťanských. Jimi vzdáván byl hold Nejvyššímu, jimi se těšili trpící, jimi jásali ti, jichž duše překypovaly radostí, se slovy žalmů na rtech umírali jedni na lůžku, jiní kráčeli na popraviště, se slovy žalmů na jazyku skláněli hlavu pod sekeru katovu…Sám král mučedníků, Ježíš Kristus, umíral se slovy
žalmů na rtech. Slova: „Bože mů, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mat. 27,46) jsou vzata ze žalmu 21,2. Rovněž slova: „Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého“ (Luk. 23, 46.) jsou ozvěnou žalmu 30,6. Které jiné písně se mohou se žalmy měřiti? Střed, jasné slunce bohoslužby křesťanské jest čistá, každodenní obět mše sv. Obřady různé a modlitby mešní jsou nádherným věncem, jenž ovíjí tuto obět. Podobným věncem, ovšem poněkud vzdálenějším jsou i mariánské hodinky, jimiž možno se buď na obět tuto a na sv. přijímáni vzdáleně připravovati, neb jimi za pohoštění, jehož se nám dostalo u stolu Páně, děkovati. Hodinky od „jitřních“ až po hodinu devátou jsou jakousi předehrou, předzpěvem ke sv. přijímání, nešpory pak a kompletář jsou dohrou, dozpěvem, kterým projevujeme svoji vděčnost za to, že jsme byli hostmi Ježíšovými. Jak sladce se bude umírati tomu, kdo rád tyto hodinky se modlíval, dle pravd v nich obsažených smýšlel, cítil a jednal! Maria Panna ukáže svému ctiteli, že jest jmenovitě v této tak rozhodné chvíli matkou milosti, sladkosti, dobrotivosti a milosrdenství. K tomu, bychom se mariánské hodinky mohli modliti s náležitým porozuměním a bychom jich mohli užíti za přípravu a ke vzdání díků po sv. přijímání, doporučuje se bráti jednotlivé jejich součástky za předmět denního roz­jímání; jsou vzácnou osnovou k rozjímáním.

Kdykoliv začínáš se modliti hodinky, vykonej tuto modlitbu přípravnou. Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen. Otevři, Pane, ústa má, by blahořečila tvému svatému jménu; očisti též srdce mé ode všech neužitečných, převrácených a nepřístojných myšlenek. Osvěť rozum, rozněť cit můj, bych důstojně, pozorně a nábožně mohl se tyto hodinky modliti a zasloužil býti vyslyšen před tváři tvé božské velebnosti. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.
Pane, ve spojení s oním božským úmyslem, s kterým jsi sám na zemi Bohu chválu vzdával, chci tyto hodinky ke cti tvé konati.

HODlNKA VEČERNÍ.
Zdrávas Maria … (potichu).
V. Bože, měj na paměti moji pomoc. (Zde se poznamenej velikým křížem.)
O. Pane, pospěš mně pomáhati.
Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému jako bylo na počátku, bud’ nyní i vždycky na věky věkův.
Amen.

Následujá žalmy…