Jakou jednotu chce NOM liturgie? Po papeži nejvyšší funkci před, během a po II. Vatikánském koncilu měl kardinál Ottaviani. Byl v čele Posvátného oficia po koncilu přejmenovaného na Kongregaci pro nauku víry. Je tudíž pravým odborníkem na vztah mezi vírou a liturgií. Jeho biskupské heslo je “Semper idem” - “Vždy stejný.” Tomuto heslu a tradičnímu pojetí odpovídá rozbor mešního řádu, který s kardinálem Baccim zaslal Pavlu VI. roce 1969. Za sebe i další vyjádřili tito koncilní otcové v Breve Esame Critico del Novus Ordo Missae nesouhlas. Připomínají, jak na římské synodě v roce 1967 zamýšlený NOM měl ze 187 hlasů 43 proti a 62 s četnými a závažnými výhradami, 4 nehlasovali. V souhrnu převážilo odmítnutí, které bohužel nevedlo k nápravě.

O tom, jak NOM naruší jednotu Církve pod bodem VI.: “Jednota Církve je až k nesnesitelnosti kompromitována tím, že v celém Novém mešním řádu (s jedinou výjimkou Communicantes Římského kánonu) odpadly zmínky o apoštolech Petrovi a Pavlovi zakladatelích římské církve, jakož i o ostatních apoštolech, tedy o základu a známce jediné a obecné Církve.” Dále pod VI.: “ Nový obřad se tedy jeví od počátku jako pluralistický a experimentální a vázaný na místo a dobu. V čem tedy bude pozůstávat jednota víry, když je jednou provždy zničena jednota kultu, z níž vyrůstá jednota víry a o níž se vždy mluvilo jako o něčem podstatném, co se musí nekompromisně hájit?” Pod bodem VIII.: “VIII . „Opatruj svěřený poklad, chraň se novot“: Svatý Pius V. se postaral o vydání Římského misálu, aby (jak sama konstituce Missale romanum vzpomíná) byl nástrojem jednoty katolíků. Ve shodě s předpisy Tridentského sněmu měl tento misál vyloučit veškeré nebezpečí bludu proti víře, která byla tehdy napadena protestantskou reformací. Pohnutky svatého papeže byly tak závažné, že posvátná formule, kterou je zakončena příslušná bulla (Quo Primum z 13. července 1570), snad nikdy nebyla tak oprávněná, jako v tomto případě, neboť se jeví jako prorocká: „Kdyby se však někdo odvážil toto napadnout, vystaví se hněvu všemohoucího Boha a Jeho svatých apoštolů Petra a Pavla.“

Pod bodem VIII. :”Dnes se už v Církvi i mimo ni oficiálně připouští existence rozdělení a schismat. Jednota Církve už není jen ohrožena, ale tragicky kompromitována, přičemž bludné nauky proti víře vystupují zcela otevřeně a nesnaží se už jen nenápadně proniknout pomocí liturgických zlořádů a zbloudilostí, což se také přiznává. Opouští-li se tedy celá liturgická tradice, která po čtyři století byla zárukou jednoty kultu, a nahrazuje-li se jinou, která je výrazem rozdělení a záminkou pro mnoho svévolností, jež implicitně autorizuje, která se nadto hemží záludnostmi i zjevnými bludy proti čistotě katolické víry, pak je to, velmi mírně řečeno, nepředstavitelná chyba.” (celé na https://tradice.net/2013/11/2013-11-19/#gsc.tab=0). Více než nepředstavitelná chyba je konat opak. Tvrzení, že dobrým strážcem tradice je stoupenec NOM liturgie odmítli kardinálové Ottaviani a Bacci ještě před vydáním misálu Pavla VI. A to více platí jejich slova dnes po zkušenosti s praktikováním NOM liturgie.

Tradice NOM misálu je padesat. Padesát let v rozporu s dvoutisíciletou liturgickou tradicí. Na Tradicionis custodes z 16.7.2021 mají reagovat podle kritického rozboru NOM svých předchůdců především kardinálové. K 1. srpnu 2021 se odmítavě vyjádřili kardinálové Müller, Brandmüller a Burke. Konkrétní nejednotu je vidět na sv. přijímání. Po staletí byl jednotný způsob podávání sv. přijímání do úst a vkleče. Stání a podávání na ruku přineslo více jednoty v katolické víře? Co věří ti, kdo běžně chodí ke svatému přijímání při NOM liturgii? Pokud věří na ekumenické a mezináboženské modlení, tak věří v novotu neboli modernisticky. Pokud v katedrále se žádostí o bohoslužbu dnes uspěje spíš protestant a mohamedán než tradiční katolík, tak to svědčí o odklonu od tradiční katolické víry. Těmto lidem je nutné připomínat sv. Atanáše, učitele Církve a vyznání víry Quicumque: “Kdokoliv chce být zachráněn, musí především přijmout katolickou víru. Kdo ji nezachová úplnou a neporušenou, nepochybně skončí ve věčné záhubě.”