V knize O mši svaté rozebírá biskup Kupka sekvence na 20 stranách. Uvádí texty pěti sekvencí liturgie. O jejich vzniku píše: “Radostné alleluja nebo vážný traktus vyznívá v některých dnech v hymnus, kteréžto pojmenování velmi souvisí s původem sekvence. Již za prvních dob středověku obyčejem, alespoň na největší svátky, zpěv posledního písmene z Alleluja prodlužovat, a to více jásáním než zpíváním. Takováto melodie bez textu byla nazývána jubilus, jubilatio, pneuma, neuma, později sequentia. Svatá Augustin praví, že jubilatio, jubilus je výraz radosti beze slov, že je to jakýsi hlas nadšení beze slov, takže se zdá, že celebrant raduje se sice hlasem, ale jakoby naplněn přílišnou radostí nemohl vyjádřit slovy, z čeho se raduje. Ze spisů sv. Augustina nedovídáme se sice, zdali tyto “jubili” i mešní liturgii se přednášeli; ale již Amalarius (+ 857), zmiňuje se o nich při zpěvu Alleluja po graduale. Tyto melodie bez textu nazývaly se již v IX. století Sequentia (Ordo Rom. 11,7; Amalarius 1. c.)

První kdo zavedl sequence při mši sv., byl prý blah. Notker (Balbulus) ze sv. Havla (+ 912); brzy však došly takové obliby, že téměř každá neděle a každá slavnost (vyjímajíc dobou po neděli devítník měly svou sequenci. Mezi nimi byli však také sequence nepodařené. Římský missál nynější (pozn. za biskupa Kupky)podržel jich pouze pět, a to nejkrásnější.
První sequence Victime paschali - Velikonoční oběti: “Je mezi sequencemi pojatými do misálu nejstarší; autorem je bezpochyby burgunský kněz Wipo, jenž náležel ke dvornímu duchovenstvu císařů německých Konrada II.(1024-1039) a Jindřicha III. (1039-1056).”

Druhá sequence Veni, sancte Spiritus - Přijď, ó Duchu Svatý: “Autor tohoto hymnu se s jistotou nedá určit. Někteří považují za skladatele francouzského krále Roberta (+ 1054), jiní Hermanna z Reichenau (+ 1054), jiní konečně papeže Innocence III. (+ 1216).”
“Tato sequence je úpěnlivá prosba k Duchu Sv., jenž je naším Utěšitelem (Paraclitus) v nouzi a bídě., v zármutku, soužení i ve smrti; a tato prosba přednáší se způsobem tak dojímavým, že každé slovo mocně se dotýká našeho srdce. Hymnus vůbec je nejvhodnějším výrazem všech potřeb, obzvláště duchovních, jež tak živě pociťujeme.”
Třetí sequence Lauda Sion Salvatorem - Chval Sione Spasitele: “Je to jediná sequence, jejíž autor se s jistotou určit dá. Bulou “Transiturus” zavedl papež Urban II. r. 1264 pro celou církev slavnost Božího Těla. Sv. Tomáši Aq. svěřen úkol vypracovat celé officium pro mešní knihu i breviář, jehož součástí je i tato sekvence.”

Čtvrtá sequence Stabat Mater dolorosa - Stála Matka bolestivá: “Jacopone byl nejprve znamenitým právníkem, po smrti své manželky však stal se kajícím terciářem a konečně bratrem laikem sv. Františka. Zemřel r. 1306. Svým hymnem “Stabat mater” pojistil si navždy čestné místo v liturgické poesii.
Pátá sequence Dies irae - Den hněvu: “Dies irae zaujímá co do ceny umělecké první místo mezi všemi sequencemi. Všichni kritikové se v tom shodují, že tento hymnus je vrcholem všeho, co lidský duch v tomto oboru poesie kdy vytvořil; jest zajisté dílo toto obsahem i formou vpravdě umělecké.”