Jaké místo dává Písmo svaté ženám v liturgii? Žádné! Jaké místo dává posvátná Tradice ženám v liturgii? Žádné! Alfredo kardinál Ottaviani a Antonio kardinál Bacci o slavnosti Božího Těla, 5. června 1969 napsali Pavlu VI. Breve Esame Critico del Novus Ordo Missae (Stručný kritický rozbor Nového mešního řádu). V něm je: “Navzdory údajnému nadšení pro Písmo předstupuje před nás protistarozákonní a protipavlovská [1 Kor 14, 34; 1 Tim 2, 11-12] „mulier idonea – způsobilá žena“, která bude poprvé v tradici Církve oprávněna přednášet čtení a zastávat jiné „služby, které se vykonávají mimo presbytář“ (č. 70).” Uvedené odkazy z Písma svatého jsou 1 Tim 2, 11-12: “Poučování má každá žena přijímat v tichosti a plné podřízenosti. Nedovoluji, aby žena sama poučovala ani aby vládla nad mužem; má se v tichosti držet zpátky.” I Kor 14,34: “Ať také u vás ženy ve shromáždění mlčí. Není jim dovoleno, aby se ujímaly slova. Spíše se mají podřizovat, jak o tom mluví Zákon.”

Protestanté dovolávající se autority Písma svatého bez problémů umožňují ženám konání bohoslužeb. K této zpronevěře na Písmu sv. slova z druhého listu Korinťanům 2,17: “My jistě nepatříme k těm lidem ‒ a je jich mnoho ‒ co s Božím slovem kupčí. My mluvíme naprosto upřímně, jako vyslanci Boží a před Božím (zrakem), protože jsme spojeni s Kristem.” Stručný kritický rozbor Nového mešního řádu má kapitolu VII. Zprotestantizovaný mešní řád. V ní je: “Současně byl Nový mešní řád zbaven všeho nezaměnitelného a jedinečného římského rázu tím, že z něj bylo odstraněno vše, co mu bylo vlastní a co tvořilo jeho duchovní hodnotu. To vše bylo nahrazeno prvky, které se blíží jen jistým reformovaným obřadům (a to ani ne těm, které jsou katolicismu nejbližší), čímž byl celý mešní řád degradován a Východ je tím odpuzován, stejně jako všemi posledními reformami.” K oprávněnosti tohoto obecného tvrzení konkrétní fakty. Místo oltáře stoly a to čelem k lidu je dílo protestantismu. Odstanění latiny a zavedení národního jazyka je dílo protestantismu. Podávání na ruku ve stoje místo vkleče do úst je dílo protestantantismu. Protestanté jsou v liturgii v rozporu s Písmem svatým. Proč tento rozpor s Písmem svatým není v ekumenickém dialogu schopna připomenout současná katolická hierarchie a věřící? Považují se to podle politiky za nekorektní?

Proč většinu neudivuje, že oltář čelem k lidu texty II. Vatikánského koncilu nezmiňovaný je tvrzem jako požadavek koncilu? Proč většinu neudivuje, že v rozporu se slovy koncilu o zachování latiny (SC 36 a 54) se koncil předkládá jako zrušení latiny? Proč většinu neudivuje diskriminace tradiční liturgie, což je opak SC 4: “Posvátný sněm, věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo i stejnou úctu a že chce, aby byly v budoucnu zachovány a všemožně podporovány.” Podávání na ruku se rovněž nepravdivě či lživě zdůvodňuje koncilem. I s koncilem se kupčí jako s Písmem svatým. Lektorky jsou produkt pokoncilního vývoje a NOM misálu. To jasně odmítli účastníci koncilu kardinál Ottaviani a Bacci nejen za sebe. Není pochyb, že stejně by odmítli (podle tradice a Písma svatého) akolytky, úvahy o jáhenkách nebo umývání nohou ženám na Zelený čtvrtek.

Benedikt XIV. v encyklice z roku 1755 Allatae Sunt připomíná své předchůdce: “Papež Gelasius ve svém listě biskupům z Lucania odsoudil zlo, ke kterému dochází tím, že se dovoluje ženám sloužit knězi při slavení mše svaté. I když se tato urážlivá praxe šíří až k Řekům, Innocenc IV. to velmi přísně zakázal ve svém dopise biskupům z Tusculum: “Ženy ať se neodvažují sloužit při oltáři; všechny společně by měli tuto službu odmítnout.” Panna Maria liturgické funkce nekonala a nikdy po tom netoužila. V tom ji následují její opravdoví ctitelé.

II. Vatikánský koncil v Dei verbum čl. 10 učí: “Je tedy zřejmé, že posvátná tradice, Písmo svaté a učitelský úřad Církve jsou podle moudrého Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých dvou nemůže být, a že všichni tři činitelé zároveň, každý svým způsobem, pod vlivem jediného Ducha Svatého přispívají účinně ke spáse duší.“ Papežská rozhodnutí činěná v rozporu a bez souladu s posvátnou tradicí a Písmem svatým nemůže obstát. Učení textů II. Vatikánského koncilu o souladu posvátné tradice, Písma svatého a učitelského úřadu Církve je v kontinuitě s učením předkoncilním a má být platné i v době po II. vatikánském koncilu a až do konce světa.

Sv. Teresii z Avily stačilo bez svěcení: “Bůh nám propůjčuj času, abychom ho vynakládali povždy na jeho oslavování.“