Přesvědčení o smyslech jako jediném kritériu pravdy je senzualismus. Jde o materialistické učení. Ve starověku jej hlásali epikurejci. Následovníci epikurejců i dnes tvrdí: “Pro mně platí jen co vidím.” Z epikureismu je chování shodné se zvířaty. Vybočení z těchto názorů je v dopise Epikúra Menoikeovi: „Neboť život nečiní slastným ani ustavičné pitky a radovánky, ani požitky s hochy a dívkami, ani požívání ryb a jiných věcí, které nabízí bohatý stůl, nýbrž střízlivý rozumový úsudek, který vyhledává důvody pro každou volbu nebo odmítnutí a zahání plané domněnky, z nichž se rodí největší zmatek v lidských duších.”

Negativní učení o hříšné smyslnosti je součástí křesťanství. Apoštol Pavel v listu Židům 12,16 píše: “Ať se nikdo nedopouští smyslnosti, ani nesmýšlí světsky jako Ezau: za trochu jídla prodal prvorozenecká práva.” O Ezauovi je ve Starém zákoně v knize Geneze 25,29-34: “ Jednou, když Jakub připravoval jídlo, přišel Ezau z polí a měl hlad. Řekl Jakubovi: „Dej mi trochu toho červeného, umírám hlady.“ Proto dostal jméno Edom. Jakub však řekl: „Prodej mi napřed své prvorozenství.“ Ezau mu řekl: „Vždyť umírám – k čemu je mi prvorozenství!“ „Nejdřív mi přísahej,“ naléhal Jakub. Přísahal tedy a prodal své prvorozenství Jakubovi. Potom Jakub podal Ezauovi chléb a čočkovou kaši. On pojedl, napil se, vstal a odešel. Tak Ezau pohrdl prvorozenstvím.” Následky této smyslnosti jsou v listu Židům 12,17: “ Víte dobře, jak rád by potom dostal požehnání, (ale) byl odmítnut; na věci už nemohl nic změnit, ačkoli se o to s pláčem pokoušel.” V Genezi čteme 27,38-39: “Ezau řekl: „Což máš jenom jedno požehnání, otče? Otče, požehnej také mně!“ A dal se do hlasitého pláče. Tehdy jeho otec Izák začal mluvit: „Daleko od úrodné země bude tedy tvé sídlo, daleko od rosy nebes.” Pro hříšnou smyslnost se ztrácí Boží požehnání a přichází životní těžkosti.

To, jak pro zakázaný pokrm vstupuje do lidských životů prokletí popisují první stránky Starého zákona v Genezi 3,6-7: “Žena viděla, že ovoce stromu je chutné k jídlu, vábné na pohled, lákavé pro poznání moudrosti, a proto si z něho utrhla a jedla, a dala též svému muži; byl s ní a jedl. Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí.” Geneze 3,17: „Protože jsi uposlechl hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst: Prokleta buď země kvůli tobě, s námahou se z ní budeš živit po celý svůj život.” Hříšnou smyslnost máme v žalmu 78,17-18: “Přece však proti němu hřešili dále, nepřestali na poušti urážet Nejvyššího. Pokoušeli Boha ve svém srdci, když žádali pokrm podle své choutky.” Z toho je prosba: “Pro svou hříšnou smyslnost zasloužil jsem trestů dost, smiluj se Bože nade mnou.”

Pán Ježíš, Panna Maria a svatí neužívají smysly hříšně. Jsou v souladu s evangeliem sv. Matouše 5,27-29: “Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‘Nezcizoložíš.’ Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci. Svádí-li tě tvé pravé oko, vyloupni ho a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo bylo uvrženo do pekla.” Kniha Přísloví 17,4 píše o hřešení sluchem: “Zločinec naslouchá zlolajným rtům, lhář popřává sluchu zákeřnému jazyku.” Smysly poznatelné věci jsou ve svátostech užívány k působení Boží milosti. Modlitby před a po jídle chrání před požíváním pokrmu na úrovni zvířat.

Sv. Řehoř Veliký v kázání o Zjevení Páně: “Hniloba mrtvého těla však znamená, že toto smrtelné tělo otročí nevázané smyslnosti, jak je o některých lidech řečeno skrze proroka: Shnila hovada v lejně svém. (Joel 1; 18.) Hnití hovad ve vlastním lejně znamená, že tělesní lidé končí život v hnoji smyslnosti. Myrrhu tedy obětujeme Bohu tehdy, když toto smrtelné tělo uchováváme od hniloby kořením zdrženlivosti.”

Sv. Alberta Velikého poučuje o životě, co je opakem hříšné smyslnosti: „Ve všech věcech šetřme miry, kromě chválení a velebeníBoha; ona působí, že všecky ostatní věci nemaji pro nás žádné ceny, neboť kdo ducha okusil, tomu hnusí se tělo. Nedbej toho, co lidé o tobě smýšlejí neb mluví a zdali tebe velebi či tupi; pouze toho buď pamětliv, co prospívá -pokoji tvému. Kdo opravdu je milosrdný, rmoutí se vice z hřichu toho, od něhož bylo mu ubliženo, než z křivdy, která se mu stala. Pravému milovniku Kristovu je třeba, aby rozumem 1 dobrou vůlí spojil se s Bohem beze vší starosti. Když učiníš, co na tobě je, odevzdej se bezpečně Prozřetelnosti Božské; ona povede tebe mnohem lépe a radostněji, než kdybys dnem i noci starostmi se mořil. Jsme-li ve víře a dobrou vůlí s Bohem spojeni, neuškodí nám ani líné tělo ponoukající ku smyslnosti, ani vnitřní vyprahlost, ospalá ku pobožnosti. Nedbej mnoho sladkých, smyslných pocitů a nábožných slz, jen budiž dobrou vůli v duchu spojen s Bohem a zapírej se,zbav se všeho, následuj Krista, a jako svatí měj ustavičně Boha a věčnost duše své v paměti.”

V pondělí po 3. neděli postní se modlí ve mši sv.: “Milost svou prosíme, Pane, dobrotivě vlej do našich srdcí, abychom, jako se zříkáme tělesného pokrmu, tak své smysly odváděli od škodlivých přestupků. Skrze…” V tradičním breviáři bývá v modlitbě se čtením prosba: Spíritus Sancti grátia illúminet sensus et corda nostra. Amen. - Milost Ducha Svatého osvěcuj naše smysly a srdce. Amen.