Přesvědčení o smyslech jako jediném kritériu pravdy je senzualismus. Jde o materialistické učení. Ve starověku jej hlásali epikurejci. Následovníci epikurejců i dnes tvrdí: “Pro mně platí jen co vidím.” Z epikureismu je chování shodné se zvířaty. Vybočení z těchto názorů je v dopise Epikúra Menoikeovi: „Neboť život nečiní slastným ani ustavičné pitky a radovánky, ani požitky s hochy a dívkami, ani požívání ryb a jiných věcí, které nabízí bohatý stůl, nýbrž střízlivý rozumový úsudek, který vyhledává důvody pro každou volbu nebo odmítnutí a zahání plané domněnky, z nichž se rodí největší zmatek v lidských duších.”

Negativní učení o hříšné smyslnosti je součástí křesťanství. Apoštol Pavel v listu Židům 12,16 píše: “Ať se nikdo nedopouští smyslnosti, ani nesmýšlí světsky jako Ezau: za trochu jídla prodal prvorozenecká práva.” O Ezauovi je ve Starém zákoně v knize Geneze 25,29-34: “ Jednou, když Jakub připravoval jídlo, přišel Ezau z polí a měl hlad. Řekl Jakubovi: „Dej mi trochu toho červeného, umírám hlady.“ Proto dostal jméno Edom. Jakub však řekl: „Prodej mi napřed své prvorozenství.“ Ezau mu řekl: „Vždyť umírám – k čemu je mi prvorozenství!“ „Nejdřív mi přísahej,“ naléhal Jakub. Přísahal tedy a prodal své prvorozenství Jakubovi. Potom Jakub podal Ezauovi chléb a čočkovou kaši. On pojedl, napil se, vstal a odešel. Tak Ezau pohrdl prvorozenstvím.” Následky této smyslnosti jsou v listu Židům 12,17: “ Víte dobře, jak rád by potom dostal požehnání, (ale) byl odmítnut; na věci už nemohl nic změnit, ačkoli se o to s pláčem pokoušel.” V Genezi čteme 27,38-39: “Ezau řekl: „Což máš jenom jedno požehnání, otče? Otče, požehnej také mně!“ A dal se do hlasitého pláče. Tehdy jeho otec Izák začal mluvit: „Daleko od úrodné země bude tedy tvé sídlo, daleko od rosy nebes.” Pro hříšnou smyslnost se ztrácí Boží požehnání a přichází životní těžkosti.

To, jak pro zakázaný pokrm vstupuje do lidských životů prokletí popisují první stránky Starého zákona v Genezi 3,6-7: “Žena viděla, že ovoce stromu je chutné k jídlu, vábné na pohled, lákavé pro poznání moudrosti, a proto si z něho utrhla a jedla, a dala též svému muži; byl s ní a jedl. Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí.” Geneze 3,17: „Protože jsi uposlechl hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst: Prokleta buď země kvůli tobě, s námahou se z ní budeš živit po celý svůj život.” Hříšnou smyslnost máme v žalmu 78,17-18: “Přece však proti němu hřešili dále, nepřestali na poušti urážet Nejvyššího. Pokoušeli Boha ve svém srdci, když žádali pokrm podle své choutky.” Z toho je prosba: “Pro svou hříšnou smyslnost zasloužil jsem trestů dost, smiluj se Bože nade mnou.”

Pán Ježíš, Panna Maria a svatí neužívají smysly hříšně. Jsou v souladu s evangeliem sv. Matouše 5,27-29: “Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‘Nezcizoložíš.’ Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci. Svádí-li tě tvé pravé oko, vyloupni ho a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo bylo uvrženo do pekla.” Kniha Přísloví 17,4 píše o hřešení sluchem: “Zločinec naslouchá zlolajným rtům, lhář popřává sluchu zákeřnému jazyku.” Smysly poznatelné věci jsou ve svátostech užívány k působení Boží milosti. Modlitby před a po jídle chrání před požíváním pokrmu na úrovni zvířat.

Sv. Řehoř Veliký v kázání o Zjevení Páně: “Hniloba mrtvého těla však znamená, že toto smrtelné tělo otročí nevázané smyslnosti, jak je o některých lidech řečeno skrze proroka: Shnila hovada v lejně svém. (Joel 1; 18.) Hnití hovad ve vlastním lejně znamená, že tělesní lidé končí život v hnoji smyslnosti. Myrrhu tedy obětujeme Bohu tehdy, když toto smrtelné tělo uchováváme od hniloby kořením zdrženlivosti.”

Sv. Alberta Velikého poučuje o životě, co je opakem hříšné smyslnosti: „Ve všech věcech šetřme miry, kromě chválení a velebeníBoha; ona působí, že všecky ostatní věci nemaji pro nás žádné ceny, neboť kdo ducha okusil, tomu hnusí se tělo. Nedbej toho, co lidé o tobě smýšlejí neb mluví a zdali tebe velebi či tupi; pouze toho buď pamětliv, co prospívá -pokoji tvému. Kdo opravdu je milosrdný, rmoutí se vice z hřichu toho, od něhož bylo mu ubliženo, než z křivdy, která se mu stala. Pravému milovniku Kristovu je třeba, aby rozumem 1 dobrou vůlí spojil se s Bohem beze vší starosti. Když učiníš, co na tobě je, odevzdej se bezpečně Prozřetelnosti Božské; ona povede tebe mnohem lépe a radostněji, než kdybys dnem i noci starostmi se mořil. Jsme-li ve víře a dobrou vůlí s Bohem spojeni, neuškodí nám ani líné tělo ponoukající ku smyslnosti, ani vnitřní vyprahlost, ospalá ku pobožnosti. Nedbej mnoho sladkých, smyslných pocitů a nábožných slz, jen budiž dobrou vůli v duchu spojen s Bohem a zapírej se,zbav se všeho, následuj Krista, a jako svatí měj ustavičně Boha a věčnost duše své v paměti.”

Sv. biskup Eligius, + 695, si byl vědom, jak se hříšná smyslnost projevuje při tanci. Čteme v jeho životopise: “Když jedenkráte na den sv. Petra na jisté faře proti divokým tancům a jiným kratochvílím toho druhu horll, tu milovníci těch rozkoší rozhněvali se na něho tolik, že strojili úklady životu jeho. Eligius nedal se zastrašit, nýbrž káral tanečníky neděli na to ještě důtklivěji. Vida pak, že dobromyslná slova jeho zůstávají bez účinku, pohrozil zatvrzelcům trestem Božim a hle! trest Boží šel řeči jeho vzápětí, neboť padesát těch nejurputnějších posedl zlý duch’právě v tom okamžení, když na sv. biskupa sáhnout chtěli, a po celý rok je ukrutně trápil. Věc ta způsobila u lidu strach a bázeň. Zkázonosné zábavy přestaly, rukou Boží postižení dali se na pokání, a nabyli na přímluvu sv. biskupa předešlého zdravi.”

V pondělí po 3. neděli postní se modlí ve mši sv.: “Milost svou prosíme, Pane, dobrotivě vlej do našich srdcí, abychom, jako se zříkáme tělesného pokrmu, tak své smysly odváděli od škodlivých přestupků. Skrze…” V tradičním breviáři bývá v modlitbě se čtením prosba: Spíritus Sancti grátia illúminet sensus et corda nostra. Amen. - Milost Ducha Svatého osvěcuj naše smysly a srdce. Amen.