”Proč chodíš do kostela?” Tato otázka řeší úmysl přicházejících. Můžeme se tak dozvědět, kdo je turista, milovník koncertů, zloděj. Můžeme se dozvědět o různých důvodech účásti na mši svaté. Můžeme tak zkoumat, kdo je opravdový ctitel Boha. Opravdový ctitel Boha odpoví: “Chodím na mši svatou, abych byl mezi pravověrnými.” Se všemi pravověrnými - “et omnibus orthodoxis”, tak se modlí v tradiční liturgii. Za pravověrností následuje: atque catholice et Apostolice fidei cultoribus - jakož katolické a apoštolské víry ctiteli. V jednotě s těmito podmínkami předstupuje Církev před Boha a nejprve jmenuje papeže a biskupa diecéze. To předpokládá, že oni více než všichni ti, kdo nejsou výslovně jmenování jsou ctiteli pravé, katolické a apoštolské víry. Tento modlitební řád žádá distanc od toho, co není pravověrné, katolické a apoštolské. Schvalováním bludů by se dotyčný vyčlenil z ctitelů pravé, katolické a apoštolské víry. Určitě by to umenšovalo nebo mařilo přijatelnost chvály a díků Bohem. Byla by to překážka vyslyšení proseb. Celá bohoslužba by tím utrpěla. Starověké Apoštolské konstituce mají kánon 45: „Biskup nebo kněz nebo jáhen, který se s bludaři třeba jen modlí, budiž zbaven úřadu. Dovolí-li jim vykonávat služby náležející duchovním, budiž zbaven hodnosti.“ Ostiář neboli vrátník je nejnižší svěcení. Z něho je úkol nepustit na mši sv. hanobitele pravé, katolické a apoštolské víry. Katechumeni nejsou ještě pokřtěni. Nemají povinnost ani právo být na mši svaté jako pokřtění ctitelé pravé, katolické a apoštolské víry. Jsou vybízeni (v liturgii sv. Jana Zlatoústého výslovně i dnes) k odchodu před bohoslužbou oběti.
Evangelista sv. Lukáš 18,8 napsal: “Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“
Po vydání Amoris laetitia kardinálové Brandmüller, Burke, Caffara a Meisner v Římě 19. září 2016 píší dopis papeži a v něm pět pochybností (dubia):
- Otázka zní, zda po vyjádřeních v exhortaci „Amoris laetitia“ (č. 300–305) je nyní možné udělit ve svátosti smíření rozhřešení, a tedy povolit Svaté přijímání osobě, která, zatímco je vázána platným manželským svazkem, žije s jinou osobou „more uxorio“ (manželským způsobem), aniž by byly splněny podmínky uvedené v adhortaci „Familiaris consortio“ č. 84 a následně znovu potvrzené v exhortaci „Reconciliatio et paenitentia“ č. 34 a „Sacramentum caritatis“ č. 29. Lze výraz „v některých případech“ použitý v poznámce 351 (č. 305) exhortace „Amoris laetitia“ aplikovat na rozvedené osoby žijící v novém svazku, které nadále žijí „more uxorio“?
- Je po vydání postsynodální apoštolské exhortace „Amoris laetitia“ (srov. č. 304) nadále třeba považovat za platné učení sv. Jana Pavla II. v encyklice „Veritatis splendor“ č. 79, založené na Písmu svatém a Tradici Církve, týkající se existence absolutních mravních norem, které zakazující vnitřně špatné skutky a jsou závazné bez výjimky?
- Je po vydání exhortace „Amoris laetitia“ (č. 301) možné nadále tvrdit, že osoba žijící trvale v rozporu s některým přikázáním Božího zákona, například přikázáním zakazujícím cizoložství (srov. Mt 19:3–9), se nachází v objektivní situaci přetrvávajícího těžkého hříchu (srov. Papežská rada pro výklad legislativních textů, Prohlášení z 24. června 2000)?
- Je po vyjádřeních v exhortaci „Amoris laetitia“ (č. 302) týkajících se „okolností umenšujících morální odpovědnost“, stále třeba pokládat za platné učení sv. Jana Pavla II. v encyklice „Veritatis splendor“ č. 81, založené na Písmu svatém a Tradici Církve, podle něhož „okolnosti či úmysly nebudou nikdy moci přeměnit skutek, který je svým předmětem vnitřně hanebný, ve skutek „subjektivně“ čestný a obhajitelný pro svou volbu“?
- Je po vydání exhortace „Amoris laetitia“ (č. 303) i nadále třeba považovat za platné učení sv. Jana Pavla II. v encyklice „Veritatis splendor“ č. 56, založené na Písmu svatém a Tradici Církve, které vylučuje tvůrčí výklad role svědomí a zdůrazňuje, že svědomí nemůže nikdy oprávněně ospravedlnit výjimky z absolutních mravních norem, které zakazují vnitřně špatné skutky na základě jejich předmětu?”
Když se od papeže Františka na dubia kardinálové nedočkali odpovědi požádali o audienci. Důvod vysvětluje kardinál Caffara: ,„A tak dochází k tomu – jak bolestné je to vidět! –, že to, co je v Polsku hříchem, je v Německu správné, to, co je zakázáno ve filadelfské arcidiecézi, je na Maltě povoleno, a tak dále (z článku v Monitor 10. 07. 2017 NCR).“ Audience s odpověď na dubia neproběhla… Dala prostor pro další otázky: Mají se katolíci v České republice řídit podle Německa anebo Polska? Nemá se o tom, co je hřích a co je správné papež podle Boha ochotně vyjádřit? Co je důvodem mlčení? Pomůže rok rodiny Amoris laetitia otázky zodpovědět? Má rodina Amoris laetitia ve Svaté rodině závazný vzor k následování? Může být rodina podle Amoris laetitia bez úcty k pravověrnosti, katolicitě a apoštolskosti? Jsou těžkým narušením rodiny Amoris laetitia rozvody, umělé potraty nebo praktikování homosexuality? Máme vytvářet svatou jednotu v pravověrnosti anebo se o to pokoušet v milosrdenství a hříchu bez ní? Může papež bloudit ve víře a mravech? To, že první papež Petr měl bludné názory je v evangeliu sv. Matouše 16,23: “On se však obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“
Věci božské mají na mysli Ježíš, Maria, Josef. Všichni členové Svaté rodiny jsou ctiteli víry pravověrné, katolické a apoštolské. Symbolem převahy věcí lidských nad věcmi božskými je oltář čelem k lidu. Co se líbí lidem je důležitější než co se líbí Bohu. Lidem se líbí i víra bludná a v ní znovu staví babylonskou věž. Místo oltáře stůl čelem k lidu zavedl protestantismus. Zavedli jej ovšem ti, kdo konali tradiční liturgii. A zavedli také podávání na ruku a odstranění latiny. Modernismus odsouzený sv. Piem X. se vymýšlel za konání tradiční liturgie. Netradiční NOM liturgie s protestanskými prvky bohužel vznikla při konání tradiční liturgie. Možnost nesprávných názorů při tradiční liturgii je i dnes a do budoucna. Za tradiční liturgie byly kladeny i základy současného neomodernismus.
Praktikovatel NOM liturgie není nutně bludař. Výše uvedení kardinálové kladoucí dubia k nim dospěli při praktikování NOM liturgie. To, že se nedočkali odpovědí je dáno i tím, že se v NOM liturgii první kánon se zmínkou o ctitelích pravověrné, katolické a apoštolské víry téměř neužívá a chybí tato liturgická formace. Možnost být bludař tak vzrůstá. Nečekej, že každý účastník tradiční liturgie bude nutně pravověrný ani si nemysli, že každý účastník NOM liturgie je nutně bludař. Nezapomeň, že manželství a rodina je zásadní téma víry a mravů. Nejde o téma jediné. Významnou odpověď na své otázky hledáme v tradici a tím i tradiční liturgii. Kromě liturgie máme jasná slova učitelů Církve čerpajících z Písma svatého.
Úplná modlitební knížka pro každého, obsahující odpustkové modlitby, jakož i poučení o odpustcích a pobožnostech i posvátných předmětech, které svatá Církev odpustky nadala. Dle původních pramenů napsal Dr. Jan Nep. Ševčík.
S úchvalou posv. Officia v Římě. Imprimatur Roma 27. iulii 1911. Hloisiús Giamhene, substitutus pro indulgentiis.
Fr. Abertus Lepidi O.P. S.P. Ap. magister. ]osephus Ceppetelli, Patr. Constantinop. vices gerens.: “Úmysl sv. Otce zahrnuje v sobě tyto úmysly: povýšení sv. Církve, rozšíření sv. víry, vyhubení bludů a kacířství, odstranění rozkolu, obrácení hříšníků, zachování pokoje a svornosti mezi křesťanskými knížaty a všeobecně potřeby křesťanstva. Tyto jednotlivé úmysly nám nemusejí tanout na mysli, když modlitbu konáme. Dostačí, konáme-li ji vůbec na úmysl sv. Otce.”
Kdo bude spasen zodpovídá sv. Atanáš v úvodu k Vyznání víry: “Kdokoli chce být spasen, především se musí držet katolické víry. Jestliže ji někdo nezachová neporušenou a ucelenou, bezpochyby zahyne navěky.” Pokoncilní breviář má v nešporách pannen prosbu: “Ty chceš, aby Církev věrně setrvávala v neporušenosti víry, chraň a posiluj křesťany, jejichž víra je ohrožena.”