Místo Betléma pospěšme k oltáři! Těmito slovy koledy je propojeno narození Spasitele s obětí mše svaté. Dobří katolíci jdou k Betlému se srdcem očištěným svatou zpovědí. Dobří katolíci jdou následně k oltáři s vírou ve skutečnou přítomnost Ježíše Krista v Eucharistii. Přeji ti toto zakotvení o svátcích vánočních a příštím roce. Vánoce jsou vhodné k poučení o Nejsvětější svátosti oltářní. Tím se napravují též bludy a hříchy, co jsou v rozporu s dekrety sv. Pia X. o častém a časném svatém přijímání. Pěkně tyto dekrety k poučení využil Jaroslav Ovečka S.J. v knížce Svaté přijímání. Knížka nejprve uvádí oba dekrety.
Dekret o častém svatém přijímání ze dne 20. prosince 1905 začíná takto: „Posvátný církevní sněm Tridentský, dobře znaje nevyvážné poklady milostí, kterých se věřícím křesťanům dostává přijímáním Nejsv. Svátosti oltářní, praví: ‚Posvátný církevní sněm by si ovšem přál, aby při každé mši svaté věřící, kteří na ní jsou, nejen duchovní touhou, nýbrž i svátostným přijetím ve Svátosti oltářní účast měli‘ (Sess. 22, cap. 6). — Z těchto slov je dostatečně patrno přání církve, aby se všichni věřící křesťané denně posilovali tou nebeskou hostinou a tak vždy více a hojněji se jí posvěcovali. Přání takové souvisí s onou vřelou touhou, která Krista Pána přiměla k ustanovení této božské svátosti. Vždyť on sám ne jednou a ne nejasně vyslovil potřebu požívání těla jeho a pití krve jeho, zvláště těmito slovy: ‚Toto jest chléb, který s nebe sestoupil; ne jako otcové vaši jedli manu a zemřeli… Kdo jí chléb tento, živ bude na věky‘ (Jan 6, 59). — Z tohoto přirovnání pokrmu andělského k chlebu a maně mohli učedníci snadno poznati, že, jak se tělo denně chlebem krmí, a jak se Izraelité na poušti denně manou sytili, tak že se může i duše křesťanova denně chlebem nebeským živiti a posilovati. Mimo to káže Kristus v modlitbě Páně prositi o chléb náš vezdejší neboli každodenní; svatí Otcové církevní však učí téměř jednomyslně, že tím jest rozuměti, že máme denně požívati ani ne tak chleba hmotného, stravy pro tělo, jak spíše chleba svátostného. Po tom však, aby všichni věřící Kristovi denně přistupovali ke svaté hostině, touží Ježíš Kristus a církev svatá hlavně proto, aby křesťané, svátostí jsouce s Bohem spojeni, nabývali z toho síly ke krocení zlé žádostivosti, ke smývání všedních vin, které se denně vyskytují, a k uvarování hříchů těžších, do nichž člověk ve své křehkosti snadno může upadnouti; ne však především proto, aby Pán tím byl ctěn a oslavován, ani proto, aby to bylo přijímajícím jakoby odplatou nebo odměnou za jejich ctnosti (sv. August. Serm. 57 in Matth. De Orat. Dom. n. 7). Proto nazývá posvátný církevní sněm Tridentský Eucharistii protíiedem, kterým máme býti osvobozování od vin všedních a chráněni před hříchy smrtelnými (Sess. 13, cap. 2).“
Dekret uvádí devět podmínek pro časté svaté přijímání:
- Časté a každodenní sv. přijímání budiž, ani si ho Kristus Pán a církev katolická velesnažně přejí, volno všem věřícím kterékoliv třídy nebo stavu; takže se v něm nemůže brániti nikomu, kdo je ve stavu milosti a přistupuje k posvátnému stolu s pravým a zbožným úmyslem.
- Pravý úmysl však záleží v tom, aby ten, kdo ke stolu Páně přistupuje, to činil ne ze zvyku nebo z marnivosti nebo z důvodů a ohledů lidských, nýbrž protože tím chce splniti zalíbení Boží, s Bohem se láskou úže spojiti, a božským tím lékem léčiti své neduhy a chyby.
- Ačkoliv jest převelice prospěšno, aby ti, kdo často a denně ke sv. přijímání přistupují, byli prosti všedních hříchů, aspoň plně rozvážených, a náklonnosti k nim, přece stačí, jsou-li bez vin smrtelných, a mají-li předsevzetí, že v budoucnosti nikdy (těžce) nezhřeší. Mají-li ti, kdo denně přijímají, toto předsevzetí upřímně v srdci, pak není možno jinak, než že se jím znenáhla oprostí i od všedních hříchů a od náklonnosti k nim.
- Poněvadž však svátosti Nového Zákona, třebas působí svůj účinek samým úkonem (ex opere operato), přece mají účinek tím větší, čím lépe je ten, kdo je přijímá, připraven, jest proto dbáti, aby předcházela dbalá příprava na sv. přijímání a po něm následovalo přiměřené díkůvzdání, podle sil, stavu a povinností jednotlivců.
- Aby se časté a denní sv. přijímání dělo s větší obezřelostí a bylo spojeno s větší zásluhou, je třeba, aby se k němu nepřistupovalo bez porady se zpovědníkem. Zpovědníci však ať se chrání odvraceti od častého nebo denního sv. přijímání někoho, kdo je shledán ve stavu milosti a přistupuje s pravým úmyslem.
- Poněvadž pak je zřejmé, že se častým nebo denním přijímáním Nejsv. Svátosti spojení s Kristem utužuje, duchovní život vzkvétá, duše se hojněji ctnostmi zdobí, a přijímajícímu se dostává pevnější záruky věčné blaženosti, proto nechat’ faráři, zpovědníci a kazatelé, podle osvědčené nauky Římského katechismu (část 11,hl. 4, n. 60), křesťanský lid častým připomínáním a s velkou horlivostí navádéjí k tomuto tak zbožnému a tak spasitelnému zvyku.
- a 8. bod se týká řeholí.
Poslední 9. bod je: „Konečně ať se po uveřejnění tohoto dekretu všichni církevní spisovatelé zdržují jakéhokoliv pření stran podmínek k častému a každodennímu sv. přijímání.“
Vybízení k častému svatému přijímání bez připomínání podmínek není správné.
Další dekret sv. Pia X. je Quam singulari ze dne 8. srpna 1910 o tom, v kterém věku mají býti dítky připouštěny k prvnímu sv. přijímání. V dekretu čteme: „Podle dekretu Lateránského, uvedeného a dosud platného, jsou věřící křesťané, jakmile dojdou let rozeznávání, vázáni závazkem přistupovati, aspoň jednou za rok, ke svátostem pokání a sv. přijímání. Ale do určování tohoto věku užívání rozumu nebo rozeznávání se během času vetřelo nemálo omylů a žalostných zlořádů.“
Náprava zlořádů je ve slovech: „Vždyť přece církevní sněm Lateránský, když zároveň ukládá povinnost zpovědi a přijímání, požaduje pro obojí svátost jeden a týž věk. Jak se tedy pro zpověď považuje za věk rozeznávání ten, kdy člověk dovede rozeznati dobré od zlého, ten totiž věk, v kterém se dochází nějakého užívání rozumu, tak jest pro sv. přijímání říci, že věk rozeznávání je ten, v kterém dítě dovede eucharistický chléb rozpoznati od chleba obyčejného, což je zase týž věk, v kterém dospělo užívání rozumu. A ne jinak tu věc pojímali přední vykladatelé církevního sněmu Lateránského a těch dob současníci. Jeť z církevních dějin známo, že několik synod a biskupských dekretů již od století XIII., nedlouho po církevním sněmu Lateránském, připouštělo k prvnímu sv. přijímání děti sedmileté. Kromě toho máme svědka svrchované vážnosti, Učitele Akvinského, u něhož čteme toto: ‚Když děti již začínají míti nějaké užívání rozumu, takže mohou pojmouti zbožnou úctu k této Svátosti (oltářní), tehdy se jim může tato Svátost podati.‘“
a) Tu větu vykládá Ledesma takto: „Opíraje se o obecný souhlas pravím, že všem, kdo mají užívání rozumu, jest podati Nejsv. Svátost, jakmile mají to užívání rozumu, třebas to „dítě ještě jen nejasně poznává, co činí.“
b) Totéž místo vysvětluje Vasquez těmito slovy: „Jakmile dítě jednou dospěje tohoto užívání rozumu, jest ihned samým božským zákonem tak zavázáno, že ho církev nemůže zúplna osvoboditi.“
c) Stejně učil sv. Antonín, an psal: „Když však je dítě schopno lestného jednání, když totiž již může smrtelně zhřešiti, tehdy je vázáno příkazem o zpovědi, a tudíž i příkazem o přijímání.“
d) Také církevní sněm Tridentský nutká k tomuto závěru. Když totiž v Sezení XXI., hl.4., připomíná, „že malé děti, které ještě nemají užívání rozumu, nejsou žádnou nutností vázány přijímati Nejsvětější Svátost,“ uvádí pro to tento jediný důvod, že nejsou schopny hříchu: „ježto“ praví, „milosti dítek Božích, které se jim dostalo, v tom věku nemohou pozbýti.“ Z toho je zjevno, že mínění církevního sněmu je, že na děti tehdy doléhá potřeba a závazek sv. přijímání, když mohou hříchem milosti pozbýti. S tím se shodují slova (místního) sněmu římského, konaného za Benedikta XIII., jenž učí, že závazek přijímati Nejsv. Svátost začíná, „když hoši a dívky dojdou roku rozeznávání, toho totiž věku, kdy jsou s to, aby rozeznali tento svátostný pokrm, jenž není jiný než pravé tělo Ježíše Krista, od chleba obyčejného a světského, a dovedou přistoupiti ke stolu Páně s náležitou zbožnosti a uctivostí.“
e) A Římský katechismus praví: „V kterém věku jest dětem podati přesvatá tajemství, nedovede nikdo určiti lépe než otec a kněz, kterému se vyznávají z hříchů. Těm totiž náleží vypátrati a od dětí zvěděti, zda již mají nějaké poznání této předivné Svátosti a touhu po ní.“
f) Z toho ze všeho plyne, že věk rozeznávání ke sv. přijímání je ten, v kterém dítě dovede rozlišiti chléb svátostný od chleba obyčejného a tělesného, takže je s to, aby zbožně přistoupilo k oltáři. Nevyžaduje se tedy dokonalá znalost článků víry, ježto dostačují nějaké pouhé základy, to jest, nějaké poznání; ani se nevyžaduje plné užívání rozumu, ježto dostačuje nějaké užívání počátečné, to jest nějaké užívání rozumu.
„Věk rozeznávání jak ke zpovědi, tak ke sv. přijímání je ten, v kterém dítě začíná usuzovati, to jest kolem sedmého roku, třebas o něco později nebo i o něco dříve. Od té doby začíná povinnost plniti obojí příkaz o zpovědi i přijímání.“
„K první zpovědi a k prvnímu přijímání není třeba plné a dokonalé znalosti křesťanské nauky. Dítě se však musí později podle své chápavosti postupně naučiti celému katechismu.“
„Znalost náboženství, která se od dítěte požaduje k tomu, aby se přiměřeně připravilo na první sv. přijímání, záleží v tom, aby tajemství víry ke spáse naprosto (necessitate medii) nutná podle své chápavosti chápalo a eucharistický chléb od obyčejného a tělesného rozlišovalo, aby tak s tou zbožnosti, s kterou jest jeho věk, ke sv. přijímání přistoupilo.“
„Těm, kdo mají děti na starosti, se jest s veškerou pečlivostí starati, aby ony po prvním sv. přijímání častěji přistupovaly ke stolu Páně, a možno-li, i denně, jak si toho přejí Ježíš Kristus a matka církev, a aby to činily s tou zbožnosti, s kterou je takový věk. Kromě toho ať jsou ti, kdo to mají na starosti, pamětlivi velezávažné povinnosti, kterou jsou vázáni, starati se o to, aby se děti i dále účastnily veřejného vyučování katechismu, a kdyby ne, at’ doplní jejich náboženské vzdělání jiným způsobem.“
P. Jaroslav Ovečka vysvětluje nauku dekretu o častém svatém přijímání sv. Pia X v části Proč každý den: „Ježíš Kristus srovnával své přesvaté tělo s chlebem a před smrtí dal Nejsv. Svátosti způsob chleba, jenž jest pokrm obyčejný, každodenní.“ Staří Otcové a učitelé církevní nám rovněž doporučují požívati tohoto chleba po všechny dni. Téměř jednomyslně vykládají o každodenním sv. přijímání čtvrtou prosbu Otčenáše. Poslyšme aspoň dva nebo tři. Sv. Cyprián praví: „Jak pravíme Otče náš, protože on jest Otec všech, kdo rozumějí a věří, tak pravíme též chléb náš, protože Kristus je chléb těch, kdo jsou spojeni s jeho tělem (církví). A prosíme, aby tento chléb nám byl dáván každý den… (L. de Oratione Dominica, n. 18). — Ve spisech sv. Augustina najdeš tato slova k duši křesťanské: „Ty však, duše křesťanská, hleď, bys neopustila stolu Chotě svého. Abys krásná zůstala, tělo jeho denně požívati budeš; abys život věčný měla, krev jeho píti budeš: hleď, abys neopustila tohoto stolu“ (Sermo de IV. feria, 8). „Před slovy Kristovými,“ dí sv. Ambrož, „nazývá se chlebem to, co se obětuje; jakmile jsou vyslovena slova Kristova, nezve se již chlebem, nýbrž sluje tělem. Proč se tedy dí v modlitbě Páně, která pak následuje: „Chléb náš“? Ano, chléb, ale nadpřirozený! Když však je to chléb vezdejší, proč jej přijímáš jednou za rok? Přijímej denně, aby ti denně prospíval! Tak žij, abys každý .den byl hoden přijímati. Kdo není hoden každý den, není hoden ani za rok. Tohoto chleba života nepřijímáš každý den? Kdo má ránu, hledá lék. Rána jest, že jsme pod jhem hříchu: „Lék jest nebeská a vznešená Svátost“ (De Sacram. L. V, 24. 25).
„Není-liž pravda, jest jen jedno naprosté neštěstí na tomto i na onom světě, pouze jedno opravdové zlo: jen zato se je třeba styděti, jen to si nesmíme nikdy přáti sdíleti s těmi, které milujeme, abychom jim je ulehčili — je to hřích. Kdyby se ti podařilo tohoto zbaviti svůj život, jaký mír, jaké štěstí by vládlo ve tvém nitru, ať by se ti přihodilo cokoliv! Uvidíš: Nejlepší prostředek k životu bez hříchu jest přijímati každý den. Každý den a v každou hodinu pak budeš také jist, že můžeš bez bázně předstoupiti před Boha, zavolá-li. Naopak, nebudeš-li přijímati často — ba někdo i velmi často — nesetrváš ve stavu milosti a vnitřním míru. Vlastní zkušenost ti to ukázala. Božský Spasitel nás ostatně na to všecky upozornil: „já jsem chléb života. Nebudete-li ho jísti, nebudete míti v sobě života“ (Jan 6, 35. 54). — Právě poněvadž jeho nejvroucnější přání jest, abychom vždy a stále žili v jeho milosti, právě proto poukazuje, jak jsme viděli, ne jednou a ne nezřetelně na nutnost požívati často jeho těla a pití jeho krev. Tak, jak obyčejný chléb zachovává život přirozený tělu, tak chléb svátostný zachovává život nadpřirozený duši. Nejen celý člověk z těla a duše složený žije, nýbrž také duše křesťanská má svůj zvláštní, nadpřirozený život. To, v čem záleží tento nadpřirozený život duše, slove milost. Milost je něco božského, ne částečka Boha, nýbrž něco, co nás činí účastnými života Božího. Jest jako zázračný strom, od Boha samého zasazený do naší duše; na něm a jen na něm roste ovoce zásluh pro nebe, kdežto dobré skutky naše, které by na něm nevyrostly, jsou pro odměnu na věčnosti bez ceny. Je tedy život, trvalý život, milosti posvěcující pro nás nesmírně důležitý. Nebeský strom však žádá i prsti nebeské, rosy nebeské: té mu dává Bůh hlavně sv. svátostmi. Žádná svátost však v nás neposiluje stromu milosti hojněji než sv. přijímání. Vždyť jím dostává ne pouze rosy nebeské, nýbrž Ježíše, pramen její; ne pouze trochu prsti nebeské, nýbrž celé nebe, Boha samého!“
V části II. Jak je to možné každý den? Sv. Otec praví: „Stačí býti ve stavu milosti a míti pravý úmysl.“
I. Třeba býti ve stavu milosti.
a) Chléb nevrací života mrtvým; naopak jíme, dokud žijeme, a abychom zůstali živi. Rovněž nepřijímáme, abychom znovu nabyli své duši, smrtelným hříchem mrtvé, života posvěcující milosti (to se děje sv. zpovědí), nýbrž abychom si jej zachovali a rozhojnili.
b) Stačí k této podmínce, když si nejsme vědomi s jistotou smrtelného hříchu od poslední platné zpovědi.
Kdo by nechtě zapomněl říci smrtelný hřích, smí přece i bez nové zpovědi jíti i každý den ke sv. přijímání, neboť jím nezhřešil od poslední platné zpovědi. (V příští zpovědi ovšem musí onen zapomenutý hřích říci, vzpomene-li si na něj, ale milost posvěcující již má, i onen hřích jest již shlazen.)
Kdo rozumně pochybuje (a kdy rozumně pochybuje, o tom poučí každého podle stavu jeho svědomí třebas i jednou provždy moudrý zpovědník), zda se hříchu dopustil, anebo zda hřích, kterého se jistě dopustil, byl smrtelný, smí také i bez zpovědi každý den ke sv. přijímáni, neboť si není vědom smrtelného hříchu s jistotou. Zpovídati se musí, jen kdo jistě smrtelně zhřešil. Všichni ostatní si smějí pomysliti: „Nejsem si s jistotou vědom smrtelného hříchu, vzbudím tedy pro všechen případ (kdybych snad přece byl ve hříchu) dokonalou lítost, a půjdu s důvěrou a radostí ke stolu Páně!“ Třeba míti pravý úmysl. a) Prostým rozumem a z viry víme, že špatný, hříšný úmysl či ní špatným a hříšným sebelepší skutek, tedy i sv. přijímání. Dobrého úmyslu je třeba!
III. Námitky a odpovědi.
jedno dobré sv. přijímání by nás již měla učíniti svatými! Odp. — Duše křesťanská, to se velice mýlíš! Vyrostlo kdy dítě a zesílilo tím, že jednou dostalo pokrmu? Ne! Nuže, Ježíš Kristus ustanovil sv. přijímání za pravý, obyčejný pokrm duše a již tím nám ukázal, že ne jedním, at’ sebelepším, nýbrž jen častým přijímáním můžeme dospěti k dokonalosti.
O potřebné podmínky by nebylo, ale já nejsem hoden! Odp. 1. O velikonocích jsi hoden? A přece jdeš z rozkazu církve sv. Častého sv. přijímání nejsi hoden? Choď tedy proto, že Kristus Pán po tom touží. Či snad ty víš lépe než On, co se sluší? 2. Svému dítěti dávají rodiče chleba každý den, i když není hodné: vždyť je to jejich dítě; tak i tobě dá Bůh Chleba svátostného, jsi-li jen posvěcující milostí jeho dítko, třebas i nesčíslnými všedními hříchy nehodné. 3. Hoden by nebyl ani anděl. Ale o to neběží. Účelem každodenního sv. přijímání podle touhy Ježíše Krista a církve není na prvním místě sláva Boží, ani odměna za ctnosti, nýbrž aby nám bylo lékem od hříchů všedních, ochranou před smrtelnými, silou v povinnostech. Čím slabší ie tvá duše, tím více potřebuje sv. přijímání co nejčastějšího.
Ale já se dopouštím tolika smrtelných hříchů. Odp. 1. Z těch musíš chtíti vybřednouti, chceš-lí vůbec duši spasiti. A právě sv. přijímání ti bude silou a lékem. Vyzpovídej se pokaždé, když podlehneš a přijímej (s radou zpovědníkovou) každý den, i kdyby ses měl zpovídati každý den. Máš-li v okamžiku, kdy přicházíš k Bohu, upřímnou vůli, nepozbývei mysli: konečně vybředneš ze hříchu, i kdyby zvykem byl, poněvadž budeš míti sílu, které nyní nemáš. 2. Ukrutníky k sobě samým nazývá sv. Ambrož ty, kdo si za trest za své hříchy odpírají sv. přijímání a tak si odpírají lék. Ti by měli litovati i tohoto svého trestu (De poenit. L. II, 89).
Jsem při častém sv. přijímání stále stejný. Odp. I. Zdá se ti, že se nestáváš lepším? Dej pozor, aby ses bez častého sv. přijímání nestal horším. Pokrm tělesný prospívá, i když toho hned nepozorujeme, i když libosti necitime. Neočekávej tedy ani při sv. přijímání, pokrmu duše, citelných slastí: ty jsou mimořádný dar, nemíti jich není známka špatného přijímání, ba právě svatým jich Božský Spasitel i po léta nedával, aby zkoušel jejich věrnost a zvýšil jejich zásluhu. A každé nové sv. přijímání ti bude k novému prospěchu!
Bojím se, že pak budu přijímali ze zvyku! Odp. 1. Hleď tedy, abys nepřijímal ze zvyku! 2. Neslyšel jsi ještě nikdy chválu, že někomu je povinnost anebo ctnost zvykem? Není tedy totéž zvyk a pouhý zvyk. Dekret varuje před přijímáním z (pouhého) zvyku a hned o něco dále káže kněžím doporučovati lidu často a horlivě zbožný a spasitelný zvyk častého sv. přijímání.
„Kněz se po celou téměř dobu mše svaté zabývá obětí; modlitby jeho, které přímo směřují k sv. přijímání jakožto příprava a díkůvzdání, jsou jen nemnohé a krátké a nikterak neoplývají výlevy citů. I ty se tedy zabývej hlavně svatou obětí — např. používáním misálku v jazyce latinském nebo v českém překladě, modlením mešních modliteb z modlitební knihy, zpíváním mešní písně — a svaté přijímání nechať zapadne do mše svaté s bezprostřední přípravou na ně jen prostou a kratičkou a s díkůvzdáním podobně prostým a kratičkým za přijímání a za oběť, kterou jsi spolu s Kristem a s knězem obětoval a jejíž hostiny jsi byl účasten.“ „Usměrněním zbožnosti na obětní úkon a obětní hostinu se tvá zbožnost již nemálo zjednoduší a jí se ulehčí — a to zjednodušení a ulehčení se časem ještě vystupňuje ve vnitřní modlitbu nazíravou.“ „Pamatuj, že sv. přijímání, jsouc svátost Nového Zákona, dává největší díl svého duchovního užitku mocí samého svátostného úkonu (ex opere operato) bez tvého přičinění, jsou-li jen splněny podstatné podmínky, totiž stav milosti a pravý úmysl. Tvé kony před sv. přijímáním a po něm jen jakoby srdce poněkud rozšiřují na větší hojnost milostí.“ „Ovšem, svět arci může opět jako kdysi ke své škodě častého sv. přijímání zanechati, ale pravda od Ježíše Krista o něm zjevená a nyní od sv. Otce slavně vyslovená a právo k němu přistupovati zůstanou.“Ale není to jen novota, která brzy opět pomine? Odp. I. Novota, když první křesťané to činili a sv. Otcové to hlásají? Ovšem, přišly pak doby vlažné a netečné, takže církevní sněm Lateránský IV. musil pod těžkým hříchem nařiditi sv. přijímání velikonoční (r. 1215) a ve stol. XVI. byl na př. sv. Ignác z Loyoly od některých téměř za kacíře považován, že doporoučel týdenní sv. přijímání. Ale učení církve zůstalo vždy totéž a právě za dob sv. Ignáce prohlásil církevní sněm Tridentský (1545až 1563): „Posvátný církevní sněm by si ovšem přál, aby při každé mši svaté věřící, kteří na ní jsou, ne jen duchovní touhou, nýbrž i svátostným přijetím ve Svátosti oltářní účast měli.“
Ale ani svatí nepřijímali tak často! Odp. Ano, za některých dob, poněvadž pro vlažnost nebo nerozum jiných nesměli, anebo ani sami úplné pravdy o sv. přijímání neznali. Stali se přece svatými, poněvadž jsou i jiné prostředky ke svatosti než časté sv. přijímání (modlitba, kajícnosti, skutky lásky k bližnímu), ale mnohem snáze a snad k daleko větší svatosti by byli dospěli častým sv. přijímáním. A jak po něm toužili! Přísný život svatých vésti nechceš -— často přijímati také ne; čím si tedy zajistíš trvale milost Boží?“
Snad máš ještě mnoho námitek, o kterých já nevím a na něž si ty sám odpověděti nedovedeš. Učiň pak jako jeden vznešený protestant, který chtěl přestoupiti k církvi katolické. O její pravosti byl přesvědčen, ale stále odkládal pro tisíceré pochybnosti a nejasnosti, které se mu hned o tom, hned o onom článku víry namítaly. Jednou byl přijat ve slyšení od papeže Pia IX. a vyprávěl mu svůj stav. Ale sv. Otec se nejal odpovídati na jeho námitky, nýbrž pravil: „Faccia un atto di Fede!“ Vzbuďte víru! — Zakrátko byl onen pán katolíkem, pochybnosti byly ty tam. Fa un atto di Fede! Vzbuď víru i ty! Ježíš Kristus a neomylná církev nás zvou k častému s každodennímu sv. přijímání. Pak věříme, pak jsou všechny pochybnosti liché. Přijímej a pominou!“
K dekretu o časném svatém přijímání: „Kdo zdržuje děti od sv. přijímání, zdržuje je od Ježíše. „Nechte dítky přicházeti ke mně a nebraňte jim.“ (Mark. 10, 14.)“
„Jakmile je dítě jednou schopno hříchem pozbýti života milosti, je v té příčině úplně rovno dospělým, potřebuje tedy právě tak jak oni, ba pro svou velkou duchovní slabost a velká nebezpečí ještě mnohem více než oni, léku a ochrany svatým přijímáním, a proto se přikázání dané dospělým vztahuje v témž rozsahu i na dítě.“
„Dítě je pokorné, povolné. Ale i jinak je dítě schopnější pro království nebeské než většina dospělých. Nemá, když se mu rozum probouzí, ještě hříchů a získaných zlých vášní, nemá ještě převrácených úsudků ani špatné vůle. Milost se v jeho srdci ještě nestřetá s překážkami. Proto Ježíš Kristus s nevýslovnou láskou touží zavítati do té nevinné dušinky, rozmnožiti a zajistiti v ní svým příchodem život milosti, právě tato jeho láska, jež chce býti láskou bez konce, jest příčinou onoho přísného příkazu o časném prvním sv. přijímání!“
„Kdybych se vás, otče, matko, tázal: „Čí je to povinnost, dítě živiti a chrániti?“, ani na okamžik byste neváhali říci: „Naše povinnost. Vždyť dítě to samo ještě nedovede !“ Ale není tomu rovněž tak vzhledem k životu a ochraně jeho útlé duše?“ „A kdybych se tázal dále: „A je to malá povinnost, starati se o výživu a ochranu dítěte ?“, odpověděli byste: „Je to velká, přísná povinnost.“ Čím větší a přísnější je tedy povinnost starati se o jeho výživu a ochranu duchovní!“
„Ovšem i po nevinném mládí s časným a častým svatým přijímáním může jinoch přece přijíti na scestí, má vždy svobodnou vůli. Než vzpomínka na čistě, šťastné mládí mu vždy bude hlasem v duši, pudícím marnotratného syna k návratu k Otci, ke stolu lásky jeho. Ale kdyby se ani to nestalo, kdyby snad přece zahynul navždy, aspoň vy, strážcové, splňte svou povinnost, péčí o časné a časté svaté přijímání odpovědnost od sebe odvraťte: „On pro nepravost svou umře: ty pak jsi vysvobodil duší svou!“ (Ez. 33, 9.) Třeba křesťanům ještě jiných důvodů?“
„Podstatná a nezbytná podmínka jest ovšem i k prvnímu (a kterémukoliv dalšímu) hodnému svatému přijímání život milosti posvěcuiící a pravý úmysl. Vždyť i u dětí jest Nejsvětější Svátost svátostí živých, a špatný, hříšný úmysl by učinil špatným, hříšným i první svaté přijímání.“ „Občasné porady se zpovědníkem, v dekretu o častém svatém přijímání řečené, potřebují ovšem i děti, zvláště i proto, že mnohdy považují ke své velké škodě za smrtelný hřích, co hřích není nebo jest jen všední, a naopak leckdy nemají za hřích, co v sobě jest i těžce hříšné, nebo ke hříchu vede.“
„Co je dítěti třeba věděti před prvním sv. přijímáním, aby bylo přiměřeně připraveno? Podle dekretu sv. Otce (srv.CIC, can. 854, 55 1—3) nic více než toto: 1. že Nejsvětější Svátost není obyčejný chléb (nýbrž něco velmi svatého a vznešeného); 2. že jest Bůh; 3. že Bůh dobré odměňuje a zlé trestá; 4. že jsou tři božské osoby; 5. že druhá božská osoba se stala člověkem a nás vykoupila.
a) Aspoň této znalosti Nejsvětější Svátosti třeba k pravému úmyslu; bez znalosti Boha, jenž odměňuje a trestá, nezachoval by si člověk (aspoň po delší dobu) stavu milosti; Nejsvětější Trojice, Vtělení a Vykoupení jsou základní tajemství křesťanská. Že více netřeba, víme s jistotou od sv. Otce.
b) Netřeba dítěti znalosti jasné a úplné těchto pravd; stačí nějaká, neúplná, třebas velmi nejasná a nedokonalá; „podle své chápavosti“, praví dekret.“ „To věru není mnoho, tomu hravě naučí křesťanská matka. Učíc dítě modliti se, řekne mu, že jest Pán Bůh v nebi, od něho že je všechno dobré, vše, co dítěti působí radost. Učíc je dělati kříž, poučí, že jsou tři božské osoby, Otec, Syn, Duch sv., každá Bůh, ale jeden Pán Bůh. Ukazujíc na kříž, vyloží, že to je Pán Ježíš, Syn Boží, jenž přišel z lásky k nám na svět; to že mu učinili zlí lidé za naše hříchy. Opět a opět poučí dítě, že musí býti poslušné, stydlivé atd., poněvadž Pán Bůh všecko vidí a dobré odměňuje (i nebem), zlé, t. j. hřích, však trestá (některé i peklem, ustavičným ohněm). Jdouc s ním do kostela, řekne mu, že Ježíšek, Syn Boží, je v domečku na oltáři a ve svaté Hostii, v tom bílém kolečku, jež kněz pozdvihuje; že tedy musí kleknouti a pěkně se modliti. Snadno je poučí, že Ježíšek má velmi rád hodné dítky a touží k nim přijíti ve sv. při jímání, aby je učinil ještě hodnějšímí, jejich srdíčko velice krásným, a proto že se učinil tak malým ve sv. Hostii. Netřeba více a v dětském srdci, tak náchylném k lásce, vzplane touha po sv. přijímání a nejčistší pravý úmysl! A když mu matka ještě ukáže, jak se ústa před sv. přijímáním způsobně otevrou a po něm způsobně zavrou (jazyk klidně poněkud na dolejší ret; nechňapati), a vnukne, aby před sv. přijímáním a pak opět po sv. přijímání Ježíškovi řeklo, že jej má rádo a že ho prosí, aby je měl také vždycky rád a též rodiče, bratry a sestry, a pak aby se modlilo modlitbičky, které umí — , pak bude dítě jistě tak připraveno, jak církev žádá! A je to nesnadné? Není to nejčistší radost dobré matky?“
„Také návod k první zpovědi jí nebude nec snadný. Právě matka nejlépe pomůže dítěti zpytovati svědomí, zda bylo neposlušné, vzdorovité, mlsné, zda lhalo nebo kradlo, bylo-li vždy stydlivé atd. Pak s ním vzbudí lítost. Poněvadž předsevzetí —je snadnější než lítost, počne předsevzetím. Vysvětlí dítěti znovu, že hřích hněvá a rmoutí Pána Boha v nebi; že Pán Bůh je spravedlivý a proto by je za hříchy musil trestati (rozdíl mezi „velikými“ a „malými“), a vede k předsevzetí a lítosti. „Není-Iiž pravda, dáš si tedy pozor, abys to už nikdy neudělal? A když maminku nebo tatínka něčím rozhněváš a zarmoutíš, to je ti toho potom líto, žes to udělal? Je ti tedy, není-liž pravda, také líto, žes urazil a rozhněval Pána Boha? Pomodli se tedy se mnou pěkně a upřímně: Pane Bože, Otče můj, odpusť mi mé hříchy; já tě mám rád a mně je líto, že jsem tě rozhněval; já to už nikdy nechci udělati. Otčenáš, Zdrávas.“
„Ustanoviti předem určité stáří za pravidlo bez výjimky pro všechny nelze: Pius X. kdysi rozkázal připustití dívenku pětiletou!“
„Věc lze provésti takto: Matka učí dítě. Míní, že již poněkud zná pravdy, kterých před prvním sv. přijímáním třeba. Je-li blízko společná zpověď a sv. přijímání dětí, posečká až k němu; vždyť taková slavnost je zcela v duchu církve svaté. Není-li blízko, připraví dítě ke zpovědi a jde s ním ke katechetovi. Ten se přesvědčí o vědomostech dítěte, a je-li téhož mínění jako matka, vyzpovídá je. Příštího dne může dítě přistoupiti k prvnímu sv. přijímání. Nebude to snad okázalé; ale duše dětská bude spojena s Ježíšem, svou ochranou, a s Ním to budou slaviti andělé v nebi! A pak ať přistupuje často, ba každý den. Vždyť sv. přijímání je každodenní pokrm duše, Chléb vezdejší.“
„Rozumí nemluvně pokrmu? A přece mu pokrm prospívá hned od počátku života, poněvadž tak je to v přirozenosti pokrmu. Dítě, pravíš, nerozumí svatému přijímání? A přece by mu nevýslovně prospívalo hned od křtu počátku duchovního života, poněvadž tak je to v přirozenosti svatého přijímání!“
„Působí svaté přijímání, jako všecky svátosti Nového Zákona, samosebou (ex opere operato), to jest, jsou-li jen splněny aspoň potřebné podmínky, dá nám své milosti bez všelikého dalšího našeho přičinění, jako z vodovodu dostaneš vodu, splníš-li jen předtím podmínku, — otevřeš-li kohoutek. Ovšem, kdybys mohl svou nádobu zvětšiti, dostal bys do ní více. Nuže, před hodným svatým přijímáním je potřebná podmínka stav milosti (a ovšem, dospěl-li kdo do rozumu, též pravý úmysl). Příprava a díkůčinění zvou sice a vítají božského Spasitele, ale tím jen rozšiřují, abych tak řekl, naše srdce, aby tam mohl vlíti více milostí. Něco podobného lze říci i o náboženských vědomostech při svatém přijímání, pokud nejsou potřebné k oněm dvěma podmínkám; usnadňujít’ přípravu a díkůčinění. To však, oč srdce rozšíříš, jest jen maličko proti pokladům, jež každé hodné svaté přijímání samo sebou dá. Chápeš teď, proč stačí k dobrému prvnímu svatému přijímání jen nepatrné náboženské vědomosti, totiž nic více než oněch pět pravd výše uvedených, a i ty třebas jen velmi nedokonale?“
„Nejkrásnější příprava a ozdoba při prvním svatém přijímání je křestní nevinnost. Ale právě té mládež přečasto pozbývala při neblahém zvyku pozdního prvního svatého přijímání! Příprava pak bývala mnohdy také podle toho. Jak pak má velice toužiti po maně Kristově, komu zachutnalo mláto nečistoty?“
Závěr.
Dekret o časném prvním svatém přijímání vydal svatý Otec Pius X., „aby se květ nevinnosti, než je ovanut morovým ovzduším naší doby, obrátil k tomu, jenž pase mezi liliemi; aby Bůh, uprošen jsa čistotou dětství, zdržel svou trestající ruku; aby za volání synů záhuby: Nechceme, by tento panoval nad námi, On sám si zřídil hodnější říši v duších těch, jejichž je království nebeské“ (list Pia X. Msgru Eugenu Jakubu Grellierovi, biskupu lavalskému, ze dne 5. září 1910). Jaká bude jednou odměna těch, kdo splní svou povinnost, přispějí k tomuto velkému cíli Pia X. a církve svaté a prokáží největší milosrdenství, dávajíce dětem Božím Ježíše!
PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ