Vzorem katolického misionáře je sv. František Xaverský. Zemřel v roce 1552 ve věku 46 roků. O způsobu, jak přistupoval k misiím nás informuje jeho dopis svatému Ignáci z Loyoly. Je svědectvím o katolickém duchu jezuitů: “Zavítali jsme do vesnic neofytů, kteří přijali křesťanství před několika léty. V té oblasti nejsou usazeni vůbec žádní Portugalci, neboť půda je tam značně neúrodná a chudá. Domorodí křesťané jsou opuštění, bez kněží, a nevědí vlastně nic jiného, než že jsou křesťany. Nemají nikoho, kdo by jim posloužil svátostmi a konal pro ně bohoslužby, nikoho, kdo by je seznámil s vyznáním víry, naučil je modlit se Otčenáš a Zdrávas a poučil o Božích přikázáních.
A tak jsem si od chvíle, kdy jsem sem přišel, vůbec neodpočinul: Vytrvale jsem chodil po vesnicích a všechny dosud nepokřtěné děti jsem omýval posvátnou křestní vodou. Křtem jsem tak očistil ohromné množství dětí, které takřka nerozeznaly pravou ruku od levé. Ty děti mě však nenechaly ani pomodlit breviář, dokonce ani najíst a vyspat, dokud jsem je nenaučil nějakou modlitbu. A tu jsem pochopil, že právě oni jsou těmi, kterým patří nebeské království.
Protože by to byl hřích odmítnout tak bohulibou žádost, začal jsem od Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému a pak jsem se snažil je naučit apoštolskému vyznání víry a modlitbám Otčenáš a Zdrávas Maria. Zjistil jsem, že jsou velmi bystré, a kdyby se našel někdo, kdo by je vychovával v křesťanských přikázáních, byli by z nich určitě velmi dobří křesťané.
Z mnoha lidí se v této oblasti nestanou křesťané jen proto, že prostě není, kdo by z nich křesťany udělal. A tak se mi často vtírá myšlenka, že bych měl obejít všechny akademické instituce po celé Evropě – a hlavně pařížskou univerzitu, a všude křičet jako smyslů zbavený, abych ty, v nichž je víc učenosti než lásky, vyburcoval voláním: „Jak strašné je množství těch, kdo se vaší vinou nedostanou do nebe, a řítí se do pekel!“
Kéž by oněm lidem ležela tato starost na srdci aspoň tak jako pěstování vědy, aby jednou mohli Bohu složit účty nejen ze vzdělanosti, ale ze všech svěřených hřiven!
A kéž by opravdu co nejvíce z nich bylo touto myšlenkou natolik vyvedeno z klidu, aby se oddali rozjímání o Božích věcech a popřáli sluchu hlasu, kterým v nich promlouvá Pán: aby nechali stranou vlastní touhy a věci lidské a šli bez výhrad za hlasem Božím a Boží vůlí. A z celého srdce aby zvolali: Pane, tady mě máš, co mám dělat? Pošli mě, kam je ti libo, třebas až do Indie.”

Sv. František X. se modlil: „Panno mocná, která jsi samojediná zmařila všechny bludy celého světa, osvoboď křesťanský okrsek země od léček satanových, shlédni na duše omámené ďábelskou lstí, aby srdce zbloudilých, po odložení vší zloby, se obrátila a k jednotě katolické víry navrátila. Za to oroduj u Pána našeho, Ježíše Krista, Syna Tvého, jenž žije a kraluje s Otcem v jednotě Ducha Svatého, Bůh po všechny věky věků. Amen.” Aktuálost této modlitby ukazují slova Karla Rahnera v předmluvě k dekretu o misijní činnosti: “Návrh dekretu vznikl po sedmi postupných předkoncilních náčrtech na sklonku roku 1963. V průběhu zkracovacího procesu roku 1964 byl redukován načtrnáct hlavních témat. O nich diskutoval koncil v listopadu 1964 a papež jejich přijetí osobně doporučil. Při hlasování si však koncil vyžádal úplné přepracování návrhu 1605 hlasy proti 311.”
Při umírání se modlí sv. František X.: “Ó Nejsvětější Trojice, Bože srdce mého, smiluj se nade mnou! Maria ukaž, že jsi mou matkou!” Způsob umírání s myšlenskou na Nejsvětější Trojici naplňuje požadavek II. Vatikánského koncilu z OT 8 “aby se naučili trvale žít v důvěrném společenství s Otcem skrze jeho Syna Ježíše Krista ve svatém Duchu.”