Pokoncilní breviář vypouští kající žalmy z dřívějšího breviáře. Kajícnost, pokání, schopnost uznat a napravovat vinu je nejen v breviáři hodně zapomenuta. Chybí tak patřičný postoj v době epidemií. Čím větším ekonomickým obrem se země stává, tím menším trpaslíkem bývá ve věcech duchovních. Nejstarší diecéze Německa Trier zavřela přes 90% farností. Měla jich 903 a dnes má farností 35. Irsko mělo před čtyřiceti roky tisíc seminaristů a dnes jich má 20. Toto je obecný stav úpadku.

Kající žalmy v překladu a s komentáři ThDr. Jana Hejčla: “Žalozpěvy (elegie) líčí bídu lidskou vůbec nebo zvláštní tíseň žalmistovu a prosí, aby byl z ní vysvobozen. Básník v nich hledá a dochází útěchy, proto slují také ״žalmy potěšné “. K nim patří písně, které bolestně vyznávají bídu mravní a dovolávají se Božího smilování — tak zvané žalmy kající.”

Žalm 6. Kající modlitba v nebezpečí smrti. (První žalm kající). Nadpis (v. 1.) Bída prosebníkova, zaviněná hříchem (v. 2 .-4 .) Prosba za život, ježto po smrti nemohl by žalmista chváliti Boha, jako jej bude slaviti, daruje-li mu Bůh život (v. 5. n.). Bída žalm istova znova popisována (v. 7. η.). V pevné důvěře, že bude vyslyšen, jásá, jako by skutečně již bylo tak se stalo (v. 9.—11.).
1 Ku konci. S průvodem strunových nástrojů, na osmé. Žalm Davidův.
2 Pane, ve svém hněvu mne netrestej, ve svém rozhorlení mne nekárej!
3 Slituj se, Pane, neboť jsem schřadlý; uzdrav mne, Pane, neb chvějí se kosti mé.
4 Také má duše je zděšena velmi, ale ty, Hospodine, dokavad … ?
5 Obrať se, Pane, a vytrhni život můj, zachraň mne pro své milosrdenství!
6 Neboť kdo ve smrti je tebe paměliv, v podsvětí kdo tobě chválu vzdává?
7 Unaven jsem svými nářky, zaplavuji co noc své lože, svými slzami smáčím svou postel.
8 Zkalilo se hořem mé oko, sestárlo v kruhu všech škůdců svých.
9 Odstupte ode mne všichni zločinci, vyslyšelť Pán mé hlasité lkáni.
10 Vyslyšel Hospodin mou prosbu, Hospodin přijímá mou modlitbu!
11 Dlužno se hanbit a hrozně se zděsit veškerým mým nepřátelům, obrátit se s hanbou rázem.

Ž 31. (hebr. 32). Uznej a vyznej své hříchy i budou ti odpuštěny. (Druhý žalm kající.) Štěstí člověka, jem už odpuštěny hříchy (v. l.n .) V jaké bídě byl hříšník prve nežli došel odpuštění (v. 3. n.) Rozhodl se, že se vyzná (v. 5. a.-d.) I vyznal se a Bůh mu odpustil (5. e.) Radost ze sm íru s Bohem (v. 6 .- 8 .) Af člověk nevzpírá se milosti Boží, chce-li dojít radosti spravedlivců (v. 9.— 11.)
1 Od Davida, poučná píseň. Blaze, jimž odpuštěny jsou nepravosti, a jimž prominuty jsou hříchy.
2 Blaze, komu Pán viny nepřičítá, a v jehož duchu nefií klamu.
3 Že jsem se tajil, chřadly mi kosti, neboť celý den jsem úpěl.
4 Tížila mne ve dne v noci tvá ruka, svíjel jsem se ve své bídě jako trny pobodaný.
Vyznal jsem se ti ze svého provinění, nepravost svou jsem ti nezakrýval.
5 Řekl jsem : Vyznám se Hospodinovi ze své nespravedlnosti. Tys mi odpustil bezbožnost hříchu mého.
6 Proto modli se k tobě každý zbožný za dob potřeby; ani v potopě množství vod ho nezasáhne.
7 Tys má záštita před soužením, jež mne se všech stran obklopuje, radosti má, vysvoboď mne od těch, kteří mne obkličují!
8 ״Budu ti svítit na cestu, po níž máš kráčet, upřeny budou na tebe oči mé.“
9 Nebuďte jako kůň neb jako mezek, kteří rozumu postrádají, jimž musíš uzdou a ohlavím čelisti sevřít, sice nepřiběhnou k tobě.
10 Mnoho metel hříšníka (stíhá), kdo však v Hospodina doufá, toho milostí zahrnuje.
11 Těšte se z Pána, plesejte, spravedlivci, jásejte všichni upřímného srdce!

Ž 37. (hebr. 38 ). Kající prosba za odpuštění hříchu. Nadpis (v. 1.). Líčeno zlo způsobené hříchem (v. 2 .-9 .) . Totéž líčeno barvam i slabším i, ježto nemoc kajícníka seslabila (v. 10.—15.). Prosba za uzdravení (16.—23.). ( Třetí žalm kající).
1 Žalm Davidův. K připomínce. V den sobotní
2 Pane, ve svém hněvu mne netrestej, ve svém rozhorlení mne nekárej!
3 Zarylyť se do mne tvé střely, těžce doléhá na mne tvá ruka.
4 Zdravého nic nemám na těle pro hněv tvůj, nemám pokoje v kostech svých přo hřích svůj.
5 Neboť tresty mé jdou mi nad hlavu, jak břímě těžké mne nad síly tíží.
6 Páchnou a hnisají mi rány zaviněné nerozumem.
7 Zbědován jsem a nadobro shrben, ve smutku celý den chodím.
8 Jsemť uvnitř všecek zohavený, nic není zdravého v mém těle.
9 Sklíčen jsem a náram ně snížen, bolestí srdce svého řvu.
10 Pane, je známa ti všecka má tužba, a mé vzdechy nejsou tě tajný.
11 Srdce mi buší, síla mne opouští, světlo mých očí — i to mně uniká.
12 Druzi a přátelé proti mně jsou, a moji příbuzní straní se mne.
13 Léčky mi kladou vrahové moji, škůdcové moji smlouvají zkázu, celý den lsti zamýšlejí.
14 Ale já jak hluchý neslyším, úst svých jak němý neotvírám.
15 Jsem jako člověk, který neslyší, a který v ústech svých odmluvy nemá.
16 Neboť v tebe, Pane, doufám; ty mne vyslyšíš, Pane, můj Bože!
17 Říkám: ״ Ať jen se nade mnou netěší, kteří, jak klopýtnu, vypínají se.
18 Neboť obávám se, že sklesnu, ježto svou bolest stále cítím.
19 Ano, hříšnost svou hlasitě vyznávám, obavy mám pro svou vinu.
20 Kteří mi zlovolně nepřejí, mocni jsou; mnoho těch, již na mne neprávem nevraží.
21 Kteří mi dobré zlým odplácejí, křivdi mi za to, že za dobrem chodím
22 Neopouštěj mne, ó Pane, nebuď mne daleko, můj Bože!
23 Přispěj rychle na pomoc mně, Hospodine, Bože mé spásy!

Ž 50. (hebr. 51.). Kající prosba za odpuštění hříchu a jeho následků. (Čtvrtý žalm kající.) Nadpis (v. l.n .). Prosba za odpuštění. První důvod: velikost Božího milosrdenství (v. 3. n.). Žalmista uznává svůj hřích; Bůh může na něm ukázati, že je nejvýš milosrdný a věrný — druhý a třetí důvod k odpuštění (v. 5. n ). Člověk je od svého početí křehká bytost; Bůh přece vidí v srdci lidském spravedlnost raději nežli hříšnost: čtvrtý a pátý důvod k odpuštění (v. 7 .-9 .). Prosba, by se vrátila bývalá, nyní hříchem ztracená radost (v. 10. n.), čistota srdce, síla duše, svatost (12. n.), ochrana Boží, které se těší spravedlivec, ochota činiti dobro (v. 14.). Žalm ista bude pak voditi hříšníky na cestu zákona — šestý to důvod k odpuštění (v. 15.). Bude י ·oslavovati Boha — sedmý důvod k odpuštění (v. 16. n ). Básník je sice ochoten přinésti Bohu smírné oběti, ježto ale Bůh v tomto případě si jich nepřeje, podává místo nich zkroušené srdce (v. 18. ή.). Bohoslužebný (liturgický) dodatek, kterým obec israelská prosí Boha, by Jerusalem ležící v troskách byl zase vybudován, by v něm mohly býti podávány oběti dle bohoslužebného řádu jako kdysi bývalo (v. 20. n.).
1 Ku konci. — Žalm Davidův, 2 když byl vešel k Betsabě, a když potom k němu přišel prorok Natan.
3 Smiluj se nade mnou, Bože, dle svého velkého milosrdenství, a dle množství svých slitování zahlaď nepravost mou.
4 Úplně omyj mne od mé nepravosti, a od hříchu mého očisti mne.
5 Nebo svou nepravost já poznávám, a hřích můj přede mnou je vždycky.
6 Proti tobě samému jsem prohřešil se, a co zlé je před tebou, učinil jsem, abys byl shledán spravedliv ve svých řečech, a bys zvítězil, když souzen býváš.
7 Nebo, hle, v nepravostech jsem se počal, a v hříších počala mne matka moje.
8 Nebo, hle, upřímnost je ti milá. neznámou a skrytou svou moudrost oznámils mi.
9 Pokrop mne ysopem, abych očištěn byl, omyj mne, abych byl nad sníh zbílen.
10 Sluchu mému radost a veselí, d e j; potom zaplesají kosti ponížené.
11 Odvrať obličej svůj od mých hříchů, a vymaž všecky mé nepravosti.
12 Srdce čisté stvoř ve mně, Bože, a ducha pravého obnov v útrobách mých.
13 Nezamítej mne od své tváře, a svého svatého ducha mi neodnímej.
14 Navrať mi radost z ochrany své, a duchem statečným posilni mne.
15 Učit budu hříšníky tvojim cestám, že se bezbožní vrátí k tobě.
16 Zbav mne krevní viny, Bože, můj spasný Bože, a můj jazyk s veselím bude slaviti tvou spravedlnost.
17 Pane, rty mé rač otevřití, a má ústa zvěstovat budou tvoji chválu.
18 Nebo kdybys byl chtěl obět, byl bych dal (ji) ovšem, (ty však) v zápalných obětech si nelibuješ.
19 Obětí Bohu (milou) duch je zkormoucený, a srdcem zkroušeným a pokorným, Bože, nepohrdáš.
20 Dobrotivě nalož, Hospodine, pro svou milost se Siónem, aby byly zdi jerusalémské (zas) vystavěny.
21 Pak budeš přijímat řádné žertvy, oběti a celopaly, tehdáž klásti budou býčky na tvůj oltář.

Ž 101. (hebr. 102.)· Modlitba vyhnanců za obnovu Jerusalem a. ( Pátý žalm kající.) Nadpis (v. 1.). Žalostný stav národa israelského v zajetí babylonském je trest Boží za jeho hříchy (v. 2.—12.). Prosba, aby Bůh smiloval se nad Siónem ; žádá toho věrnost Boha, který slíbil, že národ vzkřísí, vyhnanci horečně jerusalémské zříceniny milují, Hospodin ukáže pohanům svou velikost a potom ní pokolení izraelská zaváže k vděčnosti (v. 13.—23.). Ž almista dále úpí (srv. v. 12.) a prosí, aby Bůh’ věčně věrný prodloužil život národa israelského; může to, ježto je všem ohouci a věčný stvořitel a vládce nebes i země (v. 2 4 ,-2 9 .).
1 Modlitba ubohého, když jest v úzkostech a přednáší Hospodinu svou prosbu.
2 Pane, vyslyš modlitbu mou, a mé volání k tobě přijď.
3 Neodvracuj ode mne tváře své, v kterýkoli den jsem soužen. Nakloň ke mně svoje ucho, kdykoli vzývám tě, rychle mne vyslyš!
4 Neb dny mé v kouř se rozplývají, kosti mé vysychají jak roští
5 jsem spálen jak tráva a srdce mé prahne, neboť jsem zapomněl jisti chléb svůj;
6 Ježto hlasitě jest mi úpět, visí mi kosti na mé kůži.
7 Jako pelikán na poušti jsem, podobám se výru v ssutinách.
8 Spánek míjí mne (a naříkám) jak ptáče na střeše osamělé.
9 Celý den tupí mne nepřátelé, zuří na mne a proklínají mnou.
10 Jeť mi popel jak chleba jísti, se slzami míchám svůj nápoj,
11 pro tvůj hněv a nevoli tvou, neboť vyzdvihnuv shodil jsi mne.
12 Moje dny jak stín se sklánějí, a já vadnu jako tráva. 13
13 Ty však, Pane, na věky zůstáváš, a tvá památka od rodu do rodu.
14 Ty se zdvihneš a smíříš na Sion; vždyť je čas nad ním se slitovat, je čas.
15 Máť každý sluha tvůj rád jeho kameny, soustrast má s jeho ssutinami.
16 1 budou bát se tě pohané, Pane, a všichni králové země tvé slávy,
17 Hospodin když vystaví Sion, když se objeví ve své slávě,
18 když shlédne na modlitbu chudasů, a jejich prosbou nepohrdne.
19 Budiž to zapsáno pro rody budoucí, ať lid, jejž stvoří, velebí Pána,
20 protože shlédl se své výše, Pán že popatřil s nebe na zemi,
21 aby vyslechl vzdechy zajatých, k smrti odsouzené by rozvázal,
22 aby hlásali na Sionu Pána a jeho slávu v Jerusalemě,
23 až se (tam) sejdou národové, i králové, aby sloužili Pánu.
24 Vyčerpal na cestě mou silu, zkrátil moje dny i řekl jsem :
25 ״Neodvolávej mne prostřed mých dnů, ty, jehož léta rod od rodu trvají.
26 Nejprv založil’s, Pane, zemi, a dílem rukou tvých jsou nebesa.
27 Ona pominou, ty však potrváš; a všecka zvetšejí jako roucho. Střídáš je jako šat, i střídají se;
28 ty však jsi týž a tvá léta jsou bez konce.
29 Děti tvých sluhů budou mít bydlo, a jejich potomstvo (žít) bude na věky.

Ž 129. (hebr. 130.). Bože, smiluj se (v. 1.—4b.), já v tebe doufám (v. 4c—8.). (Šestý žalm kající.)
1 Píseň stupňová. Z hlubin volám k tobě, Hospodine, Pane vyslyš hlas můj!
2 Budiž ucho tvoje nakloněno k úpěnlivé mé modlitbě.
3 Budeš-li, Pane, hříchy mít na zřeteli, Hospodine, kdož obstojí?
4 U tebe je však slitování, Pane, a pro tvůj slib v tebe doufám. Důvěřuje duše má slovu jeho,
5 doufá duše má v Pána.
6 Od časného jitra až do noci doufej Israel v Pána.
7 Neboť jest u Hospodina milosrdenství, a hojna u něho spása.
8 A on vysvobodí Israele ze všech jeho hříchů.

Z. 142. (hebr. 143.). Kajícná prosba za pomoc· (Sedmý žalm kající) Nadpis. — Úvod: Bože slyš mne! (v. 1. n.). Žalostný pěvcův stav ( v .3. n.). Vzpominka na minulá dobrodiní Boží ho pudí, aby s důvěrou prosil za pomoc také tentokráte (v. 5. n). Prosí, by mu Pán ukázal cestu, ktero u by unikl svým škůdcům (v. 7 .-9 .), by mu zachoval život, nepřátele pak zahubil (v. 10.—12.).
1 Žalm Davidův , když ho pronásledoval Absalom, jeho syn. Hospodine, vyslyš modlitbu mou, popřej sluchu mé úpěnlivé prosbě, pro svou věrnost a spravedlnost mne vyslyš!
2 A v soud nevcházej se svým služebníkem, neníť bez viny před tebou žádný, kdo žije.
3 Pronásleduje nepřítel mou duši, sráží do prachu až moje žití, staví mne do temnot jako dávno (již) mrtvé.
4 Úzkostí je sevřen ve mně duch můj, v útrobách mých trne moje srdce.
6 Vzpomínám si na minulé doby, uvažuji o veškerých tvých skutcích, o dílech tvých rukou rozjímám.
6 Roztahuji ruce svoje k tobě, duše má po tobě žízní jak vyprahlá země.
7 Rychle mi popřej sluchu, Hospodine, (neboť) žití moje dokonává. Neodvracuj ode mne své tváře, nebo budu jak ti, kteří do hrobu klesli.
8 Dej, af zakusím záhy tvého milosrdenství, nebof v tebe důvěřuji. Ukaž mi cestu, po které mám kráčet, neboť k tobě pozdvihuji svou duši.
9 Vysvoboď mne od mých škůdců, Pane, (neboť) u tebe hledám útočiště.
10 Nauč mne činiti tvoji vůli, neboť Bůh můj ty jsi. Dobrý duch tvůj nechť mne vodí po srovnané půdě.
11 Pro své jméno, Pane, život mi zachovej, ve své spravedlnosti vyveď mne z tísně, a ve svém milosrdenství vypleň mé škůdce; vyhlaď všecky, kdo tísni mne, neb jsem tvůj sluha.