V letech 1335-1742 Slezsko bylo součástí koruny české. Oslabení této vazby je za husitství. Na tomto území žila sv. Hedvika. I dnes menší část Slezka patří do ČR, a tak patří mezi české patrony. Zemřela v roce 1243 a svatořečená byla 26. 3. 1267 papežem Klementem IV. Jde o prohlášení za svatou 24 roků po smrti ve století sv. Anežky a sv. Zdislavy svatořečené až ve 20. století. I to je důvod věnovat pozornost této světici.

Životopis, Legenga minor (LM) píše o jejím dětství: “Svatá Hedvika měla již od dětství zralé srdce; ráda pracovala, vyhýbala se zahálce. Rostla v dobrých mravech a vyhýbala se povrchnosti mládí. Uchovávala si čistotu nevinného života a pilně se snažila udržet si čistotu srdce v počestnosti a vnitřním řádu. Ve všech těchto a jiných věcech jí byli učiteli pěstouni, které jí určili její rodiče, ale skutečným vůdcem jejího dobrého chování byl Duch Svatý, který ji od prvních let učil bázni Boží, a rovněž zdrženlivosti od veškerého hříchu, takže svou duši uchovávala čistou, osvobozenou od vší žádostivosti. Nikdy se neúčastnila rozpustilých zábav a vyhýbala se stykům s těmi, kdo vyhledávali kratochvíle.” Dobrý základ života nepokazila v dospělosti. Vdávala se velmi mladá ve 12 letech za 18letého Jindřicha I. LM píše:” Hedvika, služebnice Páně, byla ve věku dvanácti let spojena manželským poutem s urozeným knížetem Jindřichem, vládcem Slezka. Za tohoto muže se provdala jako Sára ne ze žádostivosti, nýbrž z vůle Boží…Snažila se ve shodě s naukou Apoštola ve všem projevovat úctu manželskému svazku a neposkvrněnost lože, a to tím. že co nejpečlivěji zachovávala manželská práva a povinnosti.“

Po roce v manželství porodila Hedvika první dítě a později dalších šest. První tři děti zemřely již v dětském věku: Boleslav, Anežka a Žofie a pak i nejmladší syn, narozený r. 1208. Její sestra Anežka byla od manžela zapuzena. Manželství prohlášeno za neplatné, načež r. 1201 hořem zemřela. Mezi syny Hedviky došlo k nesvárům. Jindřich Konrádovo vojsko porazil. Ten hledal útočiště na Hlohově, kde nešťastně spadl z koně a zabil se. Jindřich byl zabit v boji s Tatary roku 1241 u Lehnice proti Tatarům, jak Hedvika předpověděla. Dcera Gertruda je jediné dítě, co ji přežilo. Byla abatyší v Třebnici, kam po smrti manžela Hedvika vstoupila. LM: “Kristova služebnice byla přitahována k Bohu tak velkou žádostí a láskou, že snažila nejen obětovat sebe samu, ale pokud možno přenést svůj plamen lásky i na ostatní zbožnou a věrnou službou.” V 35 letech se s Jindřichem dohodla na společném slibu zdrženlivosti manželského styku. Jindřich tehdy přijal mnišskou tonzuru a nechal si narůst plnovous, pro který je nazýván “Bradatý.” LM: “Poněvadž tito štastní manželé žili ctnostně se zbožnou myslí a čistě ve shodě s Boží naukou, rozhodli se jednomyslně a shodně, že se s biskupovým požehnáním slavnostně zaváží k tomu, že až do konce života zachovají zdrženlivost, aby se jim tak dostalo hojnější Boží milosti. V síle Božího ducha tak prožili odděleně od lože kolem třiceti let a podivuhodně ozdobili svůj život zákonem zdrženlivosti.” V roce 1227 utrpěl Jindřich Bradatý těžké zranění, pro které jej Hedvika po tři měsíce ošetřovala. LM: “Dar zbožnosti a milosrdenství tak silně naplňoval srdce Kristovy služebnice, že byla vždy připravena projevit ke chvále Boží a svatých Páně jak svůj soucit, tak i účinné konání v pomoci bližním.”

Středověká Hedvika žila stále platné učení Církve. Pro platnost této teze z dokumentů II. Vatikánského koncilu a LM. II VK, dekret o kněžské službě č. 5. : “Ostatní svátosti a také všechny církevní služby a apoštolská díla souvisí s posvátnou eucharistií a jsou k ní zaměřeny. (15)((15/„Eucharistie je jakoby dovršení duchovního života a cíl všech svátostí“: sv. Tomáš, Summa Theol. III, q. 73, a. 3; srov. Summa Theol. III, q. 65, a. 3.)) Vždyť nejsvětější eucharistie obsahuje celé duchovní dobro církve, (16)((16/Srov. sv. Tomáš, Summa Theol. III, q. 65, a. 3, ad 1; q. 79, a. 1 c. et ad 1.)) Krista samého, našeho velikonočního Beránka a živý chléb. Skrze své tělo, Duchem Svatým oživované a oživující, dává lidem život, a tak je zve a přivádí k tomu, aby spolu s ním obětovali sebe samy, své práce a všechny stvořené věci. Proto se nám eucharistie jeví jako zdroj a vrchol veškerého hlásání evangelia; katechumeni jsou ponenáhlu připravováni k účasti na eucharistii a věřící, kteří už byli poznačeni svatým křtem a biřmováním, se přijetím eucharistie plně začleňují do Kristova těla. Eucharistické shromáždění je tedy středem křesťanského společenství, jemuž předsedá kněz. Proto kněží poučují věřící, jak mají v mešní oběti přinášet Bohu Otci božský obětní dar a zároveň s ním podávat také oběť vlastního života. V duchu Krista-Pastýře je poučují, aby se srdcem zkroušeným předkládali své hříchy Církvi ve svátosti pokání, aby se tak stále více obraceli k Pánu a pamatovali na jeho slova: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království“ (Mt 4,17). Zároveň je také přivádějí k takové účasti na úkonech posvátné liturgie, aby i při nich dospěli k pravé modlitbě. Podle milostí a potřeb každého je vedou k stále dokonalejšímu duchu modlitby, která proniká celý život. Všechny vybízejí k plnění povinností stavu a pokročilejší k zachovávání evangelijních rad způsobem každému přiměřeným. Učí tedy věřící, jak mají ve svých srdcích prozpěvovat Pánu duchovní chvalozpěvy a duchovní písně a tak stále vzdávat Bohu Otci díky za všechno ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. (17)((17/Srov. Ef 5,19-20.)) Ve chvále a díkůčinění, jež vzdávají při slavení eucharistie, pokračují kněží v různých denních hodinách modlitbou posvátného oficia; v něm prosí Boha jménem Církve za veškerý svěřený lid i za celý svět. Dům modlitby, v němž se slaví a uchovává nejsvětější eucharistie, shromažďují se věřící a je uctíván přítomný Boží Syn, náš Spasitel, na obětním oltáři za nás obětovaný na pomoc i k útěše věřících, má se skvít čistotou a má být upravený pro modlitbu a posvátné obřady. (18)((18/Srov. sv. Jeroným, Epist., 114,2: „(…) posvátné kalichy a svatá roucha i ostatní předměty, které patří ke kultu utrpení Páně (…) je třeba pro jejich vztah k tělu a krvi Páně mít v takové úctě jako jeho tělo a krev“: PL 22, 934. 2. vat. koncil, Konst. o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium, čl. 122-127: AAS 56 (1964), 130-132.)) V něm by měli pastýři i věřící vděčně odpovídat na dar toho, který svým lidstvím neustále vlévá božský život do údů svého Těla. (19)((19/„Mimoto ať nepomíjejí během dne navštěvovat Nejsvětější svátost, která se má uchovávat v kostelích podle liturgických předpisů na význačném místě a v největší úctě. Taková návštěva je důkaz vděčnosti, znamení lásky a projev povinné úcty vůči Kristu Pánu, který je v té svátosti přítomen.“ Pavel VI., enc. Mysterium Fidei, 3.9.1965: AAS 57 (1965), 771.)) Ať kněží pěstují správným způsobem liturgickou vědu a liturgické umění, aby působením jejich liturgické služby křesťanské obce, které jsou jim svěřeny, den ode dne dokonaleji chválily Boha Otce i Syna i Ducha Svatého.” LM: “Bratr Herbold, Hedvičin zpovědník. říkával: Nikdo nedokáže vyjádřit, jakou velikou zbožnost a víru projevovala svatá Hedvika v průběhu obřadu mše svaté Nejsvětější svátosti Těla Páně.” LM: “Kaplani a serviciálové sloužili velké množství bohoslužeb, neboť Hedvika zakoušela jistou nenasycenost, když jich bylo málo.” LM: “Nesedla si ke stolu dříve, dokud se neposadil kněz, který předtím sloužil mši svatou.” LM: “Zvlášť silnou láskou zahrnovala ty kněze, o nichž věděla, že svědomitě slaví bohoslužby. Není pochyb, že milovala více ty, kteří prokazovaly větší zbožnost při sloužení mše.” LM: “Protože si zamilovala krásu Božích domů, věnovala různým kostelům a oltářům ozdoby a ke kalichům a liturgickým předmětům cenné doplňky, a svým nákladem také nechávala zhotovovat liturgické oděvy kněžím a ministrantům, které buď sama šila nebo tím pověřovala ženy ze svého prostředí, aby je vyšívaly zlatem a hedvábím.”

LG 69: “Tomuto posvátnému sněmu působí velikou radost a útěchu, že ani mezi odloučenými bratry nechybí ti, kteří matce Pána a Spasitele vzdávají patřičnou úctu, zvláště u východních křesťanů, kteří se s námi scházejí s vroucím nadšením a oddaným srdcem v uctívání Bohorodičky, vždy panny.” LM: “ Ze svatých milovala mimořádnou láskou, jak to má být, Kristovu Matku, a proto při sobě nosila její malý obrázek ze slonoviny. Často jej brala do rukou, aby na něj s láskou k Matce Boží pohlédla a tím v sobě probudila ještě větší náklonnost ke Slavné Panně. Tímto obrázkem Hedvika jednou požehnala nemocné, kteří se okamžitě uzdravili, a tak byl tento obrázek považován za zázračný.” LM o exhumaci: “Pouze tři prsty levé ruky byly zachovány a to naprosto nedočené: svíraly sošku Nejsvětější Panny.”

Mezi zaznamenané výroky patří, LM: “Je známo, že hříchy jsou napravovány tělesným postem a duše se pak pozvedají k nebi; jsou nám Bohem darovány ctnosti a věčné odměny, a tak se domnívám, že umrtvování těla postem je přínosné a užitečné.” Kromě slov poučovala příkladem svého života. LM: “Ve svém těla zabíjela hříchy mečem utrpení…” LM: “ Svou pokorou učila, že úspěchy nikoho nepovyšují a protivenství člověka neničí.” LM: “Ve chvílích velkého nepokoje projevovala Hedvika vždy odvážného ducha podobně jak silný muž s klidnou tváří.” Proč tuto světici vzývat? LM:”Svatá Hedvika svou přímluvou u Boha nejen navracela zdraví tělu, ale uzdravovala také duše tím, že zbavovala srdce obav a starostí”

Svatá Hedvika se řídila zásadou:„Čím vyšší rod, tím vyšší budiž ctnost, a čím vyšší stav, tim vznešenější budiž přiklad.”