Pokoncilní NOM liturgie v kánonu mše svaté žádá po knězi, aby udělal jeden kříž. V tradičním římském ritu koná kněz v kánonu kříž 25x. Tradiční mše svatá má společně s NOM svátek Povýšení svatého kříže. V tradiční liturgii je navíc 3. května svátek Nalezení svatého kříže. Jde o umenšení vztahu ke kříži Kristovu. Toto koncilní texty nežádají. Mše svatá je zdůrazňována především jako hostina a ne oběť.

Spojení mše svaté s křížem je dáno konstitucí o liturgii, SC 47: “Náš spasitel při poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého těla a své krve, aby pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže a aby tak své milované snoubence Církvi zanechal památku na svou smrt a na své vzkříšení: svátost milostivé lásky, znamení jednoty, pouto bratrské lásky, velikonoční hostinu, v níž je požíván Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy.” Tato citace odkazuje na sv. Augustina a breviář. Oběť je cizí modernímu hédonistickému člověku a bohužel často i křesťanu. Nenajdeme ji v rejstříku pojmů českého vydání dokumentů II. VK.

Texty II. VK obsahují jasné výroky o kříži. O Církvi, LG 42: “Mučednictvím se učedník připodobňuje svému Mistru, který dobrovolně přijal smrt pro spásu světa, a následuje ho v prolití krve, proto je Církev oceňuje jako vynikající dar a největší ověření lásky. Ačkoli je to dopřáno jen málokterým, přece všichni mají být připraveni vyznat Krista před lidmi a následovat ho cestou kříže v pronásledováních, která Církvi nikdy nechybějí.”
LG 58 o Panně Marii: “V době jeho kázání vyslechla slova, jimiž syn vyzvedl Boží království nad tělesné a pokrevní ohledy a svazky a blahoslavil ty, kteří slyší a zachovávají Boží slovo (srov. Mk 3,35; Lk 11,27-28), jak to ona sama věrně dělala (srov. Lk 2,19 a 51). Tak se také blahoslavená Panna ubírala cestou víry a své spojení se synem udržovala věrně až ke kříži. Tam stála ne bez Božího plánu (srov. Jan 19,25), spolu se svým jednorozeným hluboce trpěla, přidružila se k jeho oběti svou mateřskou duší a láskyplně souhlasila, aby byl zabit obětní dar, který ona zrodila. A nakonec, když Ježíš Kristus umíral na kříži, dal ji za matku učedníkovi těmito slovy: Ženo, to je tvůj syn.”
O misijním poslání, AG 1: “Posvátný sněm vzdává proto Bohu díky za slavná díla vykonaná velkodušnou příčinlivostí celé Církve a hodlá vytyčit zásady misijní činnosti. Chce také sdružit síly všech věřících, aby Boží lid, jdoucí úzkou cestou kříže, všude šířil království Krista Pána, před jehož zrakem stojí staletí, (Srov. Sir 36,19.) a připravoval cesty pro jeho příchod.”

O nekřesťanských náboženstvích, NE 4: “Ostatně Kristus, jak Církev vždycky učila a učí, podstoupil dobrovolně s nesmírnou láskou utrpení a smrt za hříchy všech lidí, aby všichni dosáhli spásy. Je tedy povinností církve ve svém kázání hlásat Kristův kříž jako znamení všeobecné Boží lásky a zdroj veškeré milosti.”
O Církvi v dnešním světě, GS 37: “Křesťané prohlašují, že se veškerá lidská činnost, která je vlivem pýchy a nezřízené sebelásky denodenně ohrožena, musí Kristovým křížem a zmrtvýchvstáním očistit a zdokonalit.”
GS 38: “Boží Slovo, kterým bylo všecko stvořeno, se stalo tělem a přebývalo s lidmi na zemi; (Srov. Jan 1,3 a 14) vstoupilo jako dokonalý člověk do dějin světa, pojalo je v sebe a soustředilo v sobě jako pod jednou hlavou. (Srov. Ef 1,10) On sám zjevuje, „že Bůh je láska“ (1 Jan 4,8), a zároveň nás učí, že základní zákon lidské dokonalosti, a tedy také přetvoření světa, je nové přikázání lásky. Ty, kdo věří božské lásce, ujišťuje, že se všem otevírá cesta lásky a že snaha o uskutečnění všelidského bratrství není marná. Zároveň vybízí, abychom tuto lásku neuplatňovali jen ve velkých věcech, ale především v běžných životních okolnostech. Pro všechny nás hříšníky podstoupil smrt (Srov. Jan 3,14-16; Řím 28,18) a svým příkladem učí, že je také třeba nést kříž, který tělo a svět klade na ramena těm, kdo hledají mír a spravedlnost.”

Závěr Dei verbum: “Jako z vytrvalé účasti na eucharistickém tajemství vzrůstá život církve, tak smíme doufat v nový podnět pro duchovní život ze zvýšené úcty k Božímu slovu, které „trvá na věky“ (Iz 40,8; srov. 1 Petr 1,23-25).” Z Božího slova, které trvá navěky, jak učí koncil si každý má připomínat všechno. Apoštol Pavel píše v listu Filipanům 3,18-20: „Často jsem vás na to upozorňoval, a teď to říkám se slzami v očích, že se jich mnoho chová jako nepřátelé Kristova kříže. Jejich konec je záhuba, jejich bůh je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět, mají zájem jenom o věci pozemské. My však máme svou vlast v nebi, odkud také s touhou očekáváme spasitele Pána Ježíše Krista.“ Odklon od kříže je projev neomodernismu, a tak slova Piua X. v úvodu encykliky proti modernismu Pascendi Dominici gregis: “
…v této poslední době nad míru vzrostl počet nepřátel kříže Kristova, kteří se snaží taktikou úplně novou a úskoků plnou životní sílu Církve podlomiti, ano, kdyby možná bylo, samo království Kristovo z kořene vyvrátit. Proto nesmíme déle mlčet, aby se nezdálo, že své nejsvětější povinnosti nedbáme, a aby mírnost, které jsme, v naději, že se k lepšímu rozhodnou, až dosud užívali, nepřičítala se Nám za zanedbávání povinnosti.”